„Neznámkujeme. Známky v podstatě nepoužíváme, často celou základní školu. Výsledky máme vynikající, i když jsme už před lety odmítli cestu výkonu, standardizace a kontroly žáků. Vybrali jsme si jinou cestu, založenou na spolupráci a sociálním kapitálu. Usilovně hledáme silné, ne slabé stránky každého člověka. Je to ale zároveň poměrně přísný, striktní systém osobních hodnocení, věřte mi. Žádné flákání,“ říká v rozhovoru pro časopis Reflex finský odborník na vzdělávání Pekka Juhani Mattila. Předpoklady finského úspěchu v oblasti vzdělávání shrnuje do 25 bodů.
Zrušili jsme inspekce. Zrušili jsme „vnější odpovědnost“, národní testy a kontroly. Inspekce na školy nechodí už od začátku devadesátých let minulého století. Stát do školství téměř nezasahuje. Za kvalitu ručí ti, kdo vzdělávání poskytují, učitelé a ředitelé.
Děti jdou do školy až v sedmi. Vím, že se to zdá pozdě, ale nám to funguje. Ve školkách se děti nepřipravují až do šesti let celkem na nic, jen si co nejvíc hrají venku. Máme nejkratší školní docházku ze všech zemí OECD a jsme na to pyšní.
Nedáváme domácí úkoly. V prvních letech tráví děti domácí přípravou jen pár minut, prodlužuje se až ve starším věku. Když se dětem věnujete intenzívně, naučíte je všechno ve škole. A není to pro vás jako pro učitele ani únavné.
Nepoužíváme standardizované testy. Zrušili jsme je. Nevěříme, že „jedna velikost padne všem“. Není možné všechny děti učit stejným způsobem – každý učitel má svůj způsob, jak učit a zaujmout. S ostatními zeměmi nás až do maturity poměřuje jen takzvaný skill level, tedy stupeň dovedností. Je to hodně časově i finančně náročné, ministr školství dává školám jen velmi rámcový program, tedy minimum, co děti musejí do určitého věku zvládnout. Podle výsledků mezinárodních standardizovaných testů jsou pak finští žáci na předních místech ve čtenářské gramotnosti, v matematických dovednostech a v přírodovědě. To není náhoda, ale výsledek dlouhodobé strategie.
Není dobrých a špatných škol. Koncept „dobrých“ a „špatných“ škol je nedemokratický a neakceptovatelný. Snažíme se mít co nejmenší rozdíly mezi jednotlivými školami – rodiče pak nemusejí složitě a zdlouhavě vybírat instituci, kam denně dojíždět. Děti zapíšou do nejbližší základky a je to. To už se ve Finsku stalo samozřejmostí.
Politici neškodí. Politici se před čtyřiceti lety dohodli, že se nebudou přít o to, jestli je vzdělání důležité. Vědí, že je – pro budoucnost země. Od té doby se to střídá jen tak, že pravicové strany se více zabývají univerzitami, levicové strany se více starají o základky. Jinak ale mezi sebou nemají rozpor. Řešíme vzdělávání podle toho, jak se vyvíjí jako vědní obor, ne jako ideologický nástroj moci. Neměníme vzdělávací politiku po každých volbách, zaměřujeme se na dlouhodobé cíle. Je to levnější a efektivnější.
Celý text naleznete v aktuálním vydání časopisu Reflex
.png)
14 komentářů:
"Není dobrých a špatných škol. Koncept „dobrých“ a „špatných“ škol je nedemokratický a neakceptovatelný. Snažíme se mít co nejmenší rozdíly mezi jednotlivými školami – rodiče pak nemusejí složitě a zdlouhavě vybírat instituci, kam denně dojíždět. Děti zapíšou do nejbližší základky a je to. To už se ve Finsku stalo samozřejmostí."
S tímto by měli všichni eduíni a Kaniové myslím začínat...
Já si též myslím, že inspekce jen škodí. Když totiž něco nefunguje podle "papírů", hned se to svádí na inspekci, že se musí kvůli nim všechno dodržovat, i když je to pitomost. Viz např. jen taková prkotina jako je zapisování do TK podle TP a ŠVP, i když jsme ve skluzu z objektivních důvodů, což ale nikoho nezajímá. Kdyby učitel náhle umřel, kdo zjistí, co tam ve skutečnosti odučil?
Má zápis v TK sloužit inspekci, nebo žákům, učitelům a rodičům?
J. Soukale, Stanzele a Kostečko. Čtěte opakovaně a nahlas.
"Nepoužíváme standardizované testy. Zrušili jsme je. Nevěříme, že „jedna velikost padne všem“. Není možné všechny děti učit stejným způsobem – každý učitel má svůj způsob, jak učit a zaujmout."
Měli bychom si všimnout, že podle odborníka se ve Finsku před čtyřiceti lety politici dohodli, že je potřeba školství zlepšit. Rozhovor neříká, že to Finům trvalo cca 14 let, než se v diskusích (i veřejných, nejen parlamentních) víceméně všichni naučili si rozumět a shodnout se. Teprve pak byl přijat záměr reformovat školství. A než k reformě došlo, asi 10 let se všichni finští učitelé velice školili. Tehdy ještě povinně a inspekce existovala. A až potom dostali svobodu s plnou zodpovědností i podporou. Hodně z našich lidí, kteří tam ve školách pobyli, svědčí, že se tam nevyučuje moc "náročně", že to berou dost stejně, podle učebnic (ale nemají je špatné). Radši bych se o tom přesvědčil sám. Ovšem každý vidíme zas jen úsek reality, ale z velkých světových výzkumů vyplynulo, že o úspěchu v učení nejvíc rozhoduje dobrý vztah mezi učitelem a žákem. Možná, že si ho Finové pěstují a že ho ani ničím nerozbili? A tradiční zasloužená důvěra a prestiž učitelů v jejich národě.
Povšimněte, že Finové nezačali reformu testy, nýbrž diskuzí, přípravou učitelů a pilotním ověřováním, což zdejší centralisté šmahem označí za finskou hloupost. Proč se učit od jiných. V kotlince platí jiná pravidla.
pro: Tajný 1.2.2018 12:25 A jak to děláte Vy? Pořád básníte o indivindy přístupu...
Fakt by mne to zajímalo.
Tajný učiteli, já sice nejsem ani Soukal, ani Stanzel, a ani Kostečka, ale musím Vám oznámit, že třeba jednotná centrálně zadávaná státní maturita, proti které tak bojujete, ve Finsku existuje a nikoho ani nenapadne považovat ji za nějaký ošklivý standardizovaný test, co žákům ubližuje. Finští dborníci na vzdělávání (nebo alespoň ti z nich, se kterými jsem se setkal) naopak kritizují, že je příliš jednoduchá, a to Vám garantuji, že je již tak naprosto nesrovnatelně těžší, než ta česká. Tu českou státní maturitu raději ani nikomu ze zahraničí neukazuji, kvůli její nízké náročnosti by si o nás nemysleli nic pěkného...
mahtyondo, o formátu finské maturity si můžete přečíst zde. https://en.wikipedia.org/wiki/Matriculation_exam_(Finland)
Shledáte mnoho odlišností, jak ve formě, tak v hodnocení. Mimochodem, není státem určená jako povinná k ukončení středoškolského vzdělání.
Lexxa, co jak dělám? Jak hodnotím, nebo jak učím? Myslíte mimo rámec povinných testů?
Tohle mi u vývoje těch finských maturit připadá zajímavé: "In 2005 a new examination structure was introduced in the whole country, having been in testing in a set of upper secondary schools since 1996." Proč asi to tak dlouho ověřovali? A navíc když už za rok to zase upravili: "... There was much controversy in 2005 around the fact the second national language test was no longer compulsory. In 2006 the test battery in humanities and natural sciences was furthermore abolished and instead divided into separate tests in each of the subjects included. Since 2007, the mother tongue test has consisted of an essay and a textual skills section instead of two essays that were in use before." Měli bychom se někam podívat, co myslí těmi textual skills. Finština má hodně složitou gramatiku, spoustu pádů a pádových tvarů, co vlastně stojí za to v ní zkoušet, aby se maturant kvalifikoval pro přijímání na vysokou? Možná někdo víte? Jo, a od roku 1954 prý vzrostl roční počet maturantů víc než 8x. (https://www.ylioppilastutkinto.fi/en/matriculation-examination/history)
Už to vidím: " In the textual skills test, the candidate is given material that consists of different literary texts, expository texts and artwork. On the basis of the material, the candidate answers three assignments out of five. The candidate may be asked to analyse the meanings, structures, expressions and context of the material, or to write a summary or a commentary." Takže ještě nějaký příklad najít... A pak vidět to hodnocení - místní učitel a po něm národní komitét. A milé mi připadá, že u mluvčích jazyků Sami tenhle test textových dovedností odpadá, píšou jen esej.
Ale úplně nejdůležitější je to, co na webu asi nenajdeme: totiž jak učitelstvo, veřejnost i úřady chápou poslání, průběh a výsledky toho testování. V tom bývá náramný rozdíl mezi národy, od stupně "skoro nic nechápou a chtějí papír se známkami" až po "hlavně že to testování pomáhá žákovi i učiteli se zlepšovat". A důležité je i to, jestli to chápání sdílí dost velká většina (i rodičů-daňových poplatníků, i učitelů, ba i politiků a jejich úředníků).
Udělali to jako zkoušku, kde žáci mohou prokázat co umí v co nejoptimálnějších podmínkách, což podložili desetiletím diskuzí, studií a ověřováním v malém. Na rozdíl od zdejšího komunisticky centralistického bouchnutí pěstí do stolu a zařvání 'Cermat to bude!'.
K lepšímu pochopení úvodního článku by bylo dobré se do finské školy podívat, jak to například udělal Ondřej Kania.
Zde je jeho reportáž.
Okomentovat