Studentka: Strach Čechů z islámu chápu, i muslimové se musí víc angažovat

Eman Ghalebová se narodila v Jemenu, ale od pěti let jsou jejím domovem Teplice. Snaží se otupit obavy domorodců z vyznavačů islámu, muslimy zase přimět k větší angažovanosti. „Češi nejsou islamofobní. Bojí se, protože se s muslimy nesetkávají každý den,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz, kterým pokračuje seriál Muslimové v Česku.

Eman Ghaleb (facebook.com)

V rozhovoru zazní také tyto otázky a odpovědi:

Vaše rodina pochází z Jemenu. Proč jste se přestěhovali do České republiky?

V devadesátých letech tady můj táta dostal stipendium a začal studovat medicínu. Když dostudoval, začal tu pracovat a zalíbilo se mu tady. Poté jsme se do Čech přistěhovala i já s mamkou.

Bylo pro vás těžké zvyknout si v novém prostředí?

Nebylo to těžké. Byla jsem v té době ještě malá. Přijeli jsme sem, když jsem byla v období socializace, kdy se člověk rychle adaptuje. Chodila jsem tady do školky, takže jsem se rychle naučila i jazyk.

Udržujete pořád muslimské zvyky a tradice?

Jsou určité věci, které dodržujeme, ale nedáváme to moc najevo. Muslimské rituály jsou soukromá věc. My, co žijeme v Evropě, rozlišujeme mezi vírou a tradicí. Už nás tolik nespojuje tradice jako v Jemenu nebo v jiných muslimských státech, ale náboženství samotné. Určitě se nemodlíme pětkrát denně někde na ulici, o držení půstu o ramadánu v našem okolí také skoro nikdo neví. Chodíme do práce, do školy, nemáme žádné výjimky. Svou víru můžu v Česku praktikovat lépe a svobodněji než v muslimských zemích.

Do povědomí veřejnosti jste vstoupila v souvislosti s arabskými lázeňskými hosty, kdy jste organizovala úklidové akce a zprostředkovávala dialog mezi nimi a obyvateli Teplic. Co vás k tomu vedlo?

Nebyla jsem hlavní organizátor akce, pouze jedna z nich. Většina členů kampaně byli lékaři nebo inženýři, kteří jí obětovali svůj volný čas. Já jsem v té době měla prázdniny, tak mě zvolili tiskovou mluvčí. Cílem kampaně bylo uklidnit v Teplicích vášně, které byly podle mě uměle vyvolané. Situaci zneužili někteří politici a nám se nelíbilo, že měli naši spoluobčané strach. Cítili jsme se součástí města a uvědomili jsme si, že máme vůči nim určitou zodpovědnost. Působili jsme jako komunikační most mezi místními obyvateli a lázeňskými hosty.

Negativní reakce možná vyvrcholily tím, že někdo posílal maily řediteli vašeho gymnázia a požadoval v nich vaše vyloučení...

Nepočítala jsem s tím, že by někdo napsal mému řediteli. Vůbec jsem akce nespojovala se školou, dělala jsem to ve svém volném čase, hlavně o prázdninách. Myslím, že pro mě i pro školu to byla nepříjemná situace. Ale nakonec bylo všechno špatné k něčemu dobré. Tím, že se mě ředitel zastal, ukázal, že není dobré mlčet, a dodal hodně lidem odvahu. Toho si moc vážím.

Takže Čechy nepovažujete za islamofobní národ?

Ne. Možná je to divné, když podle všech výzkumů jsou Češi na rozdíl od jiných evropských zemí více xenofobní nebo rasističtí. Myslím, že nemůžeme porovnávat Českou republiku například s Francií, kde žijí miliony muslimů. Češi potřebují zkušenost, poznat nějakého muslima. Neříkám, že jsou všichni muslimové svatí, ale je lepší, když člověk hodnotí věci podle své zkušenosti než podle toho, co slyší v médiích.

Myslíte tedy, že islamofobie vychází především z nevědomosti?

Nejhorší druh strachu je strach z neznámého. Všichni se bojí neznámého, i muslimové. Není to jenom záležitost Čechů.


Celý rozhovor naleznete zde