Jiří Trávníček: Česká čtenářská republika. (Kniha o současné české čtenářské kultuře.)

„Každý, kdo se zajímá o Čechy coby zvídavé a „příběhomilné čtenářské živočichy“, tuto knihu nebude moci minout. A i ti, kteří ji přečetli, se k ní patrně budou nadále vracet jako k jakési malé čtenářské encyklopedii,“ píše Jan Lukavec v recenzi na novou knihu literárního historika Jiřího Trávníčka. Česká čtenářská republika je „kniha o současné české čtenářské kultuře“.

„Kniha o současné české čtenářské kultuře vychází z anonymních čtenářských životopisů, které se nahrávaly v letech 2009—2015. Tyto výpovědi (celkem jich je 138) slouží jako základ pro trojí pohled na naše čtenářství. Úhel generační portrétuje čtyři generace (rozhlasovou, televizní, počítačovou a internetovou), konkrétně to, čím musely projít a jaké jsou jejich dominanty. Druhá perspektiva (fenomény) se zabývá tematickými průsečíky, tedy tím, co z jednotlivých čtenářských životopisů vyplynulo — například Babička, detektivka, film a kniha, odpadlictví, povinná četba, Švejk, tipaři, zákazy a další. Třetí úhel (životopisy) přináší devět životních čtenářských příběhů, které jsou něčím typické a zároveň něčím podnětné, to vše s malou interpretační nápovědou,“ uvádí v anotaci nakladatelství Host, které knihu vydalo.

Jan Lukavec v recenzi mimo jiné píše:

Z antielitářských pozic se Trávníček, sám formálně příslušník televizní generace, zastává i nejmladší, internetové generace (15 až 24 let). Podle něj je vkus těchto mladých lidí v souhrnu „lepší a vytříbenější, než soudí veřejnost a jejich rodiče. V daleko větší míře než jejich rodiče objevili kouzlo studentských klubů, kde se dá strávit několik hodin s jedním kafem a sendvičem… Celkem bez potíží, zejména ti mladší, zvládají disciplínu zvanou ‚brutální upřímnost‘; dokážou se bez uzardění přiznat, že to a to je nudí či nezajímá. Nejsou kulturně sentimentální.“ I když přiznává, že jim kvůli digitálním technologiím začínají chybět jemné komunikační dovednosti, jako je například flirtování či umění sjednat si schůzku, tvrdí, že jejich pověst digitálních autistů je „o hodně horší, než jaký je reálný stav“. U nejstarší generace zase zdůrazňuje, že v dětství a mládí těchto lidí byl přístup ke knihám často omezený, ale s o to větší, až posvátnou úctou se s nimi zacházelo. V tomto duchu v knize promlouvá i člověk, který sám sebe považuje za nečtenáře (knih), pouze za „užitkového“ čtenáře novin.

Kromě vyjmenovaných témat kniha přináší i selektivní, ale nápaditě zkomponované dějiny čtenářské kultury v datech nebo Trávníčkovu vlastní typologii základních modelů čtenářského chování.

Jiří Trávníček: Česká čtenářská republika. Generace, fenomény, životopisy (Host, 2017)

Celý text recenze naleznete zde