Veronika Valíková: Kafkův labyrint. (Ukázka z rozepsaného románu především o češtinářích)

Kafka nikdy nebyl můj guru, ale pocit odcizení mě v poslední době přepadal stále častěji. Stačilo otevřít stránky libovolného projektu, který se snažil svrchu zreformovat naše školství. Jako by reformátoři nevěděli, že sociální inženýrství vždycky končí průserem.

Veronika Valíková (archiv autorky)

Když jsem po pádu komunismu začínala učit, bylo to svobodné, tvůrčí povolání. Sháněli jsme knihy, shromažďovali fakta a byli šťastní, že můžeme říkat, co si myslíme.

S novým tisíciletím, přišlo období nových metod. Skupinové vyučování, brainstorming, střepinkové či skládankové učení a stále omílaná výchova ke čtenářské gramotnosti... Už nestačilo vědět a předávat. Kdo jen stál před tabulí a hovořil na žáky, byl najednou špatný učitel. Tehdy zřejmě započal ten plíživý zápas formy a obsahu...

Pak následovalo slavné období, ve kterém si školy měly vytvořit své individuální školní vzdělávací programy. Začaly se skloňovat pojmy jako motivace, dovednosti, kompetence a evaluace. S programy přišla i povinnost jednoho celoškolního projektu ročně, který se postupně stal nejdůležitějším tématem všech porad a mailů z ředitelny. Hodnocení, výstupy, prezentace, nástěnky – obludy, které požíraly náš čas, byly stále hladovější.

Potom přidusala státní maturita se zběsilými zaškrtávacími testy, které se nejlépe vyplňovaly podle pravidel hry Bingo – zakřížkuj to, co zakřížkuje většina. Provázel ji zběsilý ministr, jenž si přál, aby se studenti svých učitelů báli, a současně z těch učitelů na každém kroku dělal idioty.

Nu a teď máme administrativní období. Byrokratický labyrint. Všechny ty programy, projekty a zdokonalení, které nám nezávisle na sobě vymyslely různé týmy odborníků, potřebují jako bájný Mínotauros pravidelnou potravu v podobě formulářů, dotazníků, hodnocení, košilek a mailů.

Každý český učitel by dnes uživil polovinu, možná celého osobního asistenta.

Kdyby ovšem měl poslanecký plat.


Ukázka z 1. kapitoly rozepsaného románu především o češtinářích