SRPŠ je dávno zavedená zkratka sdružení rodičů a přátel školy. Původně sloužila kpodpoře práce školy. Morální, ale hlavně materiální. Pamatuji časy, kdy se rodiče předháněli v tom, kdo škole sežene výhodnější chatu k lyžařskému výcviku, sežene levnější autobus k dopravě na výlety, nakoupí víc pomůcek do sbírek kabinetů. Ty doby jsou již dávno pryč. Většina škol své í sdružení rodičů vůbec nemá. A z těch, co ještě pracují se mnohde chová spíše jako spolek nepřátel školy. Má za takového stavu podobný spolek nějaký smysl?
Obsah činnosti občanského sdružení rodičů je odrazem vztahu společnosti ke škole: Negativní hodnocení práce učitelů médii, zkreslené informace o smyslu probíhající reformy, to vše dává jen malý prostor ke vzájemné podpoře a porozumění. Pod takovým tlakem ztrácí organizace rodičů svůj smysl, pokud ho nevidíme jen ve snaze vybírat od rodičů žáků peníze a následně je přerozdělující a vracející v příspěvcích na akce školy. Navíc tu působí malá ochota rodičů veřejně se angažovat, takže se jen obtížně hledají ochotní rodiče, kteří chtějí ve prospěch školy pracovat. I tam, kde by mohla být organizace pro školu přínosem, postupně zaniká pro nezájem a nepochopení lidí neschopných pro její existenci a činnost cokoliv udělat.
Černý obraz významného partnera školy nelze zobecňovat a znám školy, kde sdružení pracuje a pomáhá. Jsou to však jen výjimky, které podporují dojem, že se podobná organizace přežila a možná ztratila smysl. V čem je příčina? Vedle již popsaných důvodů vyplývajících z daných společenských podmínek, jsou to také formální chyby, které dají vzniknout skupině přátel školy, jejíž činnost je mimo její zájem a potřeby. Je tomu tak tam, kde se snaží učitelé, nebo vedení školy rodiče k činnosti přinutit, příliš je vedou a prosazují svoji představu o jejich činnosti. Vzniká tak nesvéprávná instituce, z pohledu ostatních rodičů zcela oprávněně zbytečná. Opačným extrémem je vytvoření sdružení zcela nezávisle na škole, bez napojení na její problémy a potřeby. Bývá to tam, kde se skupina nespokojených rodičů rozhodne řešit jimi zhodnocenou neutěšenou situaci na škole založením jakéhosi vlastního „rodičovského tribunálu“, který podrobí kritice působení školy, postavení ředitele a schopnosti jednotlivých učitelů. Tato „rada“ má zjednat nápravu a pokud se výsledek nedostaví, má přispět ke změně vedení školy, nebo odchodu nepřijatelných učitelů. Stane-li se sdružení nástrojem mocenského boje mezi učiteli a ředitelem na jedné straně a rodiči na straně druhé, vzniká těžko řešitelná situace, která určitě atmosféře a pověsti školy neprospívá a ze všeho nejvíce škodí samotným dětem.
Je dnes vůbec reálné požadovat od rodičů pozitivní spolupráci? Má taková spolupráce smysl? Přes negativní zkušenosti se domnívám, že smysl má a právo školy na podporu rodičů je také na místě. Tam kde se učitelé i rodiče dohodnou o spolupráci, tam se sdružení daří a má výsledky. A nemusí jít jenom o peníze. Rodiče mohou pro žáky ve svátečni dny připravit zajímavý program. Mohou pomoci učitelům při organizování školních výletů, sportovních utkání a turnajů. Dopravit děti na různé soutěže, což je vítaná iniciativa, která pomůže obsadit soutěže žáky školy do míst, kam by se veřejnou dopravou včas nedostali. Rodiče mohou škole pomoci při řešení vleklých výchovných problémů v některých rodinách. Tam kde slovo učitele ztratilo svoji váhu, někdy pomůže už jen podpora rodiče ze sousedství, která je pro mnohé rodiče důvěryhodnější, než pohled věčně zaujatého učitele.
Sdružení rodičů by nemělo být prostředkem k vyřizování účtu v boji rodičů s učiteli, nebo dokonce souboji zastupitelů s vedením školy. Mělo by složit dětem a zároveň žákům školy k vytváření klidné atmosféry pro práci školy. Současná legislativa k tomu dává dostatek možností. Jde jen o to, aby této možnosti dokázali učitelé i rodiče využít k podpoře vlastních rodičovských i učitelských pozic v očích svých svěřenců.
Oldřich Suchoradský
.png)
0 komentářů:
Okomentovat