„Pracovala jsem všude možně a takové pocity zmaru a zoufalství jako na začátku učitelství jsem nikde nezažila. Začátek byl peklo, i když pracuji v dobré škole s fajn dětmi a přátelským kolektivem. Fakulta mě připravila tak napůl,“ říká Barbora J., která je absolventkou pražské Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy (dále jen Pedf UK). Reportáž přináší server E15.
Lukáš Šlehofer, projektový manažer a učitel, který šest let pracoval pro společnost SCIO, v jednom z nedávných příspěvků na svém facebookovém profilu napsal: „Dovedete si představit lékaře, který jde během studia pouze na 10–40 hodin do nemocnice, učí se celou dobu o tom, jak funguje lidské tělo a nemoci, ale prakticky nepřijde s nemocným do styku a výuku vedou lidé, kteří nemocné téměř nikdy neviděli? Přijde vám to směšné. Jenže tak přesně probíhá výuka učitelů.“
Celý text naleznete zde
.png)
3 komentářů:
Jistě, pro hodnocení pedagogické fakulty je důležitý počet publikaci v recenzovanych časopisech, nikoliv to, zda připraví absolventy pro praxi. Proc to tak je, se ptejte rady pro VVI a jejího předsedy, nějakého inženýra Babise...
A co teprve ve škole s problémovým ředitelem a žáky.
To není vina fakulty. To je vina systému, který rozbil pedagogické sbory a učitele vydal všanc státnímu šetření a právním smrštím. Učitel nemá dnes čas učit a to učení je stále na okraji zájmu. vrcholem podporoy je kontrola ČŠI a školení teoretiků bez praxe.
Školství vládnou úředníci, kteří třídu nikdy neviděli.
Ono to ale hodně záleželo na vedení katedry daného předmětu.
Nás docela dřeli, taky se mi jednou stalo, že na praxi didaktik moji hodinu kritizoval 30 minut... takhle sepsul každého, až jsme uvažovali, že s tím sekneme.
Na humanitních oborech tam prý buď didaktik nebyl vůbec, nebo k tomu nic neřekl. Na praxe se okázale kašlalo.
Třeba výchovy kromě tělocviku didaktiku snad ani neměly.
Okomentovat