Igor Viduna: Věci mezi nebem a zemí - ŠKOLA !

Dnes už škola není jen místem soustředěného studia budící u studentů posvátnou hrůzu, ale je i místem, kde se dějí neuvěřitelné věci. Dnes už škola není jen místem soustředěného studia budící u studentů posvátnou hrůzu, jak to bývalo dříve - alespoň si myslím - ale je i místem, kde se dějí podivné či spíše neuvěřitelné věci. Tyto historky bych ale neřadil k seriálům typu "Akta X" nebo "Krajní meze", i když uznávám, že i zde dochází leckdy k překročení všech mezí. Spíše bych se přiklonil k názoru, že tyto příhody by se měly promítat v pořadech jako "Skrytá kamera", "Veselé historky z natáčení" a "Nikdo není dokonalý"… Jejich obsah je totiž opravdu velmi směšný. I když mně v době jejich vzniku do smíchu vůbec nebylo. Spíše se mi chtělo brečet! Mnoho těchto "neuvěřitelných příběhů" jsem zažíval v hodinách biologie. Profesor, který to celé "páchal" učil naši třídu dlouhé tři roky. Vždy a pravidelně jsem s tímto člověkem - žáci mu dali přezdívku "Vařič" - míval problémy ohledně známkování a musel jsem se nechávat zkoušet často i po vyučování či před ním. Mezi žáky se říkalo - a jistě i v budoucnu říkat bude - že je "divnej". Toto slovo označovalo, že nikdo přesně neví, zda-li se zakládá onen drb na pravdě, ale také z něj plynulo, že každý tak trochu tuší, že nejde jen o čistou fabulaci. U mě se toto tušení za tři roky, nedobrovolně strávené s "divným" v hodinách biologie, změnilo v jistotu. Nejednou jsem byl totiž svědkem, jak zve moje naivnější spolužáky na různé své soukromé akce. Zpočátku zval i mě, ale brzy pochopil, že tudy cesta nevede a že trávím volný čas o přestávkách raději s děvčaty nebo přáteli. Nemá snad cenu říkat, že Vařič neměl nikdy u studentů respekt a ani nedostal šanci ho získat. Nesčíslněkrát se stalo, když milý učitel - takto už Vařiče nikdy nenazvu, protože mě nikdy nic nenaučil - přišel do třídy - většinou tak o deset minut později - nikdo, až na třídní šprty a jeho oblíbence, si ho ani nevšiml. Poznámky si psalo všehovšudy pět, šest lidí. Ostatní dělali něco jiného, nebo spali. Ve cvičeních létalo z oken ve třetím patře co se dalo: sáčky naplněné vodou, ohryzky, svačiny… Jednou tímto způsobem opustila třídu i vlaštovka vlastnoručně vyrobená Vařičem. A co udělal on? Přinesl další. Pořád se totiž snažil stát se našim kamarádem. Nikdo mu na to ale neskočil. To ho pochopitelně velmi uráželo, a taky nám - tím nemyslím celou třídu, ale pouze asi 5 max. 10 lidí - to dával znát při každé příležitosti. Takovou báječnou příležitostí je pro učitele jistě uzavírání klasifikace a písemka. Tak se mi např. stalo, že mi přibyla pětka - kde se vzala tu se vzala - za písemku, kterou jsem nepsal. A proč? No, protože jsem ji nepsal! Na konci "druháku" jsem měl jedinou známku - jedničku. Na vysvědčení jsem dostal dvojku, protože mě poslední den klasifikace Vařmen - on Vařič má hodně jmen - doslova přepadl na schodech a řekl mi, že mě buď vyzkouší z učiva, na které jsem chyběl, protože psali test, nebo mi dá dvojku na vysvědčení. Já, otrávený a unavený závěrečným shonem, jsem - a dodnes toho lituji - souhlasil. Proto jsem mu již od začátku "třeťáku" vyhlásil otevřenou válku. Náš spor o známky se stal osobním bojem. Každý z nás - i spolužáci - to věděl. Řekl jsem si: "Nedám mu šanci!" Probírali jsme učivo o člověku, což mě docela zaujalo. A tak nebyl problém v prvním pololetí opravit tři pětky za loňské učivo, které mě jaksi minulo a ani jsem neplánoval se ho učit letos. Respektive jsem to odmítl a řekl to Vařmenovi i do očí - protože osnovy genetiku neobsahují a on kvůli té své genetice - je totiž v této oblasti strašný nadšenec, ovšem ryzí teoretik a nikoli odborník - v půlce roku přestal probírat biologii živočichů, která mě zajímala už jako malého. Druhé pololetí mělo rozhodnout o vítězi. Čekala mě bitva "na život a na smrt", a proto jsem do konce května nasbíral tři výborné a jednu chvalitebnou. Nic už mě nemohlo ohrozit. Chyba lávky… Přišla další písemka a za podivných okolností byla s konečnou platností uznána nedostatečnou. Jiní za stejný počet chyb měli "dva mínus", já pětku. "No počkej, Vařiči, to ti neprojde!" Prošlo. I když nešlo o hrubé, ale pouze dílčí chyby, musel jsem přiznat porážku, protože ve válce je dovoleno všechno a měl jsem počítat s tím, že každý nemá stejnou míru. K ústupu mě také přiměla skutečnost, že i s touto pětkou mi vycházela čistá dvojka. "Do konce roku mě už neuvidíš, výhru si odnesu později!" Další chyba. Jen tak mezi řečí - pravda před celou třídou - mi přišlo vhodné nechat Vařmena okusit trpkost porážky a zeptat se na známku. "Čtyřka a to jen kvůli tomu, že tě nechci nechat propadnout! Zalapal jsem po dechu a rozkřikl se na něj, že kdesi cosi… Bez jakýchkoli okolků a před celou třídou. Druhý den jsem požádal o pomoc třídního profesora - celkem rozumného a důvěryhodného člověka - protože sám bych to nezvládl. Vyhověl mi. Najednou bylo všechno jinak, já skoro nejlepší student a Vařičův kamarád a vše kolem jen "přátelský žert". Škoda, že tam byl třídní… Vlastně díky bohu, protože bych se asi neovládl a všechny nadávky, co mě v tu chvíli na adresu Vařmena napadly, bych mu vmetl do obličeje a dvojka z chování by byla na světě. To se ale nestalo, a tak jsme se dopracovali k racionálnímu kořenu celého problému. Vařič mě prostě ještě musel buzerovat a chtěl, abych si napsal jedinou písemku, kterou jsem musel zameškat kvůli důležitému lékařskému vyšetření. Tímto mě zahnal do kouta a já musel souhlasit s náhradní zkoušením. Domluveno bylo na pondělí. Třídní mě ještě ubezpečil, že nejsem první - ani poslední - kdo má takový problém právě v biologii a že o tom vedení moc dobře ví. Tak proč s tím něco nedělá?! Neopouštělo mě přesvědčení, že tímto krokem není mým potížím konec, a proto jsem hned v pátek po vyučování očekával - spolu s dalším spolužákem - osud před učebnou biologie pečlivě připravený a odhodlaný odejít se zdviženou hlavou. To se také stalo… "Vyhrál jsem kámo!!!" Výsledná známka byla dvojka. Nic moc, ale stále dost dobrá na to, aby Vařičovi znepříjemnila spaní. A taky že jo. V úterý asi 3 hodiny před klasifikační poradou mi spolužáci sdělili vzkaz - od koho asi - že musím do jedné hodiny donést kompletně napsaný sešit, jinak mám trojku na vysvědčení. "Čeho je moc, toho je příliš! Co jsem ti neřekl minule před třídním, to uslyšíš teď. Ať mám dvojku z mravů, chci ji, to mně za to stojí." Smůla, Vařič přijde až v jednu. Dost dlouhá doba na to, abych vychladl a rozmyslel se, co dál. Přišel jsem za ním s chladnou hlavou a rozumně argumentoval. On mě neposlouchal - pochopitelně, třídní profesor teď leze po kopcích v Alpách. Nakonec jsem ho poslouchat přinutil. Mé argumenty o pečlivé přípravě na látku o člověku, o znalostech, které jsem díky ní bezpochyby nabyl a ještě je snad i mám, ho nezajímaly. Na sešit - který se mimochodem opravdu nenacházel ve stavu hodném předvádění - si měl vzpomenout dříve a neuzavírat mně známku již v pátek. Nezajímá. Tonoucí se stébla chytá a já se topil, nedal mi jinou možnost: "Půjdu před komisi!" Vařič najednou obrátil: "Tak dobře, ty chceš, aby se dávaly známky, jaké chcou studenti. Tak máš dvojku. Jseš spokojenej?" "Ne, já chci dvojku, ale za znalosti a přípravu!" "Tu dvojku máš, ale protože ji chceš, nikoli za znalosti!" "Takovou já nechci. To mně raději dejte trojku a budeme to řešit jinde!" "Ne, máš dvojku!" "Já chci trojku!" "Tu nedostaneš! Už jsem se rozhodl! Máš dvojku! A počkej, Novák chtěl trojku, má ji mít! A Kocourek chtěl jedničku, to mu ji musíme dát…" To jsem tam už stál jako "tvrdý Y" a nevěřil svým očím, co ten člověk vyvádí. Byl úplně mimo a na dně… Poraženej! Poníženej! Opravdu jsem to já, kdo vyhrál! Tak proč se tak vůbec necejtím?! Nechtěl jsem ho ponížit, chtěl jsem, aby uznal moji pravdu. To se ale nestalo… Namísto toho takováhle scéna. Nezlobím se na vás, že tomu nevěříte. Kdybych to nezažil na vlastní kůži, taky bych nevěřil, že je něco takového vůbec možné.

Igor Viduna