Učitelka češtiny: Mnozí češtináři bohužel sami nečtou

„Krasodušská duchamornost vraždí zájem o výborné autory, to mě na tradičně pojímaném školním literárním dějepise vždycky štvalo. Mnozí češtináři bohužel sami nečtou, na fakultě nečetla většina mých spolužáků. Což myslím vysvětluje, proč je často literatura studentům prezentovaná v obecných frázích jako vznešená nuda,“ říká učitelka češtiny Monika Stehlíková v rozhovoru pro magazín Rodiče vítáni.


V rozhovoru zazní také otázky a odpovědi:

Jak děti navnazujete na „velkou“ literaturu vy?

Snažím se nepůsobit jako činovnice Ligy pro mravní obrodu mládeže, ráda bych jim ukázala, že ty „velké“ texty jsou dobré, protože výborně koncentrují lidskou zkušenost všeho druhu, sex, krev, legraci… S prváky čítáváme okouzlující a neobyčejně vulgární kapitolu z Rabelaise o učené disputaci nad otázkou, čím je nejlepší si vytírat zadek (vyhrálo čerstvě ochmýřené house). Maupassantova Kulička zkoumá, kdo je vlastně kurva, Villon ukazuje pokrytectví, s nímž se „lepší lidi“ ofrňují nad světem chudáků, pijanů, šlapek a pasáků. Antigona i Gandalf učí, že jsou chvíle, kdy si musíme vybrat mezi snadným, a správným. Orestes, že často máme volbu jen mezi špatnými možnostmi. Mojžíš, že svobodu nám nikdo nedá, že si ji musíme vzít a taky ji pak unést. Svoboda, láska, smrt, hněv, vzdor, o tom přece v životě přemýšlí nějakým způsobem každý.

Mají vaši studenti taky seznam doporučené literatury?

V tomhle jediném jsem neúprosná, protože jsem si jistá, že mít načteno jim v životě poslouží. Náš školní seznam má aktuálně skoro tři stovky titulů a pořád se rozrůstá. Dávám přečíst osm knih za rok, pár vyzkoušených je povinných, zbytek musí načíst z doporučené četby uspořádané do žánrově tematických celků. Hudrají, ale když mi pak nečtenář řekne, že to bylo „docela dobrý“, vrním radostí. Pořád ty doporučené knihy všelijak přeskupuji, hledám tituly, které by byly literárně dobré a zároveň přístupné i lidem, kteří čtou málo nebo vůbec. Některými jsem si po letech už jistá: Spalovač mrtvol, Zlodějka knih, Maus, Poe, Kytice, Kulička, O myších a lidech, Farma zvířat, 1984, Muži v ofsajdu, Adresát neznámý, Tracyho tygr, Občanský průkaz, Proměna, Krchovský, Jan Jeník z Bratřic. Když už studenty trochu znám, snažím se jim doporučovat knihy individuálně. Ale aby nedošlo k omylu – vůbec to neznamená, že se mi podaří plošně všechny nadchnout, že mám spolehlivou cestu jak na to; pořád se v tom plácám.

Dáváte studentům čtení na prázdniny?

Dostávají šest až osm knih, jak již bylo řečeno, většinou na prázdniny, odevzdávají výpisky v bodech korespondujících s osnovou ústní maturity. Ve škole hodně čteme, bavíme se o motivacích postav, píšeme jim dopisy, dá se dělat spousta zajímavých věcí. Ale skřípu zuby nad státem určeným seznamem autorů, děl, směrů a termínů, které se mohou objevit v didaktickém testu z češtiny, kazí mi práci. Nutí učitele věnovat pozornost nadirigovaným tématům a jménům, nemůžeme si tolik vybírat, nemůžeme moc škrtat. Až na výjimky jde o úctyhodné autory, problém je spíš to, kdo tam chybí, ukazuje to školometské myšlení autorů testů. Děti musí znát Svatopluka Čecha, ale ne Ivana Martina Jirouse? Vladimíra Párala, ale ne Karla Poláčka? Václava Hájka z Libočan, ale ne Jana Zahradníčka? Takhle by šlo pokračovat do aleluja.


Celý text naleznete zde