Milan Hausner: Učebnice nebo Google? Je to správně položená otázka?

Průzkum nakladatelství Fraus a DAP Services doložil obecně známý trend – internet jako zdroj informací je a bude v blízké době rozhodující oblastí, kam se přenese vzdělávání. Tento směr je celosvětový; stačí se podívat na některé průzkumy BECTA i dalších institucí. Není bez zajímavosti, že na předloňské konferenci EMINENT European Schoolnet (Brusel 2008) bylo publikováno zjištění, že v západních zemích je Google nejčastěji využívaným zdrojem informací, zatímco v celé řadě postotalitátních států, v Africe a leckde jinde jsou to pořád oficiální vzdělávací portály spravované k tomu určenou institucí. Proč asi?


Je to už možná 5 let, kdy jsem ve svém článku popsal tento případ:

„Učitel se ptá žáka, „Jak souvisejí pyramidy s Césarem? Odpověď zněla jednoduše: Googlem!“ (I když tenkrát to asi bylo Altavistou!)“

Pak jsem také uváděl druhý příklad:

„Žáci dostávají referát na zeměpis o evropských zemích. Všichni ho opravdu „odpastují“ z internetu, zatímco jediný žák, jehož rodič bláhově trvá na tom, že referát by se měl doplnit vlastními poznatky, třeba fotkami z kalendáře, jejich popisky vyhledat v Encartě a teprve potom dát dohromady odpovídající prezentaci, to poctivě udělá Druhý den žák přijde notně rozladěn, s rodičem nemluví a je na otce notně naštvaný. Přestože strávil nad referátem tři hodiny, paní učitelka ohodnotila práci trojkou, protože toho textu prý bylo málo.“

Obě scénky z reálného chodu školy plně odpovídají závěrům zmíněného průzkumu, i když ten přišel v této oblasti poněkud pozdě – internet je a bude významným zdrojem informací, a tato okolnost byla zřejmá již před drahnou dobou... Průzkum je průzkum, ale zapomíná se, jak správně napsal pan Brdička v komentářích, na to podstatné: ve škole je oním glosátorem, koučem, metodikem, posuzovatelem, někdy oprávněným cenzorem vždy kantor, který si musí umět s takovou situací poradit. Právě role učitele je nezastupitelná; on je tím, který doporučí "Google" (chápej obecné internetové zdroje) nebo učebnici; on je tím, kdo stimuluje žáky pro práci s médii; on je prostě oním faktorem, který musí posoudit relevantnost informací, jejich vypovídací hodnotu, ale především míru samostatnosti žákovy či studentovy práce. Pořád je tu učitelova autorita a jeho slovo, které dovede žáka k výšinám, anebo ho odsoudí do role neustále opisujícího pohúnka.

Učitel je prostě oním faktorem, který i v digitálním prostředí determinuje v této oblasti osobnostní žákův vývoj.

Je spousta knih i učebnic, které bych nechtěl v elektronické podobě ani vidět; je spousta knih a učebnic, které mají oslí uši a spoustu zamaštěných stránek od toho, jak je opakovaně pročítáme v tramvaji či ve vaně, ale je také spousta takových, které jsme otevřeli jen jednou a víckrát ne. Pořád jsme to ale byli sami, kdo rozhodl, nikoli žádný nadřízený orgán, instituce či ideolog. O použitelnosti informace rozhoduje prostě kvalita a forma zpracování, pro Web 2.0 je naštěstí hodnocení integrální součástí díky tak zvaným reputačním systémům, které odborníci považují za jednu z jeho charakteristik.

Škola má formativní charakter, vychováváme žáky, které mají mít úctu k práci druhého. Co se nám nedaří, je vytvářet takové stimuly, které povedou žáka k vlastní práci.

Vzpomínám si na jeden projekt rakouského autora M. Auera, který nabídl žákům z celého světa možnost překladu jeho zcela nekomerčních povídek s protiválečnou tématikou a následně jim poskytl autorská práva k těmto překladům. Ještě po několika letech žáci vzpomínají, jak se z takového projektu opravdu dozvěděli, co jsou autorská práva, že je mohou mít i oni sami.

Proč se už podobné projekty neopakují?

Proč nevyužíváme k výchově k úctě k práci druhého vlastních příkladů žáků?

Proč jednotlivá nakladatelství nevyužijí podobných možností?

Protože takové projekty nekumulují zisk? Opravdu nevím.

Bezvýznamné z celospolečenského dopadu, namítnete.

Souhlasím, ale školy mohou jen malými střípky přispět k tomu, aby naši žáci pastovali linoleum doma v pokoji, nikoli texty z internetu.

A tak vlastně jsem se zas dostali na začátek:

Míra samostatnosti žáka, jeho schopnost pracovat se zdroji, schopnost je smysluplně posuzovat a využít celou škálu dostupných zdrojů – tak zní jediná správná odpověď na otázku položenou na počátku, nikoli uměle vytvořený problém, zda učebnice či internet.