Z článku Magdaleny Havlíkové v Ona.iFNES.cz vybíráme:
„Náš svět je postaven na odměnách a trestech. Když hodně a dobře pracujeme, dostaneme odměnu, ať finanční, nebo jsme povýšeni nebo dostaneme nějaké ocenění. Když nepracujeme dostatečně, dostaneme výtku a můžeme dostat i výpověď. Spousta lidí si myslí, že to tak prostě je a má být a je to systém, který nám slouží již stovky let a tak je nejlépe, když na to připravíme děti již od dětství. Tohle je myslím důvod, proč se ve většině škol stále známkuje,“ přemítá Michaela Tilton, která je zakladatelkou Montessori školky, kde učitel není šéf, ale rovnocenný partner dítěte, a vystoupí i na středeční mezinárodní konferenci Neurověda ve vzdělávání.
46 komentářů:
A není ten příklad s hlavolamy zcestný, resp. nepřesný? Proč se ve třídě, kde pracovali za odměnu, soustředili jen na jeden a pak nudili? Protože odměny už dosáhli. Zatímco v první skupině odměnou bylo samotné skládání hlavolamů.
Jinak se mi líbí představa lovců mamutů, kde náčelnk uklidňuje předního bojovníka, že nevadí, že tu jámu vykopal malou, příště už to bude vědět, přes zimu to nějak protlučou ;-)
Malý dodatek: vyberte z obrázků chléb a na výběr mám housku (hamburger) a croissanty. Asi už jsem někde jinde.
Tak bych se tak rád paní Tilton zeptal jak to asi dopadne, když si patnáctiletý žák udělá řidíčák na mopeda, bude na něm jezdit do školy, ale zcela v souladu s nejnovějšími poznatky neurovědy se nebude bát na silnici dělat chyby.
Hlavně je to vo pohodě.... asi???
Dělat chyby je normální. Normální je se z nich poučit. Nenormální je chyby omlouvat a přecházet.
---
Můj spolužák na vysoké škole neudělal zkoušku. Nechal si zapsat. A hned se začal ptát na to, co mu není jasné - proměnil zkoušení v konzultaci. To je podle mne ten nejlepší způsob.
Tak "odbornice" na mozek, paní Tilton, má titul inženýr. Možná dělá umělou inteligenci.
Odborník na "mozek" je například Koukolík.
Paní bude podobným odborníkem na mozek jako kadeřnice, ta se mu také při své práci přibližuje...
No, ja nevim pane Lexxo, ale neni uz to udelani/neudelani ridicaku odmena/trest, stejne skodliva jako znamky nebo vyprask? Nemel by - v souladu s modernimi poznatky neuroved - jezdit na motocyklu kazdy, kdo je schopen mit radost z jizdy a je ochoten se ze svych chyb poucit?
(jinak vyprask za spatne znamky je zminen v rozhovoru... Docela by mne zajimalo, kdy se tento jev vyskytoval naposledy.)
Kdyz jsem ja chodil do skoly, za ministra Julise, tak existovalo takove standardizovane slovni vyjadreni znamek - vyborny, chvalitebny, dobry, dostatecny, nedostatecny. Kdyz se nad tim, zamysli, tak i ctverka byla spise odmenou, certifikatem, ze zak je v danem predmetu dostatecne zkompetentnely pro zivot jaky je...
Život nejde obejít.
Co znamená učitel není šéf ale rovnocenný partner? Co udělá rovnocenný partner, když Pepík tahá Mařenku za vlásky? Co když má Pepík nutkání kopat Toníka pod lavicí?
Neznámkování a nesoutěžení funguje, pokud s tím všichni rodiče dlouhodobě souhlasí. Lze praktikovat na soukromé/alternativní škole. Musím dodat i na alternativní škole pouze s potížemi,jelikož vždy několik rodičů nebo prarodičů najednou zjistí že vlastně nevědí, jak se jejím dětem daří, resp. jak se jim daří ve srovnání s ostatními dětmi. Pokud to nevědí, začnou se domnívat, že jejich dítě je na to hůř než jiné děti.
Možná by někdy stačilo jen vysvětlit zúčastněným, že problémem nejsou známky samotné, ale spíše humbuk, který se kolem nich dělá.
Nikdo přece nenutí rodiče, aby své děti fyzicky trestali za špatnou známku.
Když slovním hodnocením popravdě sdělím rodičům, že jejich dítě je líné a kašle na domácí přípravu, bude to snad lepší?
Nebo je skutečným cílem skutečnost jen lakovat na růžovo.
TO J J 13:53
Myšleno tak, že jednou každý musí mezi lidi a že pojede bez vynaložení energie vlastního těla, tak těchto individuí na silnici asi bude víc a nebude mít více možností dělat chyby. Jedině, že by paní Tilton měla na mysli toto: "Lidí je jak sraček, co na tom budeme dál řešit?"
Za chyby se neplatí.
@Tajný učitel - "Co udělá rovnocenný partner, když Pepík tahá Mařenku za vlásky?" Učitel by měl společně s dětmi vybudovat bezpečné prostředí, ve kterém jsou jasně daná pravidla a budovat kvalitní vztahy. V takovém prostředí se pak Mařenka nebojí Pepíkovi říct, že se mu jeho chování nelíbí.
Nějaké myšlenky z diskuse na mém Facebooku:
JK: Já jsem kdysi napsal na tabuli nesmyslnou řadu čísel a písmen a řekl jim, ať se to naučí, že to bude na známky. Pět minut všichni ve třídě jeli jak fretky, někdo si dokonce zkusil nenápadně udělat tahák
Když jsem se jich po těch pěti minutách zeptal, proč se učili zjevně nesmyslnou věc, jediná možná odpověď byla: "Protože jste řekl, že to bude na známky."
VK: Učím na střední škole a zcela proti systému jsem jednou známkování prostě zrušila. Byla to poslední záchranná akce, jak probrat k životu propadlíky, kteří neměli absolutně motivaci cokoliv dělat. Tedy, dělat chtěli asi ledacos, jen se to naprosto neslučovalo se školní docházkou Po roce a půl společné hysterie jsem dočasně zrušila známkování, abych tím mimojiné dospěla k hluboké vnitřní zkušenosti, že známky jsou, minimálně u některých jedinců, naprosto kontraproduktivní. Špatné známky demotivují a z dobrých se dá vytvořit bublina, která neodpovídá realitě. Jedno use mi podařilo změnit svůj vlastní sytém výuky tak ,abych šla jinak než cesou známek. Ale stále mi chybí inspirace, jak to dělat častěji, plošněji, více. Z médií se člověk dozvídá akorát o problémech, příklady kladné k veřejnému vidění moc nejsou.
KL:Nezapomenutelné... TEDxPrague - Jana Nováčková - Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek a trvá to jen 18 minut.
A VH se mi zvlášť líbí: Celý ten systém vnější motivace je de facto přiznáním, že učíme nudné věci nudným způsobem. Ani sami nevěříme, že by děti zaujal ten předložený problém sám o sobě. Nutíme dětem problémy, které zajímají nás, a ignorujeme nebo přímo potíráme, co zajímá je. Mají se v předepsaný čas všichni naučit totéž. Proč, proboha? Učím někoho Archimédův zákon a on odmítá o tom přemýšlet, nemá zájem, nejde mu to. Já se na něj vůbec nezlobím, připadá mi to normální. Jenže jsem povinen dát mu pětku a tlačit na něj i rodiče, aby se to nadrtil. Možná že kdybych ho prostě nechal na pokoji, našel by si svou cestu k Archimédovu zákonu za rok při koupání v bazénu. Jenže takovou šanci jim prostě nedáme, leda za cenu "propadnutí" - ponižující procedury spojené s násilným vytržením ze společnosti spolužáků. Aby se to nestalo, sáhnu po cukru a biči. A výsledkem je zákonitě co? Že se naučí odříkat a možná i správně používat Archimédův zákon a do konce života bude celou fyziku považovat za něco odporného, jako křenovou omáčku, kterou vás kdysi donutili dojíst.
Když jsme si celý život mysleli, že Země je placatá, je těžké přijmout důkazy, že to tak není. Pravda v článku ty důkazy nejsou, ale také tam není nic o tom, že by se ze života měly odstranit všechny soutěže. Článek je o učení! Koho to zajímá může si důkazy přečíst třeba tady:
GARDNER, Howard. Dimenze myšlení: teorie rozmanitých inteligencí. Vyd. 1. Praha: Portál, 1999. 398 s. ISBN 80-7178-279-3.
Sedm relativně nezávislých druhů inteligence (tj. jazyková, hudební, logicko-matematická, prostorová, tělesně-pohybová a dvě formy personální inteligence), kterými jsou lidské bytosti nadány v různé míře.
GAZZANIGA, Michael S. Kdo to tady řídí?, aneb, Svobodná vůle a neurověda. Vyd. 1. Praha: Dybbuk, 2013. 236 s. ISBN 978-80-7438-081-5.
Autor v jednotlivých oddílech publikace zkoumá podstatu lidské mysli a vědomí, rekapituluje vývoj poznání lidského mozku.
MEDINA, John. Pravidla mozku dítěte: [nejnovější vědecké objevy pro výchovu chytrých a šťastných dětí]. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2011. 224 s. ISBN 978-80-251-3619-5. Rozvoj mozku dětí od narození do pěti let jako návod pro vhodnou výchovu dětí v příručce pro rodiče.
MEDINA, John. Pravidla mozku: nejnovější vědecké poznatky pro úspěch v práci, doma i ve škole. 1. vyd. Brno: BizBooks, 2012. 286 s.ISBN 978-80-265-0015-5. Fungování mozku z hlediska neurovědy spolu s tipy pro využití poznatků v praktickém životě. Podklady pro každý závěr knihy musely být nejdříve zveřejněny v odborném tisku - veškeré údaje jsou výsledky seriózního výzkumu.
A zejména tahle kniha je o tom: PINK, Daniel H. Pohon: překvapivá pravda o tom, co nás motivuje!. Olomouc: ANAG, 2011. 187 s. ISBN 978-80-7263-671-6.
Kniha o fungování vnitřní motivace a o tom, že jí každý má. Autor v textu ukazuje, že i když metoda cukru a biče úspěšně fungovala ve dvacátém století, v dnešní době je to přesně ten způsob, jak lidi demotivovat.
Překvapuje mě, kolek diskutérů na iDnesu si myslí, že známkování děti připravuje na realitu pracovního života. Opravdu je tady někdo z nás v práci každý měsíc hodnocen platově na stupnici třeba od 10 do 50 tisíc podle toho, jak splnil úkoly. Není to spíš tak, že jsme si vybrali práci, která nás alespoň trochu baví a proto jsme v ní dobří? Pracujeme v týmu, na který dohlíží nějaký manažer, který často ani přesně neví, co a jak děláme, protože jeho úkolem je vytvářet podmínky pro to, abychom mohli odvádět kvalitní práci. Dvakrát do roka se s ním možná sejdeme na nějakém osobním hodnocení, řekneme si, co se nám povedlo a co ne a stanovíme se nějaké cíle a postup jak jich dosáhnout. Neměli by podobně postupovat i učitelé.
Ach bože, zase "MBA odborníce" na pozitivní motivaci.
Kdyby se notoričtí odpůrci negativní motivace zeptali skutečných odborníků na mozek, měli by v tom jasno.
Viz namátkou:
http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=3957
Velmi jednoduše shrnuto: Zhruba do cca 10 až 11 let má při učení o něco lepší výsledky pozitivní motivace. Přibližně od 12 let až do dospělosti je jednoznačně účinnější motivace negativní.
Ne podle "já si myslím", ale podle objektivně vyhodnocených experimentů.
Hrabáči kapský, přemýšlejte: Odborníci na mozek (viz doporučený odkaz) zjistili, že negativní motivace je účinnější od 12 let. Tedy paní Tilton má plnou pravdu pro 1. stupeň ZŠ. Pokud jde o starší věk, je pravda, že strach blokuje dobré učení. Musím souhlasit se závěrem článku z Vámi doporučeného odkazu: "Takhle tedy ne, vážení rodiče a pedagogové! Je nejvyšší čas na změnu".
Tak které jsou, pane Šteffle, ty Vaše
vysokoškolské studijní obory vhodné pro studenty se slabšími předpoklady?
Hrabáč kapský řekl(a)...
Viz namátkou:
http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=3957 Zajímavý článek, máte ještě další? Sem s nimi, rád si je přečtu.
Jinak ovšem článek na ČS škole je o vnější pozitivní a negativní motivaci, zatímco ten vámi citovaný o pozitivní a negativní zpětné vazbě (je tam krátce popsaný ten pokus), a to jsou dvě úplně jiné věci. První je TREST x ODMĚNA to druhé ŠPATNĚ x DOBŘE.
Pro Nico Pytlik řekl(a)...
Ten článek na který jsem tehdy odkazoval se jmenoval Až bude truhlář bakalář. Škoda, že jste se na něj nepodíval, bez toho nemá smyslu debatovat.
Pracujeme v týmu, na který dohlíží nějaký manažer, který často ani přesně neví, co a jak děláme, protože jeho úkolem je vytvářet podmínky pro to, abychom mohli odvádět kvalitní práci.
Tomu 'který často ani přesně neví, co a jak děláme' rozumím. To znám.
A to 'jeho úkolem je vytvářet podmínky pro to, abychom mohli odvádět kvalitní práci', to je nějaké sci-fi? Či co...
Se mnou se nikdo o mojí práci nebavil od roku 1985. Nemyslím tím, postihy za stížnosti žáků a rodičů, že klasifikace neodpovídá jejich představám o bezpracném proplutí studiem. Myslím tím něco jako, jak se daří, jak se mi zkompetentňuje, z čeho mám radost, co bych případně uvítal, aby se mi pracovalo lépe... promiňte, úplně jsem se zasnil.
Ale dost vtipkování. Je, pane Jikuxi, kvalita Vaší práce měřitelná? A jakými nástroji či metodami.
Ve školství, co vím, je učitel zpravidla hodnocen podle míry prospěšnosti řediteli školy. My tady pořád ještě nevíme zcela, kdo to je, ten dobrý učitel. Jak je jeho přínos pro vzdělanost národa posouditelný, totiž.
bez toho nemá smyslu debatovat
Ale já nemám, pane Šteffle, v úmyslu debatovat. Jen mne zajímá, které
vysokoškolské studijní obory vhodné pro studenty se slabšími předpoklady?
Nico Pytlik "Se mnou se nikdo o mojí práci nebavil od roku 1985". To je velmi, velmi smutné. A teď se s Vámi o tom bavit chceme (jsem ročník 82 a mám dva předškoláky) - je to ještě možné? Zdá se mi, že učitelé trpí v našem systému snad ještě více než žáci a rodiče. Přitom právě tyto tři skupiny by se měly mezi sebou dohodnout na tom, jak spolu chtějí pracovat na společném zájmu. Známkování je v této úvaze vlastně až druhořadým problémem či možná spíš projevem dekomunikace těch tří hrotů rovnoramenného trojúhelníku... Kryštof
@Nico Pytlík - svůj komentář jsem psal hlavně pod vlivem diskuze přímo na iDnesu, kde hodně lidí tvrdí, že známkování připravuje děti na realitu pracovního života a mě se zdá, že ta analogie dost pokulhává.
- Kvalita mojí práce do jisté míry měřitelná je, ale měřit jí nemusím. Mám to štěstí, že hlavním kritériem kvality je pro mě to, jestli mám z odvedené práce dobrý pocit nebo ne.
Pracuji v soukromé jazykovce a učitelé jsou hodnoceni převážně přímo svými studenty. Pravidelně si chodíme do hodin a pak si poskytujeme zpětnou vazbu i "moji" lektoři mohou přijít do mé hodiny a dát zpětnou vazbu mě. To, že bych 30 let s některým z lektorů nebavil o své práci si samozřejmě absolutně nedovedu představit.
- Otázka "jak se pozná dobrý učitel" je tak složitá, že přesahuje rámec této diskuze. Můžeme klidně zajít na kafe a 2 hodiny si o tom povídat. Každý rok několik učitelů najímám a nemám na tu otázku jednoduchou a stručnou odpověď. Velice rychle se vždy pozná mizerný učitel, ale rozhodnout, který z uchazečů je nejlepší bývá těžké.
Jirka Hokeš
Práce mnoha lidí se měřit dá a taky měří. Myslíte, že ti, co psali, že známky připraví děti na "práci", mysleli zrovna práci učitele?
Myslím, že diskutéři chtějí často říct, že známkováním učitelé připravují děti na každodenní pracovní realitu (bez ohledu na profesi). Já jen tvrdím, že ten příměr minimálně dost pokulhává a fakt, že jsou děti vystaveny systému známkování nijak nezvyšuje šanci na jejich profesní úspěchy v dospělosti.
fakt, že jsou děti vystaveny systému známkování nijak nezvyšuje šanci na jejich profesní úspěchy v dospělosti
Kde případně bereme jistotu, že nevystavení dětí systému známkování (hodnocení) nebude šanci na jejich budoucí profesní úspěchy snižovat.
Známky přiděluji výhradně a jen proto, že mi tak ukládá moje pracovní povinnost.
@Nico Pytlík - hodnocení a známkování ale přece není totéž. Známkování je nástroj především sumativního hodnocení. Pokud by udílení známek nebylo vaší pracovní povinností, neměl byste poté prostor na různé formy formativního hodnocení?
Kolik dětí je ve školách vedeno k vnitřnímu/autonomnímu hodnocení? Zkvalitňujeme proces učení tím, že udílíme známky (tedy hodnocení přichází výhradně z vnějšku) nebo tím, že se snažíme o rozvoj vnitřně řízené osobnosti, které dáváme zpětnou vazbu?
@Hrabáč Kapský
Ten článek je zajímavý. Výsledky podobných experimentů nám pomáhají klást si správné otázky při formulování našich vlastních výukových strategií. Kladení otázek je důležitejší, než mít ve všem hned jasno.
Mimochodem v článku je citována autorka experimentu: Je tento rozdíl mezi osmi- a dvanáctiletými dětmi výsledkem získané zkušenosti nebo to má co dělat se způsobem, jak se vyvíjí mozek?
Asi největší zkušenosti z neurologie a vzdělávání má celosvětově Judy Willis. Pokud vás podobné výzkumy zajímají, doporučuji např. tento článek http://www.edutopia.org/blog/neuroscience-behind-stress-and-learning-judy-willis
Myslím, že rozpor mezi známkováním a hodnocením je umělý. Učitelé mohou (a měli by) známky doplnit slovním komentářem, a vůbec kombinovat formy hodnocení. V češtině je např. pro hodnocení pravopisného cvičení výhodná známka - žákovi je jasné, jak na tom je, vidí, kde udělal chybu, nerozumí-li tomu, v čem chyba spočívá, zeptá se. V jiných případech lze hodnotit na stupnici nesplnil - splnil - splnil dobře - jedna (například) atd. Další věci je vhodné řešit jen slovně, např. pochválit za aktivitu a snahu, a naopak. Záleží vždy na konkrétní situaci, konkrétním učivu a konkrétních cílech, které by výuka měla naplnit. Podstatné je, aby žáci hodnocení (a samozřejmě učivu a jeho smyslu) rozuměli a věděli, co mohou udělat pro to, aby se dostali dál. Pak už je to hlavně na nich samotných.
Pokud by udílení známek nebylo vaší pracovní povinností, neměl byste poté prostor na různé formy formativního hodnocení?
Já to nějak nepochopil. Myslíte, že místo napsání známky do písemky bych měl za stejnou chvíli napsat slovní hodnocení?
rozpor mezi známkováním a hodnocením je umělý
Známkování, ať už číslem nebo písmenem na jakékoli škále, je jeden ze způsobů klasifikace, což je hodnocení, posuzování, třídění.
Jenže. U nás je zcela uměle zavedeno, že známkování je 'za Marie Terezie', kdežto hodnocení je 'to naše!' A když se do toho ještě zamontuje autoevaluace, dostavují se u pedagogů drobné orgasmy.
A tak znovu zopakuji, že toho, kdo trýzní děti a dospívající mládež veřejným sebehodnocením, je třeba ze školství vypráskat bičem.
Takže, jakápak šestka za technickou hodnotu? 'Tý vogo, ten vystřich axla, jen to hvízdlo!'
S žáky jejich práce zcela běžně probírám, posuzuji jejich hodnotu i nadhodnotu, napravujeme nedostatky, řešíme problémy. Takže vědí, jak na tom asi tak jsou. A to by klidně mohlo stačit. Děti se buď poučí, nebo nepoučí. Víc s tím dělat nemohu a ani nehodlám.
A nevidím jediný důvod, proč bych o tom měl sepisovat traktáty a pak je ještě archivovat. Co je komu do toho, že někdo něco zbabral. Kdyby to čistě náhodou zajímalo i jejich rodiče, tak až se proberu z bezvědomí způsobené šokem, bez problémů to proberu i s nimi. Pro jednou za dvacet let mě neubude.
Kritikům známkování a vnější motivace často uniká, že motivace lidského jednání je vrstevnatý a komplikovaný systém, který zdaleka nelze zúžit na zdánlivý rozpor známky - slovní hodnocení nebo vnitřní motivace - odměny a tresty. Bez regulace vzájemně provázanými (a mnohdy i rozpornými) pozitivními a negativními zpětnými vazbami nelze smysluplně žít a cílevědomě jednat. Čas od času se objevující výkřiky "odborníků", že bychom měli některé zcela eliminovat (zrušte známkování a soutěžení), navozují paralelu z medicíny: Zrušte chemoterapii, budeme jen ozařovat. Jsou líbivé, marketingově účinné, přitahují inklinací k magickému myšlení = rychlému a jednoduchému vyřešení složitých problémů. Jinak jsou na nic. Odborníci se k nim většinou nevyjadřují, protože astronomové se s astrology nebaví.
Pane Pytlíku, píši Vám 1, protože jste přesně vystihl a popsal problém. Jenom doufám, že tím nezpůsobím odpůrcům známkování šok.
píši Vám 1
Tak tady chybí už jen to autoevaluační vyvrcholení.
Kdysi mi jedna klinická psycholožka despektně vytestovala, že mám o sobě poměrně vysoké mínění. Jenže co mám dělat, kdy jsem fakt do-bréééj!
"Jenže pokud děti budeme trestat za chyby formou špatných známek, děti se budou bát dělat chyby,“ varuje před přílišným strašením známkami Tilton."
Je ale špatná známka opravdu formou trestu? Známka NENÍ trest. Známka je formou hodnocení, ne trestu. Nepředvádí paní Tilton názorně ono přílišné strašení známkami? Známka signalizuje žákovi, že dělal chyby. No a? Podstatné je, aby žák věděl, za co známku dostal, zda věděl předem, co a jak bude hodnoceno, popř. aby známku doprovázelo přiměřené vysvětlení. Démonizací známkování nic nevyřešíme.
Jak se zde v diskusích často stává, i zde jedni kritizují reálný stav v některých školách, jiní hájí ideální nebo alespoň vysoce nadprůměrný stav v jiných školách. Kdyby to všude bylo ideální, známkování by nikdo neřešil.
Podstatné je, aby žák věděl, za co známku dostal, zda věděl předem, co a jak bude hodnoceno, popř. aby známku doprovázelo přiměřené vysvětlení.
A máte dojem, že tak vždy nebo alespoň většinou je? Možná ve Vašich hodinách, ale zeptejte se žáků, zda to tak je vždy na vaší škole. A co na jiných školách?
Jinak bych dodal, že podstatné je ještě to, aby žák měl podmínky dosáhnout dobré známky. K podmínkám patří např. kvalitní výuka, podmínky doma. A pokud ty podmínky nemá, je pro něj známka TREST.
Podstata ovšem není ve formě, ve známkování či slovním hodnocení, ale v tom, zda známka slouží jen pro informaci, zda je práce proveden správně, nebo je (hlavním) nástrojem řízení žáka. To první je pro učení nezbytné, to druhé je sporné a kognitivní vědy ukazují na škody, které to může působit a o kterých jsme dříve neměli tušení.
Špatná známka jako trest? Dnes???
Zkusím v sobě potlačit nezřízený smích... ufff... hůůůů... grrr
Málem jsem se úplně zalknul.
To jsem slyšel o případech, kdy kolektiv ztrestal spolužáka, který se pozapomněl a dostal známku hezkou.
A tak si říkám, je na nedostatky ukazující špatná známka problém učitele, nebo toho, kdo za špatnou známku trestá?
Ostatně, není náhodou trestem už jen prosté upozornění na nedostatky nebo dokonce chyby?
Přece nebudeme trestat vyřazením z turnaje za mizernou hru, malým platem za mizernou práci, nezvolením za mizernou správu státu. Jen jestli v tom všem není prachobyčejný strach z kritiky za ty svoje mediální kydy.
A jakou nese škola zodpovědnost za podmínky doma? A jak může škola pomoci podmínky doma zlepšit, když učitelé domy nevlastní, nemají psychologické před a porozvodové poradny, neřídí a nerozhodují o sociální podpoře, nota bene protialkoholické či protidrogové léčebně.
Dnes dávají špatné známky jen učitelé se silně vyvinutým sklonem k sebepoškozování se.
Špatná známka je především trest pro učitele!!!
"Jinak bych dodal, že podstatné je ještě to, aby žák měl podmínky dosáhnout dobré známky. K podmínkám patří např. kvalitní výuka, podmínky doma. A pokud ty podmínky nemá, je pro něj známka TREST."
Podmínky doma? Nebyly, nejsou a nebudou stejné. Mají snad stejné podmínky studenti při přípravě na přijímačkové Scio testy? Ne. Ne každá rodina si může dovolit test pětkrát opakovat. Neúspěch je tedy trest.
Navrhuji, aby na příštích ZOH byli sportovci z Afriky zvýhodněni neb mají doma málo sněhu.
Nápodobně hokejové týmy Nigerie a dalších států by měly mít 3 x menší branku než "ostatní".
A nakonec mohu podat protest proti vlastním dvojkám z tělocviku - ani jeden rodič nesportoval a ke sportu mě nevedli. Jak jsem k tomu přišel, že jsem měl jednu dvojku na vysvědčení - z TV.
A co když budou prostředí podnětná až moc? Budeme žáky rodičů zaměstnaných ve špičkových vědeckých ústavech záměrně poškozovat, ať to "chytří" hajzlové nemají tak lehké?
Už prve jsem měl podezření, že slečně Sáblíkové vždycky pár vteřinek ubrali už jen proto, že se do světové špičky probruslovala z českého rybníka.
Dost mne tedy děsí, že mnozí, i veřejně známí a otitulovaní lidé jsou schopni domotat takové nesmysle, že až.
Ještě pořád jste mi, pane Šteffle, neprozradil, které vysokoškolské studijní obory jsou vhodné pro studenty se slabšími předpoklady.
Pane Šteffle, budete tedy v duchu vaší logiky poskytovat testy Scio zdarma pro všechny, kdo projeví zájem? Přece byste nechtěl děti segregovat. Stejně tak Scioškola - proč už teď není plně otevřena sociální inkluzi?
Tak.
Neuspět ve Scio testech a nechodit do Scio školy je
ZA TREST!!!
Michaela vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a poté odešla do USA, kde vystudovala management na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a zastávala různé manažerské pozice ve firmách zaměřených na komunikační technologie. Svou kariéru začala v Los Angeles v marketingu v jednom z největších online maloobchodních prodejců své doby - eToys.com. Poté pracovala jako ředitelka marketingu ve firmě New.net založené známým internetovým inkubátorem Idealab! Po přestěhování na východní pobřeží USA pracovala pro mobilního operátora Sprint Nextel, nejprve v produktovém managementu a poté vedla strategický tým specializující se na ohodnocení podnikatelských příležitostí v různých oblastech produktů a služeb. V roce 2007 se vrátila do Čech, kde založila a vede vzdělávací společnost spolupracující s více než 100 lektory, sama se věnuje lektorské činnosti, tvorbě a strategickému vedení portfolia vzdělávacích produktů, jejichž nabídku rozšířila od raného dětství až po dospělost.
Okomentovat