Pavel Kosatík: Abychom mohli tolerovat někoho jiného, musíme mít svou vlastní identitu

„My jako Češi moc nevíme, jakcí jsme. Já to nechápu, jak je to možné. Zdá se mi, že to je pořád velký problém že pokud se to buduje, tak z takových jakoby okrajových nebo nesmyslných věcí, jako jsou úspěchy ve sportu nebo tak. Málokdy, nebo ne tak často, jak je potřeba se ta identita bere z dějin, z tradic toho, že se připomíná, že když spousty generací našich předků se chovaly nějakým způsobem, tak že to nemusíme třeba otrocky opakovat, ale že o tom jsme povinni přemýšlet,“ říká historik a spisovatel Pavel Kosatík v rozhovoru pro Český rozhlas, ve kterém mluvil mimo jiné o návrhu na úpravu školského zákona.

Pavel Kosatík (repro ČT)

Dolní komora nepřijala návrh poslankyně Niny Novákové, která chtěla do školského zákona zakotvit obecné cíle vzdělávání jako pochopení a osvojení evropských kulturních hodnot a tradic humanismu, které vycházejí z antického a židovsko-křesťanského duchovního odkazu. Ta úprava vyvolala vůbec ve sněmovně poměrně obsáhlou debatu o kořenech evropské civilizace, multikulturalismu, sekularismu. Jaký je váš pohled, pane Kosatíku?

Abychom mohli tolerovat někoho jiného, než jsme my, tak musíme mít svou vlastní identitu. Není možný, to by se člověk utoleroval, kdyby neměl nic svého vlastního a jenom všem popřával, to by mělo takový pocit, jako že má dobrou duši, ale vlastně by opět neodváděl žádnou myšlenkovou práci. Bylo by to takové jaksi vnitřně slabounké. Čili já, já jsem té výzvě, věřím, že nemá nějaké nacionalistické háčky, já jsem jí porozuměl jako výzvě v podstatě velmi chvalitebné, která může podpořit tady naše vědomí identity, kulturní, evropské, české a já nevím jaké, o kterém jistě nemáme nikdo iluze.

My jako Češi fakt moc nevíme, jaký jsme. Já to nechápu, jak je to možný. Já osobně se mi zdá, že s tím problém nemám, ale obecně tak, jak sleduju situaci, tak se mi zdá, že to pořád velkej problém je a že se to, pokud buduje a pokud rodí, tak z takovejch jakoby okrajových nebo nesmyslnejch věcí, jako jsou úspěchy ve sportu nebo tak. Málokdy se ta identita opravdu nebo ne tak často jak je potřeba, tak, tak se bere z dějin, z tradic toho, že se připomíná, že když spousty generací našich předků se chovaly nějakým způsobem, tak že to nemusíme třeba otrocky opakovat, ale že o tom jsme povinni přemýšlet, protože to je taky úcta k těm předkům, k tomu, jak se chovali a tak dál, čili rozumím té výzvě například takto.

A dále ji rozumím tak, že opět nás by to mělo vymanit z těch našich sebestředných tendencí, z toho soustředění se jenom na vlastní nacionalistický pupík a mělo by nám to trošku komplikovat to zapomínání na ty ostatní. No, my se tý Evropy nemůžeme zbavit, poněvadž jsme vprostřed a to bychom fakt byli bláhoví, kdybychom chtěli na to na všechno nějak zapomenout a chtěli to nahradit. Ono není čím. Jako čím je národ menší, tak tím je závislejší na těch ostatních a z tohoto handicapu se dá udělat klad. Od toho jsou elity, aby tuhle tu práci odvedly z části i za ostatní, že to, co se jeví jako těžká dřina, tak že se ukáže, že je v tom velkej smysl.

Když jste malá, tak musíte bejt pohyblivější než ti velcí, kterým stačí sedět v Berlíně nebo v Londýně a čekat, až k nim některý věci samy připlujou. K nám nikdy nic samo nepřipluje, my vždycky budeme muset za těma věcma, ale to je ta výhoda. To nám dává tu pomyslnou vrtulku do zadečku, která nás může nakopnout a pomoci nám k virulenci.


(Přepis rozhovoru podle mediálního archivu Newton)
Celý rozhovor je ke stažení zde