Z článku Veroniky Rodriguez v Aktuálně.cz vybíráme:
"Je to krok správným směrem. Školám, které se vydávají cestou podpory, to výrazně zjednoduší administrativu, získávání finančních prostředků bude snazší. Ale hlavně: pomůže to dětem, které byly doposud na hranici – potíže sice měly, ale konkrétní diagnózu ne," pochválil změnu školského zákona, která už se připravuje několik let, ředitel Základní školy Poběžovice Vladimír Foist.
34 komentářů:
Revoluce ve školství: Přijmout vyloučené Romy se vyplatí
Něco až tak pitomého, to se jen tak nevidí.
Takovou formulaci mohl zplodit jen naprostý kretén, nebo šmejd, který zcela cíleně rozdmýchává nevraživot ve společnosti.
Ať tak či onak, je to ukázka ryzího rasismu.
Moc tomu nerozumím. My umožníme ředitelům žádat o navýšení finančních prostředků na žáka bez toho, aby tento měl stanovenou diagnózu PPP poradnou? No tak to nám stoupne procento žáků se SVP několikanásobně, pokud tedy nedojde k situaci, že bude žákem se SVP (ať už se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním) téměř každý. Kde na to Chládek chce vzít peníze. Na tuto anarchii mu nepostačí ani peníze ze zrušených praktických a speciálních škol, které to nepřežijí.
Kopněte ho tam někdo nahoře zavčasu do hader.
Už řadu let pedagogicko-psychologické poradny z ekonomických a zejména personálních důvodů nestíhají zvládat nápor žadatelů (škol či rodičů) o vyšetření řady žáků, které je obvykle podkladem pro zpracování IVP u individuálně integrovaných žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Po přijetí novely školského zákona, která je věnována zejména změnován v § 16, to ovšem bude tragikomická fraška. Zprávy z vyšetření se nespíš budou vydávat hned u vchodu PPP nebo SPC.
Jak potom bude vypadat prováděcí vyhláška, která v původní verzi stanovovala umístění maximálně 5 individuálně integrovaných žáků? Bude-li většina žáků ve třídě mít papír o individuální integraci, kdo pak v takové třídě bude učit? Bude to nesporně pak spíše skupinová integrace, kde jen menšina bude "normálních"!
Neuvěřitelné!!!
15. května 2014 17:00
Školství má údajně dostat navíc 85 milionů. Z toho se nedá vytvořit naprosto nic. Mám obavy, že za touto akcí se skrývají dva cíle. Tím prvním je evidentně odstranění "kritiky" mezinárodních organizací o skrytém rasismu a druhým cílem je tzv. "úspora". Přesunutím velké části žáků z praktických a speciálních škol do běžných škol hlavního vzdělávacího proudu dojde logicky k jejich zrušení. A výsledek? Běžné základní školy pak můžeme klidně označit za "zvláštní" . Při počtu žáků 30 (popřípadě 34) se nenaučí číst, psát a počítat vůbec nikdo.
Já nevím, o jaké zprávě z PPP paní Janáčková mluvíte. Mně z toho vyplývá, že žák žádný papír se stanovenou diagnózou k tomu, aby dosáhl na podporu, potřebovat nebude.
Milá paní kolegyně Adamová,
ve smyslu připravovaných změn školského zákona a prováděcí vyhlášky má být stanoveno 5 úrovní vyrovanávacích a podpůrných opatření. Jeden či dva (nejnižší) stupně opatření bude navrhovat a realizovat škola bez nároků na navýšení normativu na žáka se speciálními vzdělávacími potřebami. Třetí až pátý stupeň nápravných opatření bude údajně i nadále spojen s vyšetřením žáka ve školském poradenském zařízení, které bude navrhovat nejen systém systém nápravných opatření (např. nejen kompenzační pomůcky, ale nápravná cvičení ve škole až asistenta pedagoga). Bez tohoto vyšetření a "papíru" tedy školy nebudou mít mít možnost dosáhnout na vyšší normativ pro žáka se speciálními vzdělávacími potřebami. Je naprosto irelevantní, zda ve zprávě bude uvedena diagnóza typu zdravotního či sociálního postižení či znevýhodnění žáka. Osobně si myslím, že stanovení stupně speciálních potřeb bez vyšetření a diagnózy není možné, ale to věc diskuze. Bez těchto dvou podmínek to ovšem bude velmi snadné. Stačí, aby si PPP nebo SPC nechala namnožit patřičný formulář o speciálních potřebách řáka a ve dveřích budou pracovníci těchto zařízení vyplňovat pouze osobní údaje žáka. Bude to prostě fraška!
Pokuste se odhadnout, o jaký stupeň speciálních vzdělávacích potřeb budou školy usilovat?
Pochopitelně o stupeň 3 - 5, který bude spojen s finanční dotací příslušné škole.
Hezký pátek Vám přeje JJ
Děkuji za informace.
Ale pokud to bude takto, tak nevidím žádnou změnu oproti stávajícímu stavu. Stupeň 3-5 se prostě přiznávat nebude, protože nebudou peníze.
navíc v zákoně stojí: "Podpůrná opatření vyššího stupně lze použít, pouze pokud k dosažení účelu podle odstavce 1 nepostačují podpůrná opatření nižšího stupně."
V praxi to bude vypadat tak, že nám zase jenom přibude papírů, kterými budeme prokazovat tzv. podpůrná opatření nižšího stupně, na která nám nikdo nedá ani korunu. Nasmolíme kopy papírů a děcku v PPP vyšší stupeň nepřiznají. Takže fajné.
připravilo novelu školského zákona, která nálepkování žáků zdravotní diagnózou zruší
...
čím těžší postižení bude žáka trápit, tím více peněz na něj škola dostane
...
normální škola dostala na žáka něco kolem pětadvaceti tisíc, v praktické to byl zhruba dvojnásobek a ve speciální dokonce trojnásobek
...
použijeme stávající finanční prostředky, které se ale budou rozdělovat jinak
...
pět stupňů podpory žáků – od individuálního přístupu k dítěti během obyčejné vyučovací hodiny až po zařazení do speciální školy
Mez stínu vrženého je stínem meze stínu vlastního.
Je to pro mne španělská vesnice, böhmische Dörfer, czeski film, all Greek, kitajskaja gramota...
Vydat zákon bez vyhlášky je obvyklá prasárna. Zatím můžeme jen hádat, co budou stupně obsahovat a kolik na ně bude peněz. Jen nevím, proč by měla škola navrhovat první stupně, když na opatření nedostane ani korunu.
Nasmolíme kopy papírů a děcku v PPP vyšší stupeň nepřiznají.
Jen nevím, proč by měla škola navrhovat první stupně, když na opatření nedostane ani korunu.
První či druhý stupeň podpůrných a vyrovnávacích opatření je v podstatě realizován už řadu let samotnými školami a učiteli. Např. konzultace s rodiči a instruování rodičů, jak se žákem mají doma pracovat, přesazení žáka do 1. lavice, nepravidelné doučování žáka po vyučování z vlastní iniciativy učitele bez nároku na finanční odměnu, drobné úpravy v programu výuky, kde je u žáka tolerovány obtíže ve čtení, psaní či početních operacích, specifické úkoly pro žáka v rámci jeho domácí přípravy atd.
V každém případě není nutné se obávat, že by vyšší stupně podpůrných a vyrovnávacích opatření žákovi PPP nebo SPC nepřiznaly. Bezpečně doporučí i vyšší normativ. Problém je ovšem v tom, že krajský úřad či obec žákovi přiznají – jak tomu je doposud – jen polovinu normativu s odůvodněním nedostatku finančních prostředků. Podobným způsobem dnes v mnoha krajích končí většina žádostí o přiznání asistenta pedagoga či vyššího normativu, ze kterého jsou hrazeny mzdy pedagogických pracovníků a nákup reedukačních pomůcek, které jsou součástí nápravné péče realizované u žáka se speciálními vzdělávacími potřebami v rámci školního reedukačního programu.
Pro tak značný nárůst finančních prostředků české školství prostě nemá zdroje, přestože kdysi pan Špidla exceloval legendární větou, „že zdroje jsou“. Ministerstvo školství sice vydá novelu školského zákona a prováděcí vyhlášku, je ovšem jasné že ty nebude možné realizovat. Finanční náklady spojené se změnou § 16 nelze totiž spočítat, lze pouze odhadnout, ale odhad má asi stejnou kvalitu, jako když navštívíte kartářku nebo nějakou šílenou numeroložku.
Tak hlavně, že ta chuďata už nebudou diskriminačně nálepkována. To je za všechny peníze.
Myslíte, že se dostane i na to děvčátko s mozkovou obrnou, které by rádo do školy chodilo, ale chodítko, které potřebuje, stojí padesát tisíc?
Už jsem kvůli tomu do prdele poslal kdekoho. Kdyby to pomohlo, poslal bych tam klidně i sám sebe.
A není nepravidelné doučování bez nároku ... vlastně proti zákonu? Může se učitel vzdát nároku na finanční ohodnocení za přímou činnost? Co kdyby během takového doučování došlo k úrazu?
Nevím přesně, jak je co zamýšleno, ale doučování svých vlastních žáků považuji přinejmenším za prapodivné až nepatřičné. A pokud by mělo být dokonce za úplatu, pak je rozhodně střetozájmové a docela i nemravné.
"Doučování svých vlastních žáků považuji přinejmenším za prapodivné až nepatřičné."
Řada učitelů na I. stupni ZŠ se po vyučování občas věnuje některým slabším žákům, které mají problémy s velmi pomalým psaní, počítáním či čtením. Na to jistě není nic nepatřičného.
Nesmíte, milí kolegové, nahlížet na problém SPU jen z pohledu učitele II. stupně či střední školy. Jestli se nemýlím, tak i tam se tomu říká poeticky "konzultace", což je také jistá forma doučování. Na rozdíl od žáka 1. - 2. třídy iniciativu vyvíjí samotný žák.
Jenže na školách se to s tím "dotahováním" po vyučování na 1. stupních krapínek přehání. Učitelky 1. stupně přestávají respektovat individuální tempo dítěte, chtějí po všech žácích, aby v pracovních sešitech měli všichni vypracované všechno, a kdo to nemá "dotahuje" po vyučování, což je pěkná pitomost. Takže ve třídách po vyučování sedí ne dva tři slabší žáci, kterým se učitelky individuálně věnují, ale půlka třídy a učitelky si při jejich "dotahování" opravují. Navíc se někteří žáci naučí tohoto sytému patřičně zneužívat, ve vyučování nedělají a kolébají nohama, vždyť stejně nemají šanci stihnout to co ti tři nejlepší ve třídě, tak co by se snažili. V šesté třídě nám pak z toho lezou oči z důlků, protože žáci i rodiče to dále takto vyžadují. Jenže na druhém stupni to díky jiné organizaci výuky je nerealizovatelné a děti si pak celý šestý ročník horko těžko zvykají na to, že co ve vyučování nepochytí tak hold nepochytí. A než se naučí trochu pohnout kostrou, tak to fakt trvá.
Navíc tento sytém "dotahování" vede k tomu, že se na 2. stupeň dostanou bez propadnutí žáci, kteří propadnout měli (ale přece se tak snaží, tak ho nemůžu nechat propadnout). A celé se to pak provalí až v 6. třídě. Že se těmto dětem spíše ubližuje než pomáhá, to si připustí v dnešní době tzv. rovných příležitostí málokdo.
Doučování, to je ale hodně silné téma. Ani nevím, jestli je dobře se do něj pouštět na tak malém prostoru a řekněme letem světem. Lze na něj nahlížet z různých směrů a ve více rovinách, než by se na první pohled zdálo. Tak jen pár nástřelů.
1. Doučování vnímám jako činnost plánovanou, soustavnou, dlouhodobou, strukturovanou, bez které by se s vysokou pravděpodobností dostavily hodně velké potíže. Nahodilé dovysvětlení něčeho nepochopeného nebo dodělání něčeho nedokončeného není podle mého soudu doučováním. Za jistou, poměrně svéráznou formu doučování pouvažuji i zcela standardní zadávání domácích úkolů.
2. Potřeba takového doučování znamená vždy nějaký a zpravidla i nezanedbatelný problém.
Jeden vedoucí říkával, že člověka, který na pracovišti často nebo pravidelně zůstává po pracovní době je třeba potrestat nebo vyhodit, protože na plnění pracovních úkolů nestačí. Navíc pak nemá dost času na odpočinek a regeneraci sil. Dlouhodobá únava pak vede k chybám a průšvihům.
a) Žák prostě nestíhá.
- Nestačí svými schopnostmi. Asi je v jiném typu školy nebo výuky, než by mu svědčilo.
- Nepracuje efektivně. V hodině třeba lehce machruje, věnuje se jiným činnostem, popřípadě ruší a odvádí od práce ostatní. Kolikrát se mi už stalo, že žák na otázku, proč v hodině nedělá to, co dělat má, odpověděl, že si to dodělá doma.
b) Nevhodně pojatá výuka, divná metoda, špatná organizace.
- Zbytečně vysoké nároky mají dnes už jen charakter muzeálního exponátu.
- Výuka je sice moderně zábavná, jeden projekt stíhá druhý, ale výsledky nic moc. Hodiny odpadají, čas není využit pro podstatnou činnost.
- Argument, že domácí úkoly jsou nutné, aby si dětičky učivo pěkně procvičovaly, znamená, že interval prodlevy mezi hodinami je větší, než je třeba.
3. Pokud je realizátorem doučování sám žákův učitel daného předmětu, je to špatně na každý pád, a vždy je to projevem hlubokých problémů našeho školství.
a.) Doučuje se zadarmo.
- Je-li to v rámci pracovní doby, pak se tím zkracuje doba určená pro logistiku, přípravu na výuku, studium. Což může vést k následnému snížení kvality zkompetentňovacího procesu. V případě vysoké četnosti takových úkazů je to určitě důvod k zamyšlení se nad mírou přímé vyučovací povinnosti ve vztahu k celkové pracovní době.
- Dochází-li k doučování zadarmo mimo pracovní dobu, pak je naprosto nezbytné okamžité rozvázání pracovního poměru, protože se učitel patrně zblázil a je na nejlepší cestě k smrti vysílením.
b.) Doučuje-li se za peníze, je to důvod k tomu, aby se angažovaly kontrolní orgány, popřípadě orgány činné v trestním řízení.
- Pokud je to v pracovní době, ať už platí zaměstnavatel nebo rodič, není co dodat. Flagrantní porušení snad všeho, co se porušit dá.
- Jestliže se tak děje v mimopracovní době, je tu zřejmý střet zájmů. Nelze vyloučit, že si učitel cíleně vytváří podmínky pro realizaci dalšího příjmu.
4. Pokud doučuje někdo jiný, je nezbytné prošetřit, jestli tu nejsou vazby a dohody s příslušným učitelem a také provize za dodávání vhodného matroše.
Téma doučování žáků natolik rozvášnilo pana kolegu Nico Pytlíka, že se mírně odklonil od ústředního tématu.
Faktem ovšem je, že nápravná péče a systém vyrovnávacích a podpůrných opatření u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, kde je doučování skryto pod tajnosnubným názvem reedukační péče, je běžnou součástí IVP.
Žáci se zdravotním či sociálním handicapem prostě vyrovnávací a podpůrná opatření potřebují nejen v rámci svého primárního, ale sekundárního a terciárního vzdělávání. Na vině není žák, ani neschopný učitel. Tím základním důvodem jsou speciální vzdělávací potřeby žáka.
Otázkou ovšem jsou dva kardnální problémy: jak tyto speciální vzdělávací potřeby jsme schopni efektivně diagnostikovat a kdo a v jaké výši zajistí finanční zdroje nutné k vyrovnání handicapu, kterým žák prokazatelně trpí.
Dost možná, že ovšem změny v ustanovení § 16 školského zákona vyvolají částečnou změnu ve financování škol a po několika soudních sporech, kdy žákovi se speciálními vzdělávacími potřebami nebyla poskytnuta vzdělávací péče, kterou mu školský zákon bude a¨garantovat, se obnoví to, co v našem státě řadu let chybí a tím je vymahatelnost práva.
se mírně odklonil od ústředního tématu
To jako, že bych se měl více přiklonit ke kretenismu úvodního titulku oznamujícího možnost profitování na vyloučenosti Romčat? To snad radši ani ne.
je doučování skryto pod tajnosnubným názvem reedukační péče, je běžnou součástí IVP
Aha. Takže děti se speciálními vzdělávacími potřebami jsou integrovány do systému, kde se už dopředu předpokládá, že ve standardně vyhražené době pro vzdělávání nebudou stačit náplni a tempu, a tak se jim ta doba ještě nějakým způsobem nastaví. Že tedy ten standardní čas není pro takové děti využit efektivně, a že se jim ubírá z jejich volna, nejspíš nikoho nenapadne.
Rád bych viděl, ty pitomce, kteří to vymysleli, kdyby je v pracovní době nechali se svázanýma nohama honit po dvoře králiky, platíce je za polapený kus, a pak, aby si aspoň něco vydělali, jim tam odpoledne, až už budou unavení, milostivě pustili želvy.
Myslím, že by se mělo především efektivně diagnostikovat, kdo chce hendikepovaným dětem doopravdy pomoci, a kdo se na nich chce jen napakovat.
Kdyby se ty peníze, které se vyhodí za kulaté stoly a semináře o inkluzi, radši daly k dispozici nebohým dětičkám. Ostatně, už někdo pořídil tomu obrněnému děvčátku to chodítko? Aby od září mohlo začít chodit se doučovat?
Pane kolego Pytlíku, nenechte by zlost a emoce cloumaly vaším majestátem!
kdo se na nich chce jen napakovat
Vědomě, cíleně, organizovaně napakovat zneužívaje jejich zranitelnosti?
Šmejdi přece.
"Takže děti se speciálními vzdělávacími potřebami jsou integrovány do systému, kde se už dopředu předpokládá, že ve standardně vyhražené době pro vzdělávání nebudou stačit náplni a tempu, a tak se jim ta doba ještě nějakým způsobem nastaví."
Kdyby šlo v tomto případě kolego Blaho o děti se SVP, bylo by to ještě dobré. U opravdu dys... má reedukce docela smysl. Jenže ono se bohužel tímto způsobem integrují děti s lehkým mentálním postižením, které dříve odcházely do zvláštních škol. A jak to potom na základce v praxi vypadá? Žák by měl být vzděláván podle RVP pro LMP, ve kterém např. výuka matematiky končí učivem 7. ročníku, tedy zlomky a lehtáním procent. Jenže "dotahováním" na prvním stupni se dosahuje toho, že žák, který nezvládá násobilku a sčítání přes deset řeší na prstech, se v "pohodě" bez propadnutí dostane do 6. ročníku. Průšvih je pak ten, že na každém stupni se propadá jen jednou a tento žák musí chcačky nechcačky absolvovat ročník osmý, kde je minimálně matematika, fyzika a chemie o několik levelů úplně někde jinde než jsou schopnosti žáka. A to nemluvím o tom, že se tito žáci mnohdy dostávají i do devítky, což už je zrůdnost.
Jesli si někdo myslí, že pomůže asistent, je na omylu. To většinou dopadá tak, že buď dělá za žáka všechno asistent a žák se naučí jen flákat, nebo žák vypracovává s jeho pomocí úkoly z nižšího ročníku. Proč však v tom druhém případě sedí ve třídě, kde všichni probírají něco jiného uniká logice normálně myslícího člověka. Navíc asistenti s maturitou mají s učivem M, F a Ch v 8. a 9. ročníku sami problémy, natožpak, aby ho dokázali postiženému dítěti něco vysvětlit.
Prvostupňovým a humanitně vzdělaným učitelům, kteří se domnívají, že je takto "integrovaným" žákům na základce dobře, říkám, ať se zkusí na jeden semestr zapsat na mat-fyz, absolvovat všechny přednášky a následně i zápočty i zkoušky, aby pochopili, jak se takovýto žák asi cítí.
aby pochopili, jak se takovýto žák asi cítí
O tom něco málo vím. Nedávno jsem byl na semináři pana Zhoufa o netradičních číslech. Porozuměl jsem tak akorát slovům 'dobrý den' a 'nashledanou'. A pak ještě 'poziční číselná soustava'.
Pak si vzpomínám, jak jsem si před lety na letní škole informatiky v Lipnici zkusil udělat přijímačky na nějakou tu infošku na matfyzu. Z padasáti bodů jsem dosáhl bodu jednoho. A to jen proto, že za léta učení na elektroprůmyslovce jsem si zapamatoval, jak funguje hradlo NAND.
A neměla by náhodou, paní Adamová, u těch dětí opravdu dys probíhat výuka takovým způsobem, aby nějakých víceprací nebylo vůbec třeba?
Milí kolegové, je v silách jednoho obyčejného kantora zvládnout 30 žáků (popřípadě 34)? Ekonomika evidentně vytlačila pedagogiku. Četl jsem článek o tom, že spotřeba antidepresiv je v přepočtu na počet zaměstnanců nejvyšší u kantorů. Není něco špatně? Není těmto žákům lépe v menším kolektivu o počtu 8-12?
"A neměla by náhodou, paní Adamová, u těch dětí opravdu dys probíhat výuka takovým způsobem, aby nějakých víceprací nebylo vůbec třeba?"
Jistěže by to šlo. Jenže to by si v tomto státě musel někdo uvědomit, že výuka angličtiny a dnes i němčiny je u těžšího dyslektika zbytečná, a že pro dítě, které česky nepřečte strč prst skrz krk je to velké trápení. Místo účasti žáka v těchto hodinách by bylo rozumnější, kdyby absolvoval individuální reedukční cvičení, která dnes musí absolvovat po vyučování s dyslektickou asistentkou, což je většinou některá z učitelek 1. stupně, tedy ne někdo bůhvíjak na danou problematiku specializovaný. Při výuce pohromadě s dalšími 30 žáky je samozřejmě jakákoliv reedukce nemožná. Leda pokud dítě dostane asistenta (většinou nespecializovaného a pouze s maturitou, placeného minimální mzdou), jenže toho dostávají až nejtěžší případy, kdy je dyslexie už mnohdy v kombinaci s LMP a tady už je stejně každá rada drahá.
A k panu Procházkovi. Ta antidepresiva se dneska bohužel cpou i do dětí, aby se svými potížemi mezi 30 spolužáky byly vůbec schopné vydržet.
Jenže to by si v tomto státě musel někdo uvědomit
Tak já si třeba, paní Adamová, leccos uvědomuji už od počátku toho inkluzivního třeštění. A kde nic, tu nic. Ale dost srandiček.
Tak abychom to shrnuli. Ti naši pedagogičtí makovci socializují speciálně potřebné dětičky v dopoledních hodinách v prostředí a s požadavky, které jsou poměrně dost náročné až stresující, což jejich situaci činí takřka beznadějnou. A odpoledně je pak systematicky doreedukují, aby děti aspoň trošku stačily tempu hlavního proudu. Doučují je v době, kdy by se mohly velice úspěšně socializovat za okolností, které pro ně mohou být výrazně povzbuzující, protože se v nich nemusí projevovat jejich nedostatečnost. Třeba při sportovních nebo uměleckých aktivitách.
Pokud bych náhodou nevěděl, co si představit pod pojmem těžká magořina, tak to by mi už mohlo začít svítat.
Ano těžká magořina.
Každé dítě, jehož učitel se ve druhé třídě rozhodne, přestože dítě nezvládá vůbec násobilku do pěti, pustit ho do ročníku třetího se slovy, že násobilku do pěti docvičí při výuce násobilky 6-9, je už od tohoto okamžiku v našem školském systému chudák.
Takových dětí jsme měli do nedávna na běžných základkách pár, jenže s inkluzí, kdy přestaly odcházet do zvláštních škol LMP děti a přestaly propadat děti s podprůměrným IQ se tyto začínají objevovat v 8. a 9. ročnících. První vlna tohoto průšvihu právě probíhá. Místo, aby se tyto nebohé děti učily základy čtení, psaní a počítání, cpeme do nich geologii, mezinárodní politiku, polovodiče, goniometrické funkce a filologii málem na VŠ úrovni.
"A neměla by náhodou, paní Adamová, u těch dětí opravdu DYS probíhat výuka takovým způsobem, aby nějakých víceprací nebylo vůbec třeba?"
Paní kolegyně Adamová říká: „Jistěže by to šlo. Jenže to by si v tomto státě musel někdo uvědomit, že výuka angličtiny a dnes i němčiny je u těžšího dyslektika zbytečná.“
Zdá až neuvěřitelné, že téměř po 20 letech, kdy se ve školství konečně věnuje péče žákům s poruchami učení a tito žáci už nejsou zařazováni do zvláštních škol, je někdo schopen připustit, že by někteří žáci se speciálními vzdělávacími potřebami byli v rámci základního vzdělávání opět vyloučeni – nyní pro změnu z výuky cizího jazyka. To by byl opravdu evropský unikát v segregaci, který by nás v Evropě skutečně zviditelnil a je to nepochybně i „myšlénka“ předchozího týdne. Český vzdělávací systém není dokonalý a má nesporně četné nedostatky, ale tímto opatřením by si nesporně nezadal s režimem Pol Pota.
Nevím, zda se paní kolegyně Adamová někdy setkala s těžkým dyslektikem a dost o tom osobně pochybuji. Nevím, jak poznala, že je to těžký dyslektik. Snaha ušetřit v předchozích 10 letech vedla k nesmyslnému zrušení vyrovnávacích a specializovaných tříd, které žáci s poruchami učení navštěvovali 2-4 roky, kde byl nižší počet žáků (10-12) a výuku zajišťoval speciální pedagog. V takové třídě žáci neměli mindráky, že špatně čtou, ošklivě píší nebo pomalu počítají a po pár letech se pak bez jakýchkoli obtíží vraceli do tříd běžné školy. Paní Adamová či Nico Pytlík totiž snad ani netuší, že se jedná o vývojovou poruchu učení, která se pod vlivem systematické péče vyvíjí v tom pozitivním směru a značná část takto znevýhodněných žáků své obtíže zcela nebo alespoň částečně překoná, aniž by ztratili motivaci ke škole a školní práci. To bylo velmi moudré, ale z pohledu obecních a krajských radních a omezených úředníků prý velmi drahé řešení. Státní administrativa se tak vydala cestou „méně nákladné“ individuální integrace žáků se speciálním vzdělávacími potřebami do běžných tříd, aniž by si uvědomila, že tento proces nezvládnou nejen tito žáci, ale ani jejich noví a naprosto nepřipravení učitelé. I přes toto opatření se vzdělávací systém alespoň částečně konsolidoval díky vyrovnávacím a podpůrným opatřením, jejichž součástí je i IVP žáka. Systém není dokonalý, ale funguje. Někde dobře, někde zase hůře. Žáci s poruchou učení mají dnes dokonce možnost být na druhém stupni ZŠ osvobozeni od výuky druhého cizího jazyka, a zatímco ostatní žáci se učí další jazyk, oni mají ve výuce více hodin na zvládání prvého cizího jazyka.
Celý problém plánované změny § 16 školského zákona spočívá ale v tom, že se jedná o politické rozhodnutí, kterému nepředchází žádná předchozí několikaletá pilotní studie. Nikdo tedy neví a ani netuší, co změna školského zákona v tomto směru vyvolá na straně znevýhodněných žáků a jejich rodičů a co způsobí v samotných školách. Je to prostě jen jeden z dalších experimentů s otevřeným koncem, který v důsledku nedostatku finančních prostředků je schopen vyvolat obrovskou frustraci nejen na straně žáků a jejich rodičů, ale i na straně učitelů.
Pan kolega Nico Pytlík pak v této souvislosti hovoří o „inkluzivním třeštění“, „pedagogických „makovcích, kteří socializují speciálně potřebné dětičky“ a „těžké magořině“. K tomu není co dodat. Nadřazenost tohoto pana „všeználka“ je dokladem toho, že i ve školství mohou působit lidé, kteří by se prostě měli věnovat jinému povolání a byli by šťastnější a spokojenější.
schopen připustit, že by někteří žáci se speciálními vzdělávacími potřebami byli v rámci základního vzdělávání opět vyloučeni – nyní pro změnu z výuky cizího jazyka.
...
Žáci s poruchou učení mají dnes dokonce možnost být na druhém stupni ZŠ osvobozeni od výuky druhého cizího jazyka
???
Nikdo tedy neví a ani netuší, co změna školského zákona v tomto směru vyvolá... Je to prostě jen jeden z dalších experimentů
...
je dokladem toho, že i ve školství mohou působit lidé, kteří by se prostě měli věnovat jinému povolání
!!!
Slova došla, huba Pytlikova otevřena zůstává.
Že by? Nevěřím!
Paní Janáčková, fakt nevidím důvod k tomu, abychom se tady navzájem uráželi jenom proto, že máme jiný názor na věc. Zvláště, když z příspěvků vyplývá, že na bordel v inkluzi máme v podstatě názor stejný!!! Takže se přiznám, že vašemu příspěvku vůbec nerozumím, ale asi mne při docházce na ZŠ minula reedukce, která mne minout neměla, a nerozumím psanému textu. To víte, za totáče se dyslektici tak neprožívali.
Jenom dopřipodotknu, že to věčné experimentování s dětmi a mládeží je magořina přetěžká, a experimentátoři jsou makovcí ze všech makovců ti nejmakovatější.
Na tom moje případná pakovitost vůbec nic nezmění.
„nevidím důvod k tomu, abychom se tady navzájem uráželi“
Milá paní kolegyně, důsledně se snažím vyhýbat osobním útokům stejně jako urážkám. Protože jsem svým způsobem už „stará páka“ před důchodem, jen jsem se ve Vašem případě snažila upozornit na Váš tragikomický omyl spojený s návrhem na osvobození žáků se SPU od výuky cizích jazyků.
Inkluzi zdravotně a sociálně znevýhodněných žáků vnímám jako hledání nových cest k zajištění jejich práva na rovnocenné vzdělávání a určitě nejsem sama. Ten „nepořádek“ v inkluzivním vzdělávání je patrný na straně nekompetentních osob na MŠMT ČR, v krajích a obcích, kterým se dnes říká moderně „decision makers“, nikoli na straně učitelů. Je tady ovšem ještě naděje, že novela školského zákona v Poslanecké sněmovně neprojde. U většiny ministerských návrhů totiž zpravidla nechybí jedna kouzelná věta, která zní: Uvedený návrh není spojen se zvýšením finančních nákladů v kapitole rezortu školství. Tuto větu ovšem „tvůrci“ uvedené novely nemohou použít ani omylem.
A nyní drobný vzkaz pro Nico Pytlíka: To, že jste PAKO, jste řekl Vy sám a já nemám pražádný důvod vám to vyvracet. Tady vidíte, že i diskuze má svou hodnotu, neboť v mnoha případech vede sebepoznání.
Váš tragikomický omyl spojený s návrhem na osvobození žáků se SPU od výuky cizích jazyků.
Právě včera mi pracovnice SPC, která má v péči integrovanou žákyni z mé třídy, zdůraznila: "Berte to i tak, že pro život je pro ní důležitá matematika a český jazyk. Dějepis už zrovna ona nikdy potřebovat nebude." A vy tady na nás vyrukujete s diskriminací. Já myslím, že velké problémy nám dělá spíše pozitivní diskriminace, ve smyslu odstraňování překážek a jásání, jak nám to pěkně jede kupředu. Věřím, že souhlasíte s tím, že jakékoliv hendikepy překonává jen zvýšené úsilí s dopomocí okolí. Samotná pomoc, ať je jakkoliv velká, nestačí. Kolegové, myslím, spíše mluvili o nevhodném prostředí, které vzniká polovičatou "inkluzí" a dětem s hendikepem bere motivaci a snahu bojovat s osudem.
Okomentovat