Jaroslav Pinkas: Vzpomínková výročí a výuka dějepisu

Jedním z podstatných cílů vzdělávání je výchova k hodnotám. Zmiňuje ji školský zákon i rámcové vzdělávací programy. V naplňování těchto cílů hraje důležitou roli historické vzdělávání, které se může odehrávat v řadě předmětů, ale primárně v dějepise. Příležitostí k reflexi hodnot představují především významná výročí. Rok 2018 bude v tomto ohledu obzvláště bohatý. Tento text analyzuje funkci vzpomínkových výročí ve výuce dějepisu a nabízí několik možnosti, jak vykročit z pasti politických schematizací, nebo pouhého mechanického přehledu státních svátků, které významná výročí zpravidla doprovází.

Jaroslav Pinkas (ustr.cz)

Dějepis je v mnoha ohledech předmět s janusovskou povahou. Na jednu stranu deklaruje potřebu rozvoje kritického přístupu k minulosti, založeného na rozvíjení historického myšlení a na distančním přístupu k minulosti, na straně druhé má uplatňovat hodnoty evropské civilizace. Tento nesoulad může učitelskou veřejnost mást – není náhodou první cíl v rozporu s tím druhým? V České republice, jako ostatně v celé Evropě, můžeme pozorovat vzestup snahy o politickou regulaci minulosti. Přijímání tzv. paměťových zákonů a uzákoňování politicky korektních interpretací minulosti je motivováno právě snahou po ochraně hodnot, které se politickým elitám zdají ohrožené. Paměťová výročí představují v tomto kontextu důležitý nástroj politiky paměti. Jak ovšem s tímto typem politické regulace naložit ve školní výuce?

Ambivalence historického vzdělávání se může jevit jako nepřekonatelná tím spíše, že tento problém není příliš reflektován. Můžeme se ale inspirovat způsoby, jak tyto rozpory řeší v jiných evropských zemích. Zajímavý je příklad Belgie, která kvůli svému složitému vnitropolitickému vývoji musela otázku politiky paměti promýšlet obzvláště pečlivě, neboť historické tradice belgických národů byly (a jsou dodnes) často konfliktní. Především ve vlámské části Belgie se v průběhu 21. století rozvinulo vzpomínkové vzdělávání (Remembrance education) jako specifické průřezové téma prostupující různými předměty. Vzpomínkové vzdělávání se vymezuje vůči jiným typům výchov v rámci vlámského kurikula (mírové výchově, výchově k občanství, výchově k lidským právům), ale i vůči dějepisu. Belgičtí didaktici Karel Van Nieuwenhuyse a Kaat Wilsová charakterizují specifika vzpomínkového vzdělávání ve srovnání s historickým vzděláváním následovně:

V roce 2008 došlo ve vlámské části Belgie ke zřízení komise pro vzpomínkové vzdělávání, v níž jsou zástupci paměťových institucí (muzeí, památníků) a učitelů z praxe. Cílem komise je podpora vzpomínkového vzdělávání, spočívající především v metodických inspiracích dostupných na různých webových platformách. Hlavním výstup komise představuje rozsáhlá metodika shrnující zásady vzpomínkového vzdělávání (dostupná online: http://herinneringseducatie.be/wp-content/uploads/2015/11/Touchstone-Remembrance-Education.pdf).

Vzpomínkové vzdělávání stojí podle této metodiky na třech pilířích:

• Pochopení historického kontextu
• Osvojení si historické empatie
• Reflexe vzpomínkového výročí a společenská akce

První bod představuje nejsilnější napojení vzpomínkového vzdělávání na výuku dějepisu. Žáci se učí nejen o historické události, na kterou se vzpomíná, ale i o okolnostech, v nichž se odehrála. Cílem je zdůraznit, nejen podobnosti, které tuto vzpomínanou událost spojují s naší současností, ale také odlišnosti, které upozorňují na její jedinečný, historický rozměr. Další zásadou je rozvoj historické empatie žáků.

Koncept historické empatie je v současné době v didaktice dějepisu diskutován, panuje zde nicméně konsenzus zdůrazňující schopnost žáků vnímat specifičnost pozic historických aktérů, tedy schopnost žáků vnímat odlišné způsoby jednání a hodnot lidí v minulosti. Konsenzus panuje i na přesvědčení, že empatie není sympatií, neznamená „vciťování se“ do role historických aktérů a ztotožňování se s nimi. Tento aspekt je nutné zdůraznit, protože zvláště u historických témat zabývajících se utrpením lidí v minulosti může být právě „vcítění“ do role utlačovaných považováno za nejrychlejší způsob přiblížení utrpení v minulosti. Čistě emoční konfrontace s minulostí vede sice k mobilizaci, ale nikoli k pochopení minulosti. Bez znalosti historického kontextu a jedinečnosti každé historické situace překračuje vzpomínkové vzdělávání tenkou hranici mezi vzděláváním (a výchovou) směrem k politické manipulaci.

Metodika vzpomínkového vzdělávání nabízí i konkrétní přístupy k jednotlivým věkovým kategoriím. Doporučuje se vzpomínkovými tématy pracovat už v rámci prvního stupně, kde by učitelé mohli historickou empatii rozvíjet na příkladu individuálního příběhu, nejlépe dítěte ve věku žáků, aby si žáci mohli příběh představit. Pro ekvivalent našeho druhého stupně doporučuje práci s příběhy rodin, kde se nechají prezentovat různé perspektivy a prožitky jednoho tématu, ale v (pro žáky pochopitelném) rámci rodiny. Pro starší žáky, kteří se zabývají sociálními vztahy a budováním identity je možné prezentovat i příběhy širších sociálních skupin (přátele, vesnici, profesní skupinu atp.).

Třetí pilíř spočívající v připomenutí události a společenské angažovanosti se od historického vzdělávání nejvíce odlišuje a vztahuje se spíše ke konceptům občanského vzdělávání. Ovšem i zde připomínají autoři metodiky, že neexistuje žádné „krátké spojení“ mezi vzděláváním a praktickým životem ve společnosti a nelze očekávat přímou příčinnou souvislost mezi poučením o minulosti a aktuálními postoji vůči přítomnosti.

Vzpomínkové vzdělávání tedy vychází z principů historického vzdělávání a není pouhou politickou instrumentalizací historických událostí zbavených jakéhokoli historického rozměru. Realizuje se především spoluprací s paměťovými institucemi, případně vytvářením celoškolních projektů, které využívají principy historického myšlení, ale prostupují i řadou dalších vzdělávacích oborů. Orientace na současnost znamená v tomto konceptu zdůrazňování aktuálních demokratických a liberálních hodnot, nikoli zdůrazňování politických preferencí, sympatií nebo antipatií (jakkoli na počátku této institucionalizace vzpomínkového vzdělávání stály konkrétní politické události, resp. volební úspěch extrémně pravicového Vlámského bloku v roce 1991).

Celý text naleznete zde