Jaroslava Indrová: Pro koho jsou víceletá gymnázia?

Příslušné instituce se stále častěji zamýšlejí nad samou podstatou víceletých gymnázií. Masivní odchod chytrých dětí ze základních škol, „kastování“ dětí, zhoršující se výsledky – to vše vyvolává diskuse.

Jaroslava Indrová (archiv autorky)

Na nižším gymnáziu jsem učila od samotného počátku. Když první „dětičky“ na gymnázium nastoupily, bylo to jako zjevení. Všechno to, co ti velcí cestou školstvím poztráceli, tihle malí měli. Byli aktivní, draví, učili se strašlivě rádi, mohli se doslova přetrhnout, kdo půjde k tabuli, kdo první odpoví. Byly mezi nimi velice chytré děti, které – jak jsme jim tehdy s úžasem předpovídali – opravdu většinou něčeho dosáhly.

K osmiletým (tehdy ještě sedmiletým) gymnáziím přibyla šestiletá, jejich počet se postupně násobil a úroveň začala klesat. I když stále ještě na osmiletých gymnáziích je většina dětí, které tam patří, pro mnohé děti je cesta gymnáziem nad jejich síly a neúměrně je zatěžuje. Ale rozhodne-li se škola otevřít dvě třídy po 30, nemůže ředitel říci: „Našim nárokům vyhovuje jen 40 dětí, ostatní odmítneme.“ Naplnit obě třídy je nutné, protože stejně je nutné zajistit učitelům úvazek. Sítem tak procházejí i děti, které se se zvýšenými nároky gymnázia vyrovnávají obtížně. To je pohled školy.

A z pohledu rodiče? Máte dítě s IQ 136? Pak jeho směřování je jasné. Máte hodné, nepříliš průbojné, ale pilné a pracovité dítko? Určitě ho budete chtít dát na gymnázium taky, protože je vám jasné, že mezi „zbytkem třídy“ bude strádat. Budou mu chybět tahouni, bude možná dokonce za svou píli šikanováno. Na gymnáziu mu bude líp! Ale opravdu bude, jestliže se už od primy bude muset denně několik hodin učit, brzy začne dostávat trojky, možná i nějakou tu čtyřku? Vybudí ho to? Zdeptá?

Pro mnohé rodiče – hlavně ve velkých městech - se stalo osmileté gymnázium otázkou prestiže. Ono pochlubit se širší rodině: „Naše Maruška chodí na prestižní gymnázium,“ zní jinak, než že chodí na sídlištní základku. Proto jsou mnozí rodiče ochotní zaplatit jakoukoliv částku za přípravné kurzy, příručky, doučování apod. Hlavně aby se dítě na školu dostalo. Pak nabuzení rodiče během studia pořádají nájezdy na ubohé učitele, kteří mají z „chcíplé myši“ udělat bojovného lva se sloní pamětí – což samozřejmě nelze. Jestliže pro mnohé děti by byly jejich výsledky – o nichž vědí, že jsou spravedlivě stanoveny - přijatelné, často se totéž o jejich rodičích říci nedá. Nejen že jsou vůči dětem nekritičtí, snaží se je vybičovat k co nejlepším výsledkům, ale z těch horších viní učitele a děti proti nim navádějí. Učit na nižším gymnáziu je dřina odpovídající práci v železárnách. A bez jistých výsledků.

A jak z toho ven? Vrátit se na začátek. Chytrých dětí ani nepřibývá, ani neubývá, proto by počet výběrových škol měl odpovídat statisticky předpokládanému počtu talentovaných dětí. Pak snad bude spokojenost na obou stranách. Na nižším gymnáziu nebudou propadlíci a čtyřkaři, nebude třeba doučování, odpadne neúměrný stres neúspěšných dětí i jejich rodičů a na základních školách zůstane část chytrých děti, které potřebují možná jen mírnější tempo, ale v běžné třídě budou vynikat. Vždyť mají za čtyři roky druhou šanci studovat - na čtyřletém gymnáziu. A spoustě dětí čtyřletý odklad jen prospěje. Je to tak těžké uskutečnit?

Se souhlasem autorky převzato z jejího blogu