Yvona Kostelecká: Domácí vzdělávání a legislativa. Studie postkomunistických států střední Evropy

Analýza stávajícího stavu legislativních prostředí domácího vzdělávání v postkomunistických zemích střední Evropy odhalila řadu podobností, které lze v těchto zemích v přístupu k dané problematice identifikovat. Na druhou stranu byly zjištěny významné odlišnosti, které ukazují na to, že nezávisle na podobných zkušenostech a regionální blízkosti se jedná o svébytné státy, které k řešení různých problémů a výzev přistupují autonomně.

Z článku v Orbis scholae, odborném recenzovaném časopisu zaměřeném na problematiku školního vzdělávání v jeho širších sociokulturních souvislostech, vydávaném PedF UK, číslo 2014/1, vybíráme závěr:

Specifikem domácího vzdělávání v postkomunistických zemích střední Evropy, a to nejen v námi zkoumaných pěti postkomunistických zemích střední Evropy, ale i v dalších zemích, jako je Estonsko (Leis, 2005), Rumunsko, Lotyšsko (Kolasińska et al., 2007) nebo Litva (Kolasińska et al., 2007), je skutečnost, že rodiče, kteří se rozhodli pro domácí vzdělávání, jsou díky právním úpravám tohoto způsobu vzdělávání ve skutečnosti nuceni být se školou ve velmi úzkém kontaktu, možná užším, než by byli, pokud by dítě řádně navštěvovalo školu. To platí dokonce i v zemích, ve kterých je uzákoněno povinné vzdělávání, a nikoli povinná školní docházka. Tato paradoxní situace existuje proto, že dohledem nad domácím vzděláváním byly ve všech sledovaných zemích pověřeny školy, do kterých byly děti přijaty k plnění povinné školní docházky, případně povinného vzdělávání. To rodiče postavilo do velmi podřízené pozice vůči škole. I když v některých zemích rodiče škole pouze oznamují úmysl vzdělávat dítě doma, v jiných musí školu žádat o povolení. Školy povolí domácí vzdělávání při splnění řady zákonem daných podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou podmínky splněny, je v konečné fázi na posouzení ředitele školy. V některých případech ani splnění všech zákonem stanovených podmínek nezaručí, že ředitel školy domácí vzdělávání povolí. I když ve světě existují státy, ve kterých domácí vzdělávání funguje na obdobných principech (například Portugalsko), je tento způsob dohledu nad domácím vzděláváním v zásadě ojedinělý. V tomto ohledu se postkomunistické země velmi liší od běžné praxe ve vyspělých demokraciích. V řadě zemí (například některé státy USA, Anglie atd.) rodiče nemusí svůj záměr doma vzdělávat své děti vůbec oznamovat, v jiných zemích mají rodiče pouze povinnost tento záměr oznámit, a to například místnímu školskému úřadu (například ve Francii), jen některé země požadují, aby rodiče o domácí vzdělávání žádali (Kostelecká, 2003). V tomto ohledu, ve srovnání se zahraniční praxí, se jeví způsob úpravy domácího vzdělávání ve sledovaných zemích jako velmi přísný.