Přečtěte si: Veřejnost nezná svět škol, možná i jejich vinou…

„Škola by měla být místem, kde se o aktuálním dění mluví a debatuje. Řadu mých gymnaziálních studentů to zajímá a předmět jako základy společenských věd je k tomu navýsost vhodný. Kde jinde by měly být vyvažovány a reflektovány názory, které rezonují ve společnosti, médiích a rodinách?,“ říká Radek Aubrecht, učitel Gymnázia Na Zatlance. Jeden z těch, kteří se snaží poskytnout svým studentům vzdělávání v takové šíři a rozsahu, jakého je škola schopna. V rozhovoru se dočtete také o tom, jak těžké může být vnímat vzdělávání a jeho změny zevnitř a zevně školy.


Z rozhovoru s Radkem Aubrechtem v EDUin.cz vybíráme:

Když jsme se bavili, zmiňoval jste, že o životě na školách toho lidé mimo moc nevědí, často ti, kdo o vzdělávání píší? Jak jste to myslel a co je potřeba vědět?

Tato otázka má několik rovin. Často mi přijde, že média informují o školství velmi schematicky, např. stylem, že ve školách se jen „bifluje“ a tento pohled pak logicky přejímají rodiče a veřejnost. A přitom se na řadě škol odehrává mnoho zajímavých akcí. Ano, možná je i chyba na straně škol, že tyto zajímavosti neumějí veřejnosti sdělit. Dalším problémem je, že novináři a veřejnost si často neuvědomují, jak je život ve škole svázán nespočtem limitů a norem.

Uvedu konkrétní příklady. Asi před dvěma lety jsem se v článku od jedné novinářky dozvěděl, že školy by měly učit studenty psát tak, že budou vydávat knihy. A odkázala na publikaci, kterou jsem vydal se svými studenty. Bohužel jí uniklo, že jsme tu knihu psali pět let, peníze hledali v Německu a celý text prošel tak zásadní jazykovou korekturou, že ho pak sami autoři nepoznali. Jinými slovy, představa, že školy budou vydávat knihy je nesmyslná. A druhý příklad. Asi před měsícem jeden novinář napsal, že by české školství mělo přejít na anglosaský model, kde je základem hodnocení psaní esejů. Nic proti tomu, na volitelném semináři, kde mám cca 14-16 studentů, je píšu. Na normálních hodinách jich však mám ve třídě 30-34 a celkově jich učím asi 300. Kdybych je psal jedenkrát do měsíce a opravoval jednu esej jen 10 minut, tak je to 50 hodin práce měsíčně navíc. Opět tedy naprosto nereálné, tedy pokud nerezignuji na všechny ostatní činnosti, kterými jsem zaměstnavateli povinován či je konám dobrovolně. Bylo by dobré, kdyby lidé, co o školství píší, do nich někdy zavítali, nejlépe se třeba zdrželi déle jak hodinu, aby si udělali obrázek o tom, jaká je realita. Stejná zkušenost by prospěla i všem expertům a rádoby expertům na školství, rodičům a ostatně i samotným školám.