Historik Jaroslav Pinkas: O svůj rozvoj se aktivně stará zhruba desetina učitelů

Smyslem dějepisu není objevovat „objektivní historickou pravdu“, ale spíše naučit děti „historicky myslet“ a vidět událost z více úhlů, domnívá se historik Ústavu pro studium totalitních režimů a bývalý učitel Jaroslav Pinkas. České učebnice podle něj nejsou ideální. Dějiny prý prezentují etnocentricky jako příběh české bílé majority, říká v rozhovoru pro iDNES.cz.

V rozhovoru zazní mimo jiné i tyto otázky a odpovědi:

Jaroslav Pinkas (www.ustr.cz)

Během středeční diskuze organizace EDUin o výuce dějepisu jste řekl, že jejím hlavním smyslem není zprostředkovávat letopočty. Ale co taková základní data, jako že v říjnu 1918 vzniklo Československo - patří do hodin dějepisu a měl by z nich učitel žáky zkoušet?
Dějepis nelze učit bez dat a faktů. V tom spočívá časté nedorozumění mezi zastánci konstruktivistické pedagogiky, k nimž se kloním, a zastánci tradiční výuky. Ti druzí prvním podsouvají, že pomíjejí fakta. Tak to ale není - fakta jsou nezbytnou součástí jakékoli výuky, ale jde o to, v jakém sociálním rámci si je děti osvojují, jestli to probíhá tak, že učitel diktuje data a žáci si je zapisují, anebo jestli jsou data „konzumována“ v rámci badatelské výuky. Například tak, že se žáci snaží odpovědět na nějakou badatelskou otázku, pracují s historickými prameny a k tomu, aby dospěli k odpovědi, potřebují nutně zasadit pramen do historického kontextu.

Stále to ale bude několik desítek nejdůležitějších letopočtů. Na základní škole se jich (dat) ale děti „šprtají“ stovky - alespoň taková je moje zkušenost stará patnáct let. Změnila se od té doby výuka dějepisu?
Jak kde. Nelze generalizovat. Jsou školy, kde se výuka radikálně změnila, a kde byl skutečně přijat koncept aktivního historického učení. Ale pak jsou školy, kde k žádné změně nedošlo, a kde se dál děti drtí stovky dat. Já se potkávám především s aktivními učiteli, kteří dějepis učí výrazně jinak než za doby mého mládí. S těmi, kteří učí „postaru“ příliš nepřijdu do styku a neznám jejich situaci. Faktem je, že další vzdělávání absolvuje jen malá část učitelů. Mnozí se zkrátka nechtějí dál rozvíjet, chtějí mít svůj klid. To jsou učitelé, o nichž vlastně nic nevíme, protože nechodí na žádné naše vzdělávací semináře.

S kolegy z jiných vzdělávacích organizací odhadujeme, že v současnosti je aktivních učitelů kolem pěti set ze zhruba čtyř až pěti tisíc. Čili o svůj rozvoj se aktivně stará zhruba desetina učitelů.

Pokud někdo třicet let učí určitým způsobem, nebude zřejmě příliš ochoten připustit si, že jeho způsob během celé dosavadní praxe nebyl ideální.
Já bych ale rozhodně neřekl, že dělicí čára mezi aktivními a méně aktivními učiteli je generační. S námi léta spolupracuje celá řada starších kolegyň a kolegů, kteří měli praxi už před rokem 1989 a stále mají chuť dělat něco nového a zkoušet věci jinak. A naopak při svých exkurzích na pedagogické fakulty mám někdy nepěknou zkušenost s řadou mladých učitelů, kteří mají ve všem zcela jasno, vědí přesně, jak má výuka vypadat a na nějaké inovace příliš neslyší.

Možná jen replikují roli učitele tak, jak ji ve škole sami zažili.
Anebo si zkusili na praxi někde učit a zjistili, že ty tradiční metody jsou vlastně dost efektivní v tom smyslu, že když zahltíte děti stovkami dat, tak je zkrátka zaměstnáte, zdisciplinujete. Máte jasnou látku, kterou můžete zkoušet a o jejímž smyslu nemusíte moc uvažovat, protože je napsaná v učebnici...


Celý rozhovor naleznete zde