„Hlavně bychom měli zaměřit více pozornosti na vzdělávání budoucích učitelů. Třeba na začátku reformy školství ve Finsku nebyla změna práce se žáky, ale s učiteli. Kompletně se tam změnilo kurikulum pedagogických fakult a postupně se na to začaly nabalovat i změny ve školách. Na obory učitelství chodí lidé většinou proto, že je daný vyučovací předmět bavil a šel jim. Často proto nevnímají potřebu způsob výuky měnit. Když jsem učila učitele, měla jsem vždy radost, když jsem potkala studenty, které ty předměty nebavily. Ti totiž mají potenciál přemýšlet o tom, jak to dělat jinak," říká psycholožka a zakladatelka alternativní školy Lenka Krejčová v rozhovoru pro Hospodářské noviny.
 |
| Lenka Krejčová (cuni.cz) |
Podle mezinárodních srovnání se znalosti českých žáků zhoršují, hlavně na druhém stupni. Čím si to vysvětlujete?
Druhý stupeň základních škol je pro mě velká bolest. Při přechodu na něj se výrazně zvyšuje tlak na mechanické memorování. Pracuji s dětmi s výukovými problémy a u těch si s rodiči obvykle říkáme, že druhý stupeň musí jen přežít. Je tam velké množství předmětů. Přitom v tomto věku by už děti stály o to se profilovat. Pomohlo by, pokud by se mohly aspoň částečně specializovat a volit si předměty. A netrvat na tom, že všichni musí vědět všechno a naučit se to ve stejném věku.
Mělo by slovní hodnocení nahradit známkování?
Jsem velkým nepřítelem známkování, které mi přijde jako absurdní systém. Pokud se dítěti za každou chybu v diktátu sníží známka o stupeň dolů, nemá šanci vidět žádné zlepšení. Je jedno, jestli udělá čtyři chyby, nebo 15. Známka nemá žádnou vypovídací hodnotu, protože každý učitel hodnotí jinak. Někdo dá za stejný výkon dvojku, někdo čtyřku. Se známkováním se člověk nikde jinde než ve škole nesetká. Navíc u známek chybí smysluplná práce s chybou. Je potřeba hledat příčiny, proč k ní došlo, aby se jí dalo příště předejít. Ve školách se chyba bere jako průšvih, přitom jde o přirozenou součást života. Nepoužívala bych ale ani spojení slovní hodnocení, protože je to jen jiný způsob klasifikace. Spíše bych to nazvala společným reflektováním práce. Je důležité sledovat posun, stanovit si cíle a hledat způsoby, jak je naplňovat. To mnohem více odpovídá tomu, co zažíváme v dospělém životě.
Celý rozhovor naleznete v příloze Hospodářských novin Budoucnost vzdělávání
.png)
4 komentářů:
Profilace na 2. stupni? To jsou (prapůvodně) alternativní školy (Waldorfská), kde šlo o to získat co nejdřív dělníky do průmyslových provozů (tj. manuální práce a měly by to být nyní praktické/speciální školy). Jenže manuální práce je na ústupu... co s těmi dětmi chcete pak dělat? Kam půjdou do práce?
Známka je zkratka a nejjednodušší zpětná vazba - první otázka mých rodičů i babiček byla "A za co jsi to dostal?" Pokud to rodič nezvládne, pak škola dysfunkční sociální zázemí nevyřeší. Základní didaktické pravidlo je (už hodně dlouho), že známka má být motivační a odpovídat situaci ve třídě, což je v příkrém rozporu s tvrzením p. Krejčové (možná srovnává se školstvím za Josefa II?). Ostrakizaci, motivaci a asociální kantory ve třídě přeci nevyřešíte zrušením známek...
Diferenciace výuky je samozřejmě možná, ale vždy na úkor něčeho (učitel se nerozkrájí a vždy budou prostoje tím větší, čím roztříštěnější výuka bude a tím více dětí "se poveze"). A nebo to musí být malotřídka s cca 10 dětmi, tam to samozřejmě jde (a nebo tandemové vyučování, ale kdo to zaplatí?). Nejsme Dánsko, které má ropu a nejsme Švédsko/Finsko, které neví jak zalepit díry v rozpočtu (i když k tomu směřujeme). Společná výuka naopak umožňuje dětem si vzájemně radit, což je mnohem efektivnější, než nekonečné aktivity (mimochodem, to musí brzy omrzet [nebo sklouznout k mechaničnosti, případně aktivitám pro aktivity]).
A nakonec - jak chcete něco vyložit, procvičit, zopakovat, upevnit? SŠ podává poměrně komplexní učivo, kde se bez výkladu neobejdete...
Pardon: Dánsko => Norsko
Známka nemá žádnou vypovídací hodnotu, protože každý učitel hodnotí jinak.
Hm. Takže když mám od stejného učitele nejdřív trojku a pak dvojku, tak to o ničem nevypovídá, protože paní učitelka odvedle hodnotí jinak.
Se známkováním se člověk nikde jinde než ve škole nesetká.
… zato s hodnocením vyjádřeným číslicemi se pak setkává každý měsíc.
Navíc u známek chybí smysluplná práce s chybou.
Známka není od toho, aby se "pracovalo s chybou". Na to hodina.
Ve školách se chyba bere jako průšvih, přitom jde o přirozenou součást života.
JJ. Když chybu udělá lékař, strojvedoucí, pilot, soustružník, řidič nebo účetní, tak přece o nic nejde. Nikdo si toho vlastně ani nevšimne, a když náhodou jo, tak se mávne rukou. Žádnej průšvih.
BTW: Pan Portwyn odhalil Argumentační klamy. Doporučuji po večerech ke čtení.
Okomentovat