Oldřich Suchoradský: Rozlučky vycházejících žáků

Školní rok se naplňuje a tím dobíhají poslední dny školní docházky žáků 9. ročníků základních škol. Ačkoliv se na tento den většina z nich po celý školní rok těšila, s blížícím se datem konce školního roku roste i určitá nostalgie s ním spojená. Dá se vyjádřit různě. Nejčastější formou loučení jsou závěrečné "rozlučky" vycházejících žáků. Jde o na většině škol zavedenou tradici. Není pochyb o tom, že tato rozloučení jsou spojena s nemalými riziky pro školu i samotné žáky.

Rozhodně nejde o žádný nový fenomén současné doby. Pamatuji si podobnou třídní slavnost na konci povinné školní docházky, kterou jsem absolvoval na zakončení osmiletky někdy ke konci padesátých let minulého století. V čem je ale významný rozdíl proti mé zkušenosti, tak je to především v obsahu takového setkání a podílu školy na jejím organizování. V mém vzpomínaném příběhu ji organizovala a režírovala naše třídní učitelka. A pokud jsme do toho měli co mluvit my žáci, tak to bylo možné jen prostřednictvím třídního výboru pionýrské organizace. Dnes jde převážně o akce samotných vycházejících žáků a přípravy ani průběhu se škola ani třídní učitel přímo neúčastní, ba co víc, často se od ní i zřetelně distancují.

Přitom na naši dávnou "besídku" vzpomínám docela rád. Vyměnili jsme si navzájem dárečky, vyslechli si moudrá slova své třídní učitelky, které mi znějí v hlavně dodnes a s léty jsem si jen ověřoval jejich pravdivost. Na konci jsme si zahráli nějaké společné hry, zazpívali si a ti odvážnější si i zatancovali. Nechyběla ani nějaká ta slzička z toho, že se takto pohromadě scházíme naposled.

Doba se změnila a tím i obsah, organizace a smysl takových setkání. Sleduji jako "host" již několik týdnů chat jedné z vycházejících tříd na "spolužácích", kde se hovoří jen o tom, kde rozloučení uspořádat, aby to bylo co nejdále od školy, a aby tam nebylo mnoho přímých svědků. Dál se řeší, co se na setkání bude jíst a hlavně pít. Kdo to dodá a přinese to či ono a kdo to všechno zaplatí. Jen okrajově se řeší, zda na setkání pozvat někoho z učitelů a jaký bude program setkání. Jak je vidět, tak závěrečné setkání pojímají mladí absolventi jako vstup do "dospěláckého" prostoru a hlavní smysl "rozlučky" vidí v tom, jak si vyzkoušejí, kolik alkoholu snesou a co všechno si ze světa dospělých při takové prvé volně organizované zábavě vyzkoušejí. Je pochopitelné, že za této situace dávají školy a učitelé od sešlosti tohoto druhu ruce pryč a v lepším případě se staví do role "mrtvého brouka" , v horším případě se od pořádání důsledně distancují.

Asi je to tak správně a zcela na místě. Vzpomínám na jedno z takových rozloučení někdy v 80tých létech, kdy se ještě konaly na naší škole. Pro zabezpečení pořádku se akce účastnila nejen třídní učitelka, ale jako ředitel jsem požádal o nenásilný dozor i svoji zástupkyni. Druhý den po besídce jsem se nechal informovat o jejím průběhu a dozvěděl se od obou kolegyň, že vše bylo OK. Jenže za pár minut zazněl telefon a v něm zpráva z místního oddělení bezpečnosti se zvěstí, že v nočních hodinách byla zjištěna uprostřed silnice nedaleko školy skupinka našich opilých žáků, vracejících se ze školní zábavy. Nastalo vyšetřování, které ukázalo, jak si mladí poradili s dozorem dospělých a stačili se za jejich přítomnosti pořádně "nadopovat" alkoholem. Vedle oficiální "besídky" ve třídě, měli ještě jedno "pracoviště" ve školní šatně, dobře zásobené alkoholem, kam si při údajné návštěvě WC chodili postupně "přihnout". Ukázalo se, že ani bedlivý dozor maléru nezabránilo a od toho roku jsme pořádání podobných akcí na škole rezolutně zakázali.

Je otázka, zda je to ta správná cesta a zda by škola přeci jen neměla pro zdárný průběh takových akcí něco víc udělat. Byl jsem několikrát pozván na podobné rozlučky. Naposledy jako třídní učitel třídy, kterou jsem 4 roky vedl. Setkání se konalo po skončení školního roku a vydání vysvědčení, v hospodě vzdálené 3 km od místa školy. Přišel jsem na místo včas a viděl tu euforii mladých lidí z toho, že jim skončila školní povinnost a jsou už jako dospělí. Vše měli pěkně vyzdobeno, dokonce mi dovolili i několik slov na úvod před společným přípitkem údajně "rychlých špuntů" (přiznám se, že jsem to u každého z dětí neochutnával). Pak jsem ještě chvíli pobyl, ale brzy jsem odešel. Cítil jsem se na setkání jakoby navíc a již zcela přespočetný. Pochopil jsem, že pozvání přišlo ze slušnosti, ale mladí se chtějí bavit sami, bez mojí asistence. K jejich cti musím poznamenat, že tentokrát jsem žádné hlášení z policie o nějakém nepříjemném dozvuku setkání do školy nedostal.

Rozlučky na závěr studia ke školnímu životu patří. Snad by o nich i dnes měl vědět třídní učitel pořádající třídy. Měl by mít ke svým žákům natolik blízko, že by oni zase měli vyslechnout jeho názor na celou přípravu a průběh a připomenout jim, že v době kdy akci pořádají už za ně nezodpovídá ani tak škola, jako jejich rodiče. Ti jsou až do doby jejich zletilosti hlavními garanty jejich chování a jednání a oni ponesou všechny následky, pokud se při pořádání takové akce zachovají nezákonným způsobem. Přiznávám, že já bych osobně dnes pozvání žáků na podobnou akci určitě nevyužil.

Příspěvek původně publikován na blogu autora na blog.rvp.cz.