Článek na příkladu online časopisu Hybrid Pedagogy popisuje otevřené metody publikování nových poznatků a objasňuje, co znamená pojem hybridní pedagogika. Kromě toho odhaluje autorovo přesvědčení o správnosti sdílet poznání a aplikovat pouze transparentní kritické metody řízení výukového procesu.
Online časopis Hybrid Pedagogy založil v roce 2011 asistent z University of Wisconsin-Madison Jesse Stommel, původně angličtinář, který se v rámci svého doktorátu na Georgia Tech stal specialistou na digitální pedagogiku, otevřené vzdělávání a nová média. Cílem bylo zavést nový model publikování akademických výstupů odpovídající současné digitální kultuře, který se hlásí k experimentům a improvizaci. Celý proces vedoucí ke zveřejnění příspěvků (pod licencí CC) se uskutečňuje v otevřeném kolaborativním prostředí, v němž se na komentování obsahu podílejí všichni členové redakčního kolektivu, jenž zapojuje profesionály z různých oborů. Přidat se může každý, a to nejen teoretik ale i učitelé napříč všemi stupni škol (zde). Záměrem je aplikovat inovativní postupy na proces rozvoje současných pedagogických koncepcí, který je umocňován transparentní spoluprací (kolektivní inteligencí) online komunity.
Časopis se zaměřuje na kritickou, digitální a online pedagogiku. Pojem „kritická pedagogika“ vychází z filosofických myšlenek kritické teorie, kterou s pedagogikou propojil Paulo Freire. Podstatou je snaha dovést žáky až ke schopnosti kriticky hodnotit všechny informace, které získají, a to včetně ideologické podstaty systému, v němž žijí. Již jsme na toto téma jednou narazili v článku Nebezpečí vynucování otevřenosti podle Veletsianose, v němž jsem se pokoušel vyvrátit oprávněnost postoje kritiků otevřenosti, kteří její zavádění do praxe (vědeckého) poznávání chápou jako stejnou manipulaci, kterou právě Freire kritizuje. Tehdy jsem pro pochopení podstaty použil tento Freireho citát: „Ti učitelé, kteří nechápou výuku jako dialog a místo toho trvají na vynucování svých rozhodnutí, žáky neřídí, ale manipulují je. Neosvobozují je, ani nejsou osvobozováni - utlačují.” (Paulo Freire, Pedagogy of the Oppressed).
Vraťme se však k hybridní pedagogice. Jesse Stommel za ní vidí především vztah lidí a technologií, jehož přítomnost pozoruje všude kolem sebe. Všímá si skutečnosti, že je stále obtížnější oddělovat fyzickou osobnost člověka žijícího v reálném světě od jeho online složky existující ve světě „virtuálním“, do něhož je přístup jen prostřednictvím technologií. Proto tvrdí, že „veškeré poznávání je nutně hybridní“ [1], tj. že je nezbytné do výukového procesu zahrnout i digitální složku osobnosti našich žáků. Úkolem digitální pedagogiky však není nahradit prezenční výuku, ale najít nové inovativní cesty, jak dovést žáky k výukovým aktivitám integrujícím obě prostředí.
Jesse vymezuje pojem hybridní pedagogika vůči kombinovanému vzdělávání neboli blended learningu. Je ve shodě s přístupem Steve Wheelera (Nový pohled na osobní vzdělávací prostředí), který tradiční distanční složky výuky nastavené jako oddělené od aktivit prezenčních též chápe jako překonané. Říká doslova toto: „Hybridní pedagogika zavádí metodiku zásadně měnící naše chápání prostoru, kde se vzdělávání odehrává. Nepopisuje však pouze jakýsi mix fyzického a online prostředí, ale spojuje je do jednoho dynamického kooperujícího celku… Musíme kriticky přemýšlet o obou složkách tohoto nově vzniklého prostoru s cílem modifikovat naše současné výukové postupy. Hybridita v tomto smyslu je jako hra, v níž spolu tradiční (prezenční) a online pedagogika tančí v kole, aby se zastavily v docela nové konfiguraci. Hybridní pedagogika nepopisuje jen to, jak nás ovlivňují nové technologie, snaží se nás od základu změnit.“
Podívejme se alespoň orientačně na to, s čím se můžeme v Hybrid Pedagogy setkat. Zde je jako ukázka výpis ze dvou příspěvků z posledního měsíce.
1. Jak reaguje vrcholná světová univerzita na techno-centrismus
V tomto článku popisuje Carlo Perrotta (Institute of Education, University of London) svůj postoj k disruptivnímu vlivu volně dostupných materiálů a kurzů na vysoké školy [2]. Inspiruje se přitom knihou Infinite Jest z roku 1996, v níž David Foster Wallace popisuje fiktivní svět 21. století, kde je digitální obsah všudypřítomný a vše počínaje zábavou až po vzdělávání je dostupné na jedno kliknutí. Pro život v tomto světě zavádí Wallace zvláštní pojem “spect-ops” (spectation opportunities), který vyjadřuje všudypřítomnou možnost všech sledovat cokoli a kohokoli. Většina lidí pracuje prostřednictvím internetu z domova a 50 % veškeré výuky je online. Děj se odehrává v centrálním Bostonu.Ve světě, který popisoval Wallace, vlastně již žijeme. Někdo ho nazývá „post-digitální“. Zvedá se kritika v podobě neo-luddismu, který za problémy mezilidských vztahů či životního prostředí vidí vliv technologií a snaží se vše řešit tím, že je zavrhuje. To je ale marné snažení podobné tomu, kdybychom se snažili odstranit třeba dopravu. Není možné se zbavit něčeho, bez čeho si život neumíme představit.
Carlo pozoruje celou řadu souvislostí ve vývoji školství. Boston ho pravděpodobně přivedl na myšlenku udělat si malý průzkum, jehož cílem bylo zjistit, do jaké míry ovlivnila Harvardskou universitu digitalizace a poskytování volně dostupných online kurzů ve společném podniku s MIT známým pod názvem edX. Kurzy MOOC se ve velkém začaly objevovat v roce 2012 a kde kdo sliboval revoluční změny ve vysokém školství. Téměř současně se vynořily kritické hlasy tvrdící, že je v ohrožení sociální složka vzdělávacího procesu či lokální postavení školských institucí. Jenže na druhou stranu jen v roce 2013 se do MOOC kurzů Harvardu zapojilo více studentů, než kolik jich tato slovutná instituce měla za celou svou 377letou historii.
Carlova výzkumná metoda byla celkem jednoduchá. Vzal si dlouhá léta vycházející Harvard Gazette obsahující aktivity všech fakult a vyhledal oznámení o hostování profesorů a pozvánky na prezenční přednášky ze tří měsíců (březen-květen) roku 2009 (před MOOC boomem) a 2013. Výsledek byl jednoznačný. V roce 2013 bylo o víc jak 10 % více mimořádných prezenčních akcí než v roce 2009.
Carlo nabízí dva závěry. Jednak, že se Harvardu podařil pravděpodobně hlavní záměr stojící za nabídkou MOOC kurzů veřejnosti, a sice že se jeho prestiž mezi elitními univerzitami ještě více posílila. To není dobrá zpráva. Ten druhý naznačuje možné řešení výše diskutovaných rizik dehumanizace školství. Ukazuje se, že tento problém nutně nemusí být tak vážný a lze ho řešit.
Celý článek na spomocnik.rvp.cz
Poznámka: Minulý týden mi ČŠI znemožnila publikovat výsledek roční práce skupiny zabývající se v rámci projektu NIQES definováním obsahu informační gramotnosti (Specifikace informační gramotnosti NIQES). Slíbil jsem v diskuzi pod oficiálním zdůvodněním (Proč byl stažen článek Bořivoje Brdičky z portálu RVP.CZ?) na České škole, že se vysvětlení budu podrobně věnovat. Berte prosím, tento článek jako úvod naznačující, proč je pro mě sdílení tak důležité a nikdy bych nepřistoupil na postup, v němž je poznávání podrobeno kontrole ovlivněné jinými zájmy než čistě vědeckými. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že by publikování pilotní verze námi vytvořených indikátorů informační gramotnosti za účelem veřejné diskuze mohlo mít negativní dopad na celkové výsledky projektu a bránilo procesu jejich schvalování, dalším úpravám či zavedení do inspekční praxe. Právě naopak!
0 komentářů:
Okomentovat