Tohle že říkají děti? Tomu, kdo má školu dávno za sebou, to možná zní jako nesmysl - ale je to fakt. Děti se do první třídy většinou těší a nemohou se dočkat, až tam budou.
Teprve někdy ve druhé nebo až ve třetí jim obvykle dojde, že prázdniny jsou dokonce něco ještě lepšího. Ale ať chceme nebo nechceme, jednoho dne škola je tu a děti by na ni měly být náležitě připraveny. Dnešní vývojová psychologie nám říká, že věk předškolní (a s ním i mateřská škola) zdaleka není jen přípravou na školu, ale že má zcela osobitý význam pro celý náš další života běh. A tak i všechno to, čemu se děti na přechodu ze školky do té velké opravdické školy naučí, promítne se jednak do jejich školního prospěchu, ale hlavně a především i daleko daleko za školu, až kamsi do jejich dospělého života. Jen si, prosím, povšimněte, jak rády se děti v tomto věku učí. Jak využijí k tomu kdejaké příležitosti. A dělají to spontánně, bez nucení, s očividným intelektuálním potěšením z objevu, pochopení a poznání nejrůznějších zákonitostí v dění tohoto světa. Že tomu my dospělí říkáme "hra" a díváme se na to trochu svrchu, nic na věci nemění - je to učení! A celý ten věk předškolní je prostě kouzelný! Dopřejme tedy svým dětem, aby si ho náležitě užily - a aby ho i náležitě k dobrému využily.
Když jsem měl příležitost seznámit se s touto didaktickou pomůcku, kterou teď rodiče a pedagogové berou do rukou, neustále jsem musel myslet na našeho velkého Jana Amose Komenského. "Ten by se divil a měl radost," říkal jsem si. Vždyť to je vlastně jeho idea, která je tu podána sice v hávu moderním a pomocí technologie takřka zázračné, ale v podstatě stojí na základech pevných a dobře ověřených. Že dítě má být ke školní práci jak náleží zralé a připravené, to hlásal Jan Amos opakovaně. Věděl také, že učení má být názorné a že do hry mají být zapojeny pokud možno všechny smysly a myšlení navíc. (I tahle dnešní pomůcka mluví, svítí, jsou tam obrázky, a přitom dítě svým hmatem a pohybem to všechno ovládá, mění, řídí, úkoly řeší a ověřuje si správnost svého myšlenkového postupu - zkrátka, odpovídá to jeho mentalitě.
Psycholog řekne, že to podněcuje jeho intelektuální požitek z objevu.) Jan Amos dobře věděl, že nejpřijatelnější metodou učení je pro děti hra. (I tohle je hra, ovšem na úrovni jednadvacátého století.) Soudil, že odměna, jež přichází bezprostředně po dobrém výkonu, dítě povznáší a povzbuzuje - a trest že v učení není k ničemu. (I tady se důsledně odměňuje, ale netrestá - chyba jako by nebyla, jen příležitost k novému lepšímu pokusu. Povšimněte si toho, prosím, vážení pedagogové!) Jan Amos také říká, že se dítě od začátku má učit všemu, třeba astronomii, aritmetice, ale i metafyzice, atd. Než se stačíme podivit, hned nám to vysvětlí - astronomie, to je den a noc a slunce a hvězdy na obloze, atd, aritmetika, že tři je víc než dvě a čtyři víc než tři, atd.. A máme to! (A když se podíváme na oněch l6 obsahových oddílů, které se v tomto cédéčku probírají, vidíme, že doba pokročila, na scéně že jsou nové věci, ale princip že je stále ten starý, prastarý.)
Jen pro zajímavost: Když jsme vyšetřovali děti v dětských domovech, vždy znovu jsme se přesvědčovali, jak je jejich svět zúžený a jak málo toho znají ze života - ale nejvíce ze všeho byl opožděn jejich vývoj řeči. Ne že by neuměly mluvit, napovídaly toho až dost, ale scházela jim jednak schopnost slyšet ve slovech jednotlivé hlásky a z hlásek slova skládat, jednak schopnost s pojmy zacházet, třídit je, poznávat, co k sobě patří a nepatří atd. Sympatické na zde předkládané metodě je právě náležitý důraz na procvičování řeči mateřské na vyšší úrovni, tj. na té, která je předpokladem počáteční výuky čtení a psaní. Ve škole to bude dětem k dobrému.
A ještě jedna věc mě zaujala. Autoři si dali dost práce, aby pro děti vybírali úlohy snadné, méně snadné, obtížné i velmi obtížné. Následkem toho je nepravděpodobné, že by některé děti prostě a lehce rozřešily všechny úkoly, a ještě méně pravděpodobné je, že by neudělaly nikdy chybu, i když třeba princip úlohy je jim jasný. Však i dospělým to dá někdy chvíli přemýšlení a občas i chyba se jim vloudí do řešení - a pak si říkají, nechceme-li toho od dětí až moc. Ne, v tom to není. Tady nejde o školní zkoušení na známku. Tady se nemá dítě za co stydět, ale učí se hledat pomoc - a my jakožto rodiče nebo učitelé jsme tu od toho, abychom mu ji poskytli. Neví-li něco, poradíme mu! Nejde o konkrétní vědomost dítěte, jde o princip. Zatím je totiž všechno nezávazné, jen pro radost z objevu a poznání. Pedagogové, ti domácí i ti školní, se učí dítěti pomáhat a dítě se učí své chyby opravovat a napravovat. A naučí-li se tomu teď, bude mu to k dobrému na dlouhé cestě až kamsi k maturitě a vůbec dál v celém životě.
Co ještě zbývá? Snad už nic víc, než přát našim dětem, když už se těší na školu, aby se měly opravdu na co těšit! A tomuto modernímu "multimediálnímu vzdělávacímu programu", který právě otvírají, přeji, aby jim k tomu dobře posloužil.
Prof. PhDr. Zdeněk. Matějček, CSc.
redakce
0 komentářů:
Okomentovat