Když prohrajete dětství… „Byl jsem závislý na počítačových hrách, tlustý, slabý a šikanovaný. Teď všechno doháním.“

Dvanáct hodin denně za počítačem, málo spánku, problémy ve škole a hádky s rodiči. Tak vypadalo dětství mladého muže ze středních Čech, který si říká Jerry. V sedmi letech totiž propadl počítačovým hrám. „Byl jsem tlustý, bledý, vypadal jsem zanedbaně a moc mi nešlo socializování. Ve škole jsem se necítil dobře a stal jsem se snadnou kořistí pro šikanu,“ popisuje. O svém „prohraném dětství“ napsal knihu, kde mimo jiné radí rodičům, jak od něčeho takového ochránit vlastní děti. Rozhovor přináší magazín Rodiče vítáni.

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Co bylo na hraní počítačových her tak lákavého?

Bydleli jsme na vesnici, kde nebylo moc co zajímavého dělat. Ve škole jsem měl samé jedničky a nemusel jsem se o to moc snažit. V garáži jsme tehdy měli žigulíka a věděl jsem, že ho budu moci řídit až za 10 let. To je pro dítě věčnost. Zato v počítači jsem si mohl vybrat jakékoliv luxusní auto a jezdit s ním závody. Navíc jsem měl pocit, že ve hrách dělám něco důležitého. Porovnejte si to, že máte jít do školy a učit se tam něco, co vás absolutně nezajímá s tím, že ovládáte armádu vojáků, abyste ochránili svoje království… Navíc věřím, že jsou některé hry schválně vytvořené tak, aby závislost způsobovaly. Zvlášť u malých dětí, které ještě nemají pořádně vytrénovanou vůli. Netrvalo to dlouho a jediné, co mě zajímalo, bylo hraní.

Jak to hry způsobují?

Mimo jiné promyšleným systémem motivace. Když se přihlásíte do hry, dostanete odměnu, například truhlu s užitečnými věcmi. Když se přihlásíte 2 dny po sobě, získáte ještě lepší věci a když do hry přijdete bez přerušení 7 dní po sobě, tak ještě lepší. Čím více dní to bez přerušení zvládnete, tím je odměna lepší. Když ale jeden den vynecháte, začínáte znovu od „horších“ odměn. Cílem je vytvořit rutinu, zvyk – a ten jakmile máme, už se z něj velmi těžko dostáváme. Zná to každý kuřák nebo i ten, kdo si zvykl chodit obden do „fitka“.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte problém a že jste na hraní závislý?

Začal jsem si to uvědomovat zhruba v 8. třídě, takže asi ve třinácti letech. To už jsem měl za sebou šest let intenzivnějšího hraní. Samozřejmě jsem vnímal, že pořád jenom hraju, nedělám nic jiného, nezvládám se připravovat do školy a hrozně jsem ztloustnul, ale dlouho jsem si to nepřipouštěl. Neřešil jsem to a ani jsem to řešit nechtěl – musel bych si totiž přiznat, že jsem slaboch. A nejen sobě, ale i svému okolí. Tomu jsem samozřejmě musel být podezřelý, už jen z toho, jak jsem vypadal – byl jsem tlustý, bledý a vypadal jsem zanedbaně. Tak jsem radši dál hrál a nemusel tomu čelit. Nevěděl jsem ani jak – tehdy se o tomhle problému ještě skoro vůbec nemluvilo.

Až budete mít sám děti, co uděláte pro to, aby se jim tohle nestalo? Co vlastně můžou rodiče dělat?

Hlavně to nenechat zajít tak daleko, jako se to stalo mně. Pokud si vaše dítě zahraje hodinu, potom v klidu hru vypne a jde na kroužek nebo za kamarády, je to nejspíš v pořádku. Hlídal bych ale, jestli najednou z jedné hodiny nejsou hodiny čtyři a jestli snahu o ukončení hraní neprovází dramatické hádky. Myslím, že je úkolem rodičů tohle bedlivě střežit. Měli by se také zajímat, co vlastně dítě na počítači dělá, a třeba si zahrát s ním. Často máme tendenci hned odsoudit věci, kterým nerozumíme, čímž si do budoucna zcela zavřeme cestu k jakémukoliv pochopení. V neposlední řadě je velmi důležité dětem ukázat věci, kvůli kterým „stojí za to žít“ – aby věděly, že i v reálném světě jsou nádherné věci a aktivity. Jenže ono dát dítěti do ruky tablet a mít od něj klid je tak lákavé… Je ale několikahodinové sbírání barevných krystalků to, z čeho mu chcete dělat rutinu a krmit mu tím mozek?


Celý text naleznete zde