Tato reakce vrchního ředitele ekonomické sekce MŠMT Zdeňka Bernarda na červnový článek našeho serveru původně vyšla na portálu ŠkolaOnLine. Protože autor i vydavatel laskavě vyhověli žádosti České školy, přinášíme „přetištěné“ stanovisko také našim čtenářům.
(Zde naleznete článek Rozpočtová krize aneb Chvála aritmetice i původní vydání Stanoviska MŠMT na Škole OnLine.)
Tak máme konečně všichni jasno. Z článku Karla Hepnera „Rozpočtová krize aneb Chvála aritmetice“ zveřejněného na portálu „Česká škola“ se nejen MŠMT a ostatní články státní správy i samosprávy, počínaje Parlamentem ČR a konče obecním zastupitelstvem, ale i učitelé a rodiče žáků dověděli, že na vzdělávání se vynakládalo přebytečné množství finančních prostředků, které byly zřejmě krajně neefektivně využívány (viz „školství předchozí povolování rozpočtového opasku jaksi prožralo“).
S tím se ovšem pan Hepner (jako každý správný „věrozvěst“) nespokojí a nabízí i „elegantní“ řešení: důsledným uplatněním normativního financování bez jakéhokoli přerozdělování na úrovni krajů (nejlépe pochopitelně prostřednictvím normativů, stanovených „natvrdo“ z pražského centra všehomíru) „oddělit zrno od plev“, což podle hepnerovské teorie trojčlenky jednoduše znamená „zavřít každou pátou školu a propustit každého šestého učitele“. A je po problémech a je vystaráno do budoucna. Dokonce se pak i ti zbylí učitelé dočkají zvýšení svých platů na úroveň „oněch fetišizovaných 130 %“ průměrného platu v České republice.
Je nutno podotknout, že hepnerovská teorie trojčlenky není ničím novým a obdobné teorie můžeme slýchat i z úst mnohých regionálních i „centrálních“ politiků (ovšem většinou pouze do doby, kdy se tou „pátou školou“, která by měla být zrušena, stane některá ze škol v jejich volebním „rajonu“.
Hlavní slabinou, ale i reálným nebezpečím podobných teorií je nesporně to, že v nich jaksi není uvažováno s žáky škol a jejich oprávněnými potřebami. Podobné teorie se poměrně dobře vymýšlejí „u Trajců na zahrádce v přítmí slunečníků“, hůře se pak prosazují například na veřejných zasedáních zastupitelstva obce, když se opravdu jedná o zrušení té které konkrétní školy. Možná by pro pana Hepnera a jemu podobné „reformátory“ našeho školství mohlo být přínosné vystoupit na některém takovémto zasedání a sdělit občanům, že si zkrátka a dobře pro své děti vybrali školu, kterou neomylný ministerský normativ definoval jako plevu mezi zrním, a tudíž se tyto jejich děti budou od příštího 1. září muset obtěžovat do školy jiné.
K jednotlivým „analytickým“ závěrům p. Hepnera MŠMT předkládá následující stanovisko:
1. „Trestuhodnou přezaměstnaností a laxností ministerstva i prakticky všech zřizovatelů školství prohospodařilo za posledních pět let veškeré výhody plynoucí z demografického poklesu.“
Do roku 2001 byl pokles výkonů v mateřských a základních školách vyplývající z demografického poklesu v oblasti finančních nákladů plně kompenzován růstem výkonů v ostatních segmentech regionálního školství, zejména ve středním, vyšším odborném školství, u soukromých a církevních škol. Přesun finančních prostředků z oblasti mateřských a základních škol do oblasti středních škol se díky normativní metodě samozřejmě realizoval.
Kromě toho pan Hepner zcela pomíjí některé důležité skutečnosti, ke kterým ve školském systému v posledních letech došlo. Mlčky přechází zejména to, že se bez nároku na státní rozpočet prodloužila povinná školní docházka o 1 rok, že se (opět bez nároku na státní rozpočet) vybudovala poměrně rozsáhlá síť vyšších odborných škol, které jsou nesporně vítaným doplňkem nabídky terciárního vzdělávání donedávna poskytované pouze vysokými školami, a že se (jak jinak než bez dopadu do státního rozpočtu) zcela zásadně zlepšily podmínky pro vzdělávání různým způsobem handicapovaných žákům ve vzdělávacích programech nejen speciálních, ale i běžných škol. Možná že z ryze ekonomického pohledu je i toto všechno možno označit za „trestuhodné prohospodaření nějakých výhod“, je však otázkou, zda stejný názor budou sdílet i studenti nových VOŠ či postižení žáci integrovaní ve vzdělávacích programech běžných škol.
2. „Zoufale neefektivní systém financování, tolerující plýtvání …“
O efektivnosti systému financování ve školství v posledních letech lze pochopitelně vést diskusi. Je ovšem nesporným faktem, že tento údajně „zoufale neefektivní systém“ provedl naše školství oběma fázemi reformy veřejné správy, ke kterým došlo v letech 2001 a 2003, a bez nadsázky lze konstatovat, že poměrně úspěšně. Pokud tohoto výsledku bylo dosaženo pouze za cenu určitého (a jednoznačně dočasného) „potlačení“ normativních principů financování, je to podle názoru ministerstva cena přiměřená.
3. „… způsobil vnitřní zadluženost resortu v řádech desítek miliard korun“
V této záležitosti nám není zřejmé, jak k tomuto údaji autor dospěl. I největší pesimisté uvádějí odhad vnitřní (fiktivní) zadluženosti resortu ve výši cca 900 mil. Kč. Celou tuto částku přitom představovaly „nekryté“ odpisy nemovitého majetku škol, které ovšem byly několikanásobně vyváženy reálným přísunem investičních zdrojů z rozpočtů jejich zřizovatelů. Autorem prezentovaný údaj o vnitřní zadluženosti resortu v řádech desítek mld. Kč je zcela zcestný, neboť tato částka převyšuje hodnotu majetku škol.
Naopak je možno konstatovat, že resort školství díky uplatnění normativní metody financování nemá žádné skutečné dluhy, což o řadě jiných odvětví říci rozhodně nelze.
4. „Až na výjimky některých typů středních škol jsme na ostatních školách svědky většinou poloprázdných tříd s plnými stavy učitelů … racionální přístup státu a obcí k síti škol spolu s průhlednými a objektivními principy financování škol mohly i za současného objemu školských financí zajistit oněch fetišizovaných 130 % … Pryč jsou přece doby třicetihlavých tříd. Daň, kterou za to platíme všichni, je pouze kosmetický růst učitelských mezd, jdoucí navíc většinou na úkor poklesu provozních prostředků škol.“
Autor zřejmě při svých úvahách stojí mimo společnost, mimo vzdělávací systém, neboť se domnívá, že na základě změn v síti škol bude zajištěn blahobyt ve školství (v této souvislosti zapomněl jmenovat KÚ, které v této oblasti hrají podstatnou roli).
Autorovi doporučujeme prodiskutovat s učiteli problematiku podmínek pedagogické práce, když navrhuje „třicetihlavé“ třídy.
Autorovy znalosti v ekonomické oblasti jsou patrny z jeho tvrzení, že růst mezd mohl být zajišťován na úkor provozních prostředků. Tento postup je v rozporu se základními finančními zákony (zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech v platném znění a zákony o státním rozpočtu ČR), ve kterých je zakotven systém závazných ukazatelů rozpočtu.
Financování obou složek výdajů (tj. mezd na straně jedné a provozních výdajů na straně druhé) ve školství navíc představuje systém, do kterého vstupují státní rozpočet (MŠMT) se mzdovými prostředky a kraje a obce s provozními prostředky zcela odděleně.
5. K odstavci „Chytrému napověz“
Autor jako „děd Vševěd“ našel triviální řešení složité situace ve společnosti a jeho hledání kompromisu mezi finančními zdroji, finanční politikou a školskou politikou je možné uplatnit pouze na „papíře“.
Autorův „geniální“ závěr o nutnosti zrušit každou pátou školu a propustit každého šestého učitele na základě uplatnění jediného nesmlouvavého principu výkonově normativního financování přímo každé škole může způsobit větší zlo než užitek. Normativní způsob financování škol, který MŠMT uplatňovalo do roku 2000 a opět bude nastolen od roku 2004, nevylučuje individuální přístup, jednání o konkrétních podmínkách té které školy.
Nekompromisní uplatnění normativního financování by způsobilo u některých škol evidentní plýtvání finančními prostředky a u některých jiných škol zbytečný a nesmyslný zánik.
MŠMT není známo, jak autor dospěl k závěru o nutnosti zrušit každou pátou školu a propustit každého šestého učitele. V případě že autor tento závěr učinil na základě předchozí analýzy, pak mu bude MŠMT vděčno, když tuto analýzu MŠMT poskytne.
O tom, jak by působil tento jediný nesmlouvavý princip výkonově normativního financování přímo v každé škole, si můžeme udělat obrázek na jednoduchém (a v podstatě velmi reálném) příkladu.
Představme si městečko nebo sídliště a v něm dvě mateřské školy. Do každé z těchto školek je v daném školním roce zapsáno nějakých 90 dětí. Obě ředitelky těchto školek jsou rozumné, takže tyto dětičky „rozepíší“ do čtyř oddělení každé školky a vcelku spokojeně se jim spolu s ostatními učitelkami plně věnují. A protože to jsou ředitelky rozumné a například i spojují jednotlivá oddělení v časných ranních a též v pozdních odpoledních hodinách, „vyšetří“ pro své učitelky i do jisté míry „slušnou“ úroveň osobních příplatků. Jenže přijde nový školní rok a v jedné ze školek nějakých sedm, osm dětí ubude a v druhé naopak stejný počet dětí přibude. Co asi udělají ony rozumné paní ředitelky? Po pravdě řečeno asi nic, neboť nic také dělat prakticky nemohou. Dál budou děti vychovávat ve čtyřech odděleních svých školek, dál se jim budou se svými učitelkami plně věnovat a dál se budou snažit o racionalizaci jednotlivých oddělení v průběhu dne. Jenže první ředitelka dostane v dalším roce na platy o nějakých 120 tis. Kč (tj. normativ 15 tis. Kč krát 8 žáků) méně než loni a druhá o 120 tis. Kč zase více. Protože první ředitelka počet svých učitelek snížit nemůže a druhá nemá důvod ho naopak zvýšit, bude výsledkem takto pojaté normativní metody financování to, že první ředitelka sníží osobní příplatek svým učitelkám z loňských cca 1 800 Kč měsíčně na nulu a druhá ho naopak zvýší na dvojnásobek. Otázku, zda je takovýto výsledek správný a spravedlivý, je zřejmě možno nechat bez odpovědi.
Povážlivé trhliny zde má i ona aritmetika, které autor ve svém článku vzdává hold. A aritmetika je nesporně věda, která nemá trhliny ráda. Jednak je velmi pochybná sama úvaha, že „zavřením“ každé páté školy „ušetříme“ každého šestého učitele. K takovému výsledku bychom se mohli dopracovat pouze za předpokladu, že žáky zrušených škol prostě pošleme domů a nebudeme si jich dále všímat. Pokud ovšem realisticky připustíme, že žáky zrušených škol budeme nejspíše muset dále vzdělávat (i když ve školách jiných), a stejně realisticky připustíme, že ne vždy tito žáci v nových školách pouze doplní stávající „poloprázdné“ třídy na „třídy třicetihlavé“, dojdeme k poněkud jinému výsledku hepnerovské „trojčlenky“. Tento výsledek by mohl být asi takový, že zrušením každé páté školy uspoříme každého desátého učitele.
I když však připustíme teorii pana Hepnera, že již v roce 2002 měl být pryč každý šestý učitel, aritmetika nám prozradí, že tím by se počet učitelů snížil o necelých 17 %. Vezmeme-li dále v úvahu nesporný fakt, že v roce 2002 byl průměrný plat českého učitele prakticky přesně na úrovni průměrného platu v ČR, je skutečně otázkou, jakou matematickou operací se pan Hepner dobral výsledku, že snížení počtu učitelů o 16 - 17 % zvýší plat jejich zbylých kolegů o 30 %.
Je zřejmé, že všechny články řízení školského systému - stát, kraj a obec jsou si vědomi nutnosti optimalizace sítě a realizují v této oblasti nezbytné kroky po dohodě všech zúčastněných stran, kterými jsou zejména školy a rodiče.
Vzdělávání není systém, který může být řízen výhradně finančními principy, neboť se uskutečňuje v složitém sociálním prostředí. Lidově řečeno, školství je pochopitelně i o penězích i o počtech škol i o počtech a platech učitelů, ale hlavně bylo, je a bohdá i bude hlavně o dětech, žácích a studentech a potřebách jejich, v rámci daných možností co možná nejlepšího, vzdělávání.
6. K odstavcům: „Příležitost, jakých není dvanáct do tuctu“ a „Oblečená-neoblečená, učesaná-neučesaná, přijet-nepřijet …“
MŠMT konstatuje, že návrh nového školského zákona nepřipravuje pouze jediný ministerský úředník - dle autora úřední šiml jménem Bernard, ale tým odborníků ze všech sfér školství, státní legislativy, tým právníků a koaličních partnerů.
S politováním konstatujeme, že p. Hepner se neseznámil ani rámcově se zákony souvisejícími s reformou veřejné správy ve školství, což je jistě na škodu, neboť by pochopil, že hlavním cílem této reformy bylo předání pravomocí a odpovědností na nižší stupně veřejné správy, tzn. blíže k občanům. Z výše uvedeného vyplývá, že školský zákon nemůže nic změnit na tom, že kraje mají své pravomoci a tedy i odpovědnosti za optimální fungování školství a efektivní využití finančních prostředků.
I nyní zpracovaný návrh nového školského zákona již označily kraje za nepřijatelný z titulu údajné velké centralizace. Tím spíše není žádoucí (resp. by bylo zřejmě těžko průchodné) školským zákonem dále centralizaci posílit, jak požaduje autor ve svém výroku „krajům zákonem přistřihnout křídla“.
Závěr
Jednoduchá řešení v současném komplikovaném světě neexistují, a jestli je něco populistického, pak je to právě článek p. Hepnera.
I bez doporučení p. Hepnera začalo MŠMT ve spolupráci s KÚ již v tomto roce realizovat objektivní systém financování školství prostřednictvím metody agregovaných normativů (pro tok prostředků ze státního rozpočtu do rozpočtů jednotlivých krajů) a krajských normativů (pro tok finančních prostředků z krajů jednotlivým školám). Tento systém financování s využitím pravomocí a odpovědností KÚ nesporně umožní dosáhnout objektivně nezbytné a efektivní optimalizace sítě škol, i když to možná navenek nebude tak „efektní“ jako řešení navrhovaná „ve stínu slunečníků“ reformátory typu pana Hepnera.
Zdeněk Bernard
0 komentářů:
Okomentovat