Kateřina Valachová: Speciální školy nerušíme a nikdy jsme neměli v úmyslu je rušit.

„Ze školské inkluze se bohužel stalo, zejména na počátku, hodně politické téma. Přitom jde o téma výsostně odborné. Je přece fér, aby existovala stejná podpora ve vzdělávání od severu na jih a od západu na východ. Jsem přesvědčena, že se nám to daří. Od prvního ledna škola dostane na korunu přesně ty peníze, které pro svého žáka se speciálními vzdělávacími potřebami potřebuje. To je obrovská změna. A blýská se na lepší časy i se snižováním administrativy. Nemyslím si, že by to budoucí vláda nějak změnila,“ říká ministryně školství Kateřina Valachová v rozhovoru pro časopis Můžeš.

A pokračuje:

Kateřina Valachová (twitter.com)

Strategické plány rozvoje jsme zdědili i my už od pravicových vlád. A i ty s inkluzivním vzděláváním počítaly. Není nutné si brát příklady z Velké Británie, USA či z Finska, které se stále opakují. Já jsem raději při zemi a inspiruji se v okolních zemích. Byla jsem se podívat, jak to vypadá v Rakousku, Německu, Maďarsku a na Slovensku. A v podstatě se dá říct, že naše cesta férových podmínek za současného zachování speciálních škol pro ty děti, které potřebují výraznou míru podpory, je mnohem méně radikální, než jste se mohli v minulém roce dočíst.

Hlavní pravidlo, které by mělo být dodrženo, je zájem dítěte. To přece není žádné politikum, na tom se shodnou všichni. A jak konkrétně to bude probíhat, to je věc odborná. Proto kladu takový důraz na školská poradenská zařízení. Také záleží na profesionalizaci speciálních pedagogů, psychologů, školních psychologů a školních speciálních pedagogů a výchovných poradců. Všichni víme, že je potřebujeme. A víme také, že v minulosti byli tito odborníci takové popelky. Nevěnovali jsme se příliš jejich ohodnocení ani vzdělávání. Speciální školy nerušíme a nikdy jsme neměli v úmyslu je rušit.

Inkluzivní vzdělávání, nebo chcete-li společné vzdělávání, především otevřelo vzdělávací systém. Dítě, které v jednom případě nutně potřebuje využít možnosti speciální školy, je v druhém případě schopno vzdělávat se bez problémů v běžném proudu. Také se nabízejí kombinace: dítě je například v prvních ročnících integrováno, následně ve vyšších třídách nebo na střední škole využije možnosti některé ze speciálních škol. Důležité je, aby byl systém prostupný.

Osobně jsem nadšená z inkluzivního vzdělávání v malých školách. Někdy ani nerozumím tomu, jak to tam ty paní učitelky dokážou zvládnout, předvádějí absolutně nadlidský výkon. Viděla jsem mnoho malotřídních škol, kde měli třeba dvanáct dětí a dvě třetiny z nich byly ve třetím a vyšším stupni podpory. Jsem ráda, že právě těmto školám se zlepšuje systém podpory. Jde vlastně o takový záchranný kruh, protože dlouhodobě už to fungovat nemohlo. Vše stálo jen na neuvěřitelném úsilí vyučujících, a je jasné, že každý má své hranice. Chtěla bych je moc pochválit. A když se ptám, proč se vydali na tak těžkou cestu, často odpovídají, že jsou to prostě jejich děti. Na tom se ukazuje, že menší obec funguje mnohem víc jako komunita a vnímá inkluzi zcela přirozeně.


Celý rozhovor naleznete v aktuálním vydání časopisu Můžeš