Josef Soukal: Poznámky k problému nekvalifikovaných učitelů

Vytváření komisí a další řešení avizovaná ministrem školství provází šturm a ten nikdy ničemu nesvědčí. Stalo by se něco, kdybychom platnost stávajícího zákona prodloužili o rok či o dva? Tato myšlenka už se v diskusi na České škole objevila.

Nevíme, jak to nakonec dopadne s dodatečným přijímáním na vysoké školy (přes ujištění MŠMT by mohlo narazit na právní problémy, příp. by ho mohl zkomplikovat zájem čerstvých absolventů SŠ).

Ministerské řešení je nutně nesystémové, předpokládá ústupky, protože nelze zavřít školy. Během roku by se lépe ukázalo, jak na novou situaci budou nekvalifikovaní reagovat, kdo z nich zaměstnání raději opustí, než by studoval. Ředitelé by získali přehled o zájmu z řad nezaměstnaných a také by si zmapovali, kteří z nich by pro školu mohli být přínosem; mohli by v případě potřeby najít ve sboru zájemce o rozšíření aprobace, a tak řešit hrozící odchod těch, kdo učí specializované předměty. Možná bychom se pak obešli bez výjimek pro učitele s méně než polovinou úvazku a určitě by ubylo práce chystaným komisím.

Vysoké školy by se lépe připravily na zvýšený zájem o studium, a to – pokud je to administrativně možné - včetně vytvoření upravených studijních programů (nezapomeňme, že plnohodnotné studium je nejenom náročné časově a finančně, ale také komplikuje situaci zaměstnavateli). Dodejme, že úprava by neměla spočívat v absenci seminářů či nahrazení výuky e-learningem (jak se také v diskusi objevilo).

Mezitím by se vytříbilo, jak nekvalifikovanost řešit komplexně. Jde totiž také o nekvalifikovanost skrytou, tj. stav, kdy část předmětů (zejména na menších základních školách) učí ti, kteří daný obor nestudovali. Určitě je reálné vést učitele k doplnění aprobace o třetí předmět, případně upravit možnosti studia učitelství tak, aby do praxe nepřicházeli „jednooboroví" absolventi.

Jednou z cest by bylo i snižování počtu žáků ve třídě a s ním související nárůst počtu tříd a učitelských míst ve školských zařízeních. I v menších školách by se tak „uživili" učitelé předmětů s nízkou hodinovou dotací a obecně by vedení školy mělo více možností, jak zajistit plně kvalifikovanou výuku. Jsem si však vědom toho, jak těžké by bylo tuto vizi realizovat. Možná by ale stačilo nezahajovat ty dotační programy, o nichž se předem ví, že jejich cílem je především vyčerpat peníze poskytované EU. Nebo využít peníze plánované na realizaci kariérního řádu (jeho stávající návrh je velmi problematický a ukazuje, že dnes zvažované termíny zavedení nejsou reálné). Nicméně považuji nižší počet žáků ve třídě a s ním spojenou možnost individuálního přístupu ke každému žákovi za kardinální otázku našeho školství.

Diskuse ukázala, že představy o nahrazení vysokoškolského vzdělání vzděláním neformálním jsou v tuto chvíli utopické. Jednak žádný alternativní systém neexistuje, jednak by se v případě vzniku nutně musel formalizovat. Za úplně slepou cestu považuji i návrhy na možné snížení základních požadavků na pedagogickou přípravu (místo magistra bakalář). Snaha obohatit touto cestou školství o nové pohledy a přístupy má svou logiku, je však třeba varovat před nekritickým nadšením i naivitou – ten kdo stane před katedrou, nemůže ignorovat např. omezení spojená s bezpečností práce a obecně realitu dnešní školy, plné žáků vyžadujících individuální přístup, ne vždy vstřícných a ochotných či vůbec schopných se vzdělávat.

Hodně se mluví o změnách ve studiu na fakultách poskytujících pedagogické vzdělání.
Spojujícím motivem kritických připomínek je inovace didaktické složky studovaných oborů. Zlepšení úrovně práce vyučujících a zreálnění jejich požadavků (např. pro studenty češtiny snížení počtu povinně přečtených knih) mají v rukou samy fakulty. Návrhy na zásadní proměnu studia nebo na jeho doplnění (např. o kurz s tematikou hodnocení žáků) mají zatím jednu vadu – nejsou zpracovány dostatečně konkrétně, neříkají, jak změny provést, zakomponovat do stávajících programů. Předpokládají buď jejich rozšíření, nebo jejich obměnu, konkrétně redukci oborových předmětů; to druhé si ovšem např. v bohemistice nedovedu představit: Vypustíme fonetiku, skladbu, literární teorii? Jak to odůvodníme?. Nejlépe by bylo, kdyby fakulty provedly jakousi společnou inventuru toho, co nabízejí, a výsledek porovnaly s tím, co se od nich očekává.

V této souvislosti bych spíše upřel pohled na uvádění absolventů do praxe, jež je dnes většinou čistě formální. Začínající učitel by se měl – dejme tomu během tří měsíců – především bezprostředně seznámit s chodem školy, absolvovat náslechové kolečko, učit pod dohledem uvádějícího pedagoga (těch by mohlo být i víc). Během této doby by mj. zjistil, na čem potřebuje zapracovat, v které oblasti by se měl nejdříve dále vzdělávat. Samozřejmě, opět je tu otázka financí.


Autor působí jako učitel  od roku 1985. V článku využil pasáže ze svého anketního příspěvky pro Literárky.cz.