Michal Čakrt: Chvála zdejších „montoven“

"Jakkoliv je ošidné inteligenci definovat, v našem evropském prostoru jsou to – velmi zhruba řečeno – rozumové schopnosti na úrovni učebního oboru s maturitou. Vpravo od středu (Gaussovy křivky) se nacházejí lidé inteligentní nadprůměrně, úplně na pravém kraji pak osoby s výjimečnými vlastnostmi a předpoklady. Ne každý má od přírody na to, aby byl kardiochirurg, IT specialistka, projektant mostních konstrukcí, astronomka, biochemik, religionista, finanční analytička, houslový virtuos či investiční bankéř. Dobrá ekonomika i dobrá politika musí být schopny nabídnout smyslu plné zaměstnání a slušný výdělek i té části populace, jíž škola příliš nešla a která po vyšším vzdělání nijak neprahne, avšak není líná, má šikovné ruce a svůj „selský“ rozum,“ píše Michal Čakrt v příloze Orientace Lidových novin. Polemizuje s textem Jana Šterna "...jinak zůstaneme zemí montoven".

Čakrt mimo jiné píše:

Michal Čakrt (linkedin.com)

Kdo z těch, kteří je tak hlasitě haní, v nějaké té „montovně“ poslední dobou byl? A co je to vlastně montovna? Je jí třeba zdejší závod GE Aviation, kde se „montují“ nejmodernější letecké turbovrtulové motory? Nebo závod Foxconn, kompletující počítače světových značek?


Montážní linky už léta nejsou úmornými bezduchými pásy z dob Charlieho Chaplina. Už tu nepanuje hluk ani smrad spáleného oleje a chladicí emulze. Už je nelemují pologramotní sedření proletáři, kteří nejspíš co nejdřív padnou únavou či budou při nejbližší příležitosti vyhozeni na ulici zlým vykořisťovatelským vydřiduchem a možná i doživotně zmrzačeni přízračnou technikou...


Ano, počet patentů na hlavu nebo na jednotku HDP uplatněných na klíčových úřadech ve světě je u nás možná stále nižší než ve vyspělých zemích. To je věc nutná k řešení. Ale určitě se počet patentů nezvýší, když se od nás odstěhuje ta či ona „montovna“ do Rumunska nebo Maroka. Co by asi dosavadní zaměstnanci dělali? Naše země je již od dob mocnářství tradičně průmyslová. Opírá se o kvalifikované pracovníky ve zpracovatelských oborech a je i v tomto směru v našem regionu – snad s výjimkou Německa – spíše ojedinělá. To je i naše konkurenční výhoda. Bylo by bláhové se jí vzdávat. Ekonomice se daří, protože v Evropě je dost zákazníků ochotných zaplatit za průmyslové výrobky z našeho kontinentu než je dovážet z tisíců kilometrů vzdálených zemí.


Udivuje mě proto zvednutá obočí různých radílků ošklíbajících se nad voláním po renesanci zdejšího beztak už dost zdecimovaného učňovského školství. Valná část německé konkurenceschopnosti tkví právě v existenci stabilního systému odborné průpravy. Systému, který bezhlavě nežene kdekoho k maturitě, u níž mu hrozí, že neuspěje jen kvůli tomu, že si hned nevzpomene, co je epizeuxis či anafora, se všemi důsledky, které to může pro sebedůvěru mladého člověka do budoucna mít. Ať se jdou zeptat do Linetu, Agrostroje, Feroxu či kamkoliv jinam, jaké nadlidské úsilí vyžaduje dnes u nás sehnat jenom trochu zkušeného nástrojaře, svářeče nebo frézaře. Určitě ne někde na gymnáziu.


Celý text naleznete v dnešním vydání Lidových novin