Zuzana Švajgrová: Živá knihovna aneb učení o rozmanitosti pomocí osobních příběhů

Živá knihovna je metoda, která umožňuje seznámit se s příběhy „živých knih“, to znamená lidí, kteří se něčím odlišují. Jejich okolí o nich mívá různé představy, které často brání ve vzájemném poznávání. Seznámení se s příběhy „živých knih“ nejčastěji probíhá pomocí rozhovorů v malých skupinách.

Zuzana Švajgrová (smok.cz)

Každá „živá kniha“ má nějaké své téma, o kterém mluví. Toto téma je i jejím názvem a je uvedeno v její „anotaci“, což je krátký popis, o čem je kniha ochotná a schopná s „čtenáři“ otevřeně mluvit. Témata „živých knih“ tedy mohou být velmi různorodá.

„Živá kniha” vypráví a účastníci, tedy „čtenáři“, naslouchají a doptávají se. Pomocí rozhovoru tak dochází mezi „knihami“ a „čtenáři“ ke vzájemnému poznávání a původní představy se mohou proměňovat. Živá knihovna díky mezilidským setkáním a sdílení příběhů pomáhá odbourávat strach z neznámého a podporuje sebepoznání i poznávání druhých a umožňuje kriticky přemýšlet o tom, jak vidíme svět kolem nás.

Ukázky z anotací "živých knih":

• Už je to za mnou. Zpověď (bývalé?) anorektičky

... Nerozuměla jsem tomu, co se se mnou děje. Jen jsem věděla, že chci být štíhlejší. Nechtěla jsem už od přátel poslouchat, jak pěkně jsem se zakulatila a jak mám buclaté tvářičky… Dobrovolně jsem se vzdala větrníků, rakviček se šlehačkou nebo banánků v čokoládě. Vyměnila jsem je za stovky sedů lehů a stovky dřepů denně…

• Feminista z Turecka …

Když vidím muže sexisticky přistupovat k ženám, nemůžu jen tiše přihlížet. Věřím, že kdybych v těchto situacích mlčel, je to, jako bych se takto vůči ženám choval já sám. Když ale na tyto sexistické situace lidi upozorňuji, někteří se mi jen vysmějí, nebo se rozčílí… Mnohokrát jsou lidé kolem mě překvapení, protože nejsem přesný prototyp toho, jak si představují „typického Turka“.

• Alespoň se pokusit. Horolezcem s jednou rukou …

Pět prstů se mi na levé ruce nevyvinulo do normální podoby. Takřka nic do nich nechytím a občas je to s nimi pěkně k vzteku. Ale i tak je mám rád, neboť výrazným způsobem ovlivnily můj přístup ke sportu a k životu vůbec – věřím, že je vždy lepší pokusit se přes překážku přelézt než se na jejím úpatí rovnou otočit a prohlásit, že se přes ni nikdy nedostanu…

• Milovník piva, který nepije alkohol …

Proč jsem se rozhodl stát se abstinentem? Jaká pozitiva a negativa v tom vidím? Jakým absurdním situacím čelím? Kolik mi zůstalo kamarádů? To vše se píše v mé knize.

Odkud se vlastně Živé knihovny vzaly? Vždyť vyprávění příběhů je přece staré jako lidstvo samo.

Živá knihovna jako metoda staví na sdílení příběhů a setkávání, důležitá je ale právě metafora knihovny – vypravěčů jakožto „živých knih“, organizátorů jakožto „knihovníků“ a účastníků jako „čtenářů“.

Jako v každé knihovně i v této platí určitá pravidla. „Živá kniha“ smí být vypůjčena na určitou omezenou dobu a „knihovníci“ jsou zároveň průvodci vzdělávacím procesem.

Metoda pochází s Dánska, kde začaly být od roku 2000 Živé knihovny organizovány k prevenci útoků z nenávisti. Návštěvníkům hudebních festivalů bylo nabízeno „půjčování živých knih“ – tedy možnost vstoupit do rozhovoru s lidmi, kteří jsou něčím odlišní, a setkávají se tak s předsudky a stereotypy.

Koncept Živé knihovny jako nástroje, který pomáhá pracovat s předsudky a stereotypy a poznávat druhé i sama sebe tím, že zkoumám své názory, postoje apod., se setkal s velkým ohlasem.

Pořádání Živých knihoven se v současnosti věnují zvláště vzdělávací a neziskové organizace. Jde o metodu, která může být s úspěchem využívána ve formálním i neformálním vzdělávání. Organizace ARPOK začala s pořádáním Živých knihoven před čtyřmi lety.

Celý text naleznete zde