Otevřený dopis handicapované studentky prezidentu republiky

"Celý život studuji na běžných školách se zdravými studenty. Nikdy jsem s nimi neměla žádný problém. Na základní a střední škole jsem měla asistentku, která mi pomáhala se zápisky nebo s převezením do jiné učebny. Spolužáci na mě reagovali vždy normálně a brali mě, jako rovnocenného partnera ve třídě."


Vážený pane prezidente,

dovolte mi reagovat na Váš výrok o hendikepovaných spoluobčanech, který jste pronesl během návštěvy v Rehabilitačním ústavu Brandýs nad Orlicí a o kterém referovala média („Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapované, měly být umisťované do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba… Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity. … Vůbec se mi inkluze nelíbí a jsem proti ní.“).

Sama jsem hendikepovaný člověk, mám pohybové postižení již od narození. S Vaším výrokem, že by se hendikepovaní studenti neměli učit se zdravými studenty, zásadně nesouhlasím.

Celý život studuji na běžných školách se zdravými studenty. Nikdy jsem s nimi neměla žádný problém. Na základní a střední škole jsem měla asistentku, která mi pomáhala se zápisky nebo s převezením do jiné učebny. Spolužáci na mě reagovali vždy normálně a brali mě, jako rovnocenného partnera ve třídě. Snažím se vést prakticky normální běžný život, jako každý občan v republice. Nyní studuji vysokou školu v Praze, zajímám se o běžné věci. Snažím se reagovat na problémy ve společnosti a tohle považuji za jeden z nich. Chápu, že třeba s mentálně postiženými je to těžší, ale i pro ně existují speciální školy a zařízení, kde mají asistenty, kteří jim pomáhají v aktivitách, jež jsou pro ně obtížnější. Když nejde o úplně nejtěžší případ postižení („ležák“), kdy člověk jen leží a moc o světě neví, ústav bych nevolila. Samozřejmě, že některým postiženým je dobře mezi svými. To nepopírám, ale je hodně těch, kteří se chtějí i přes své postižení zapojit do běžného života.

Kdybych byla na Vašem místě, určitě bych tohle neřekla nahlas. Já osobně to považuji za diskriminaci. Myslím si, že by si nejvyšší představitel státu neměl podobné výroky dovolit. Možná byste se měl nad některými svými slovy zamyslet, zda nemohou zranit lidi kolem Vás.

Být na Vašem místě, vyzkouším si, jaké to je být na vozíku nebo třeba slepý, a teprve poté vyjdu s prohlášením na veřejnost.

S pozdravem
Tereza Laubeová, studentka