„Je to součást pojetí vzdělávání jako tvrdé soutěže, ve které může zvítězit jen někdo. Maturitní vysvědčení je odměnou pro vítěze, důležité je být nejlepší, nejrychlejší, nejvýkonnější ze všech. Je to dědictví dlouholeté vzdělávací koncepce, která byla založena na vzájemném porovnávání výkonů dětí ve třídě mezi sebou. Jenže porovnávací přístup v dlouhodobém horizontu vychovává lidi, kteří nikdy nemohou být spokojeni sami se sebou,“ píše učitelka a didaktička Jana Šindlerová pro magazín Rodiče vítáni.
 |
| Jana Šindlerová (linkedin.com) |
Moderní vzdělávání a moderní metody hodnocení vzdělávání jsou ale orientované jinak. Namísto srovnávání výkonů žáků mezi sebou akcentují spíše individuální pokroky dítěte. Hodnotou není „být lepší než ostatní“, ale „posunout sám sebe o co největší kus“. Namísto cíle „vyniknout ve skupině“, se mnohem správněji klade cíl „zlepšovat se v rámci svých možností“. Vzdělávání pak má hodnotu samo o sobě, jde nám skutečně o to, co se naučíme, ne o to, kam se vyšvihneme. Skutečným úspěchem je dosáhnout cíle, který jsem si předsevzal, ne přebít ostatní. V tomto přístupu jsme mnohem snáze schopni ocenit sama sebe a vážit si toho, co jsme získali.
Z hlediska učitele pak moderní vzdělávání znamená posunout se od pojetí vzdělávání jako síta (oddělujeme zrno od plev, slabší kusy odpadnou a my pomáháme jen těm silnějším) k pojetí vzdělávání jako žebříku (pomáháme každému dítěti postupovat po jeho vlastní cestě až tam, kam to půjde). Ten druhý způsob je pro všechny bezpečnější.
Celý ten problém je samozřejmě součástí mnohem širší a hlubší diskuse o tom, co to znamená „spravedlnost“ a „rovnost“ ve vzdělávání a diskuse o smyslu odměn a trestů a motivaci obecně. Ta diskuse zdaleka není ukončená, nicméně už je celkem jasné, že klasické „měřit všem stejným metrem“ v situaci, kdy jsou podmínky vzdělávání nesouměřitelné, nevyhovuje.
Celý text naleznete zde
3 komentářů:
Není důležité být nejlepší. Kde to paní Jana vzala? Je přece důležité být přinejmenším alespoň tak dobrý jako ti ostatní.
Mám pocit, že hodnocení dnes není o žádném soutěžení žáků mezi sebou, neboť již nejméně 15 let je to záležitost soukromá, při níž se nemají výkony žáků ve třídě vůbec porovnávat.
Já pamatuji dokonce jednoho mého bývalého ředitele, který trval na tom, že známky se žákům sdělují pouze "do ouška" u učitelského stolku a ne veřejně před celou třídou.
Maturitní vysvědčení na mnoha školách je pro žáky skvělým výsledkem, když na něj dosáhnou "s odřenýma ušima". Stačí jim tzv. "za šestnáct".
Proč mám poslední dobou čím dál větší pocit, že žiju v úplně jiném světě, než mnozí pisatelé zdejších příspěvků?
Teoretických článků o vzdělávání, které stojí za to číst, je jako šafránu. Tento k nim nepatří. Spousta klišé a frází. Oddělování zrna od plev. A podstata problémů žádná. A náznak řešení ani náhodou. Trochu mi to připomíná nápady pastevců, kolem kterých sviští vlak českého školství a oni si domýšlí, co se tam asi tak děje, protože před lety se taky párkrát svezli. A mělo by to přece být jako v tom Japonsku, o kterém slyšeli nebo četli.
Okomentovat