Z rozhovoru Martina Kovalčíka s ředitelkou Julianou Gardošovou v RodičeVítáni.cz vybíráme:
Vycházíme z toho, že každé dítě může být v něčem dobré a úspěšné, jestli mu pro to vytvoříme vhodné podmínky. Mezi ně patří psychicky i fyzicky bezpečné prostředí a pozitivní podpora dětí. Jestliže dítěti řekneme, že to, co udělalo, nebo postavilo, se nám nelíbí, že Honzík od sousedů to už umí mnohem lépe, pak dítě můžeme na dlouho od různých činností odradit a znechutit. A naším cílem je přece pravý opak.
.png)
2 komentářů:
V naší křesťanské euroatlantické společnosti si snad něco špatného nezaslouží nikdo, natož dítko. A ani ředitele školy, zřizovatele, ministra vládu, parlament...
A co špatného si nezaslouží učitel, byť i třeba špatný. Každý má právo na alespoň trošku té lásky a pochopení. Víte, jak to s člověkem, a to v každém věku, zamává když se snaží, úplně by se rozdal, a pak mu řeknou, a třeba i přede všemi, že se dopouští přehmatů, že nemá správně rozklíčované kompetence, prořezaná témata, ztaxonomiované vzdělávací cíle a že řádně nezohledňuje individuální potřeby žáků lenošit a poflakovat se?
pak dítě můžeme na dlouho od různých činností odradit a znechutit
To bezesporu. Nemám ale úplně jasno v tom, od kolika let věku dítěte a jakou měrou je vhodné začít přimíchávat i kritičtější hodnocení žákových aktivit. Myslím si, že ve třiceti bychom mu už mohli začít naznačovat, jak velké asi tak je nemehlo.
ve třiceti bychom mu už mohli začít naznačovat, jak velké asi tak je nemehlo.
Ale velmi, velmi opatrně prosím
Okomentovat