Zpráva o možném využití velkých dat ve školství založená na přednášce kurátorky vzdělávacích technologií Audrey Watters, kterou měla na Columbia University v New Yorku.
Audrey Watters patří k mým nejoblíbenějším kurátorkám vzdělávacích technologií. Už jsme se o ní zmiňovali víckrát a Filip Reindl o ní v lednu napsal samostatný článek - Audrey Watters jako kurátorka vzdělávacích technologií. Audrey má úžasný přehled, který vychází ze zkušeností s prostředím počítačových firem a vlastního, do určité míry neúspěšného studia na několika vysokých školách. Je nezávislou komentátorkou dění v oboru. Její názory můžete sledovat na blogu Hack Education. Pozvolna se propracovala tak daleko, že ji zvou k přednáškám i vysloveně prestižní instituce. 16. října měla zvanou přednášku s názvem Student Data is the New Oil: MOOCs, Metaphor, and Money na Columbia University v New Yorku [1]. Sám jsem o současných snahách investorů ovládnout využití velkých dat ve školství již také psal (Komu patří velká data ve školství?), Audrey je však rozhodně informovaná mnohem lépe a má k aktuálnímu dění o hodně blíže. Rád bych vás proto s hlavními myšlenkami jejího projevu seznámil.
Nejprve jsme se dozvěděli, že na Kolumbijské univerzitě studoval její strýc, který se stal inspirací pro to, co dnes Audrey dělá. Byl novinářem píšícím o zábavním průmyslu pro časopisy Life a People. Audrey ho vždy vnímala jako někoho, kdo se dokázal vymanit z provinčního prostředí Wyomingu, kde jejich rodina žila, a udělal „díru do světa“. Do značné míry přejímá i jeho pohled na 60. léta minulého století, kdy Ameriku (i svět) ovládly studentské protesty proti válce ve Vietnamu (u nás proti okupaci) a alespoň nakrátko se zdálo, že vítězí „pravda a láska“. Nutno připomenout, že právě Kolumbijská univerzita se stala místem, kudy se ubíraly dějiny hnutí hippies (viz Jahodová proklamace).
Pro Audey jsou paralelou k tehdejšímu dění současné protesty mladých lidí bojujících za svobodu šíření informací (Život a smrt Aarona Swartze). Historii tohoto hnutí dokonce zpracovávala v nedokončené disertační práci v roce 2003 na University of Oregon. Není divu, že se i nadále o příčiny podobných protestů zajímá a rozumí jim. Aktuální odhalení Edwarda Snowdena ukazuje, že důvody, proč by se o tuto problematiku měla zajímat veřejnost, existují a jsou dost závažné. Navíc souvisí s využitím technologií ve školství.
Pojmy jako „analýza výukových výsledků“ (10 let Horizon Reportů, Nový pohled na schopnost technologií ověřovat výukové výsledky) či „velká data“ (Co je datafikace?) se v souvislosti s budoucností školství používají stále více. Experti se předhánějí v tom, aby nás přesvědčili o výhodách, které ukládání dat o všem, co žáci na svém osobním přístroji dělají, přináší. Většinou se mluví o možnosti individualizovat výukový proces, vyšší efektivitě přípravy, nižší míře nedokončení studia a zlepšujících se výsledcích plošného testování.
Audrey jako příklad uvádí firmu Knewton, která stojí v čele vývoje adaptivních výukových aplikací. Ve spojení s nakladateli poskytuje studentům systém, který dlouhodobě zkoumá jejich výukové výsledky a na základě analýzy těchto dat jim navrhuje postup dalšího studia včetně toho, jaké výukové materiály si mají prostudovat. Učit se přitom mohou i zcela samostatně. Analýza funguje nějak takto: „Jestliže jsi schopen se naučit téma č. 513 (typicky dané standardy) nejlépe ráno od 8:20 do 9:35 s využitím 80 % textu a 20 % multimedií za 32 minut, dá se předpokládat, že dalších 12 podobných témat zvládneš nejsnadněji opět stejným způsobem.“ Knewton se chlubí tím, že studenti v rámci jeho online platformy „vyrobí“ denně přes milion datových záznamů. Ty jsou pak analyzovány systémem a dochází k následnému individualizovanému navrhování dalšího postupu každému uživateli.
To, co Knewton ukládá, je jen zlomek všech dat, které studenti při formální či neformální online činnosti generují. Přesto je to mnohem více, než bylo tradičně zvykem zaznamenávat. Dříve škola ukládala hlavně osobní údaje, výsledky zkoušení a testů, produkty práce, záznamy o chování, závěrečná hodnocení apod. Postupně tak byl vytvářen základ pro osobní digitální záznam (evidenci) každého studujícího a v USA existuje snaha státu tuto evidenci dostat nad rámec jedné školy a realizovat ji plošně po celou dobu studia. Ani to však již dnes nestačí. Ukládá se stále více informací – jaké materiály studenti otvírají, co hledají v knihovně a půjčují si, které prostory školy na jak dlouho navštěvují, jaké poznámky si při výuce dělají, s kým a co si píší. Hodně pro analýzu výukových výsledků zajímavých dat se však nachází také na místech, které jsou pro samostatné systémy řízení výuky dosud nedostupné – obecné internetové vyhledávání, profily ze sociálních sítí, čas trávený na Facebooku (třeba během vyučování), stránky otevírané na Wikipedii, sledování videí (nejen YouTube) včetně míst zastavení, statistiky účasti v MOOC kurzech, stahování a nahrávání souborů, hraní her a dosažená úroveň … A nakonec třeba dokonce i všechny stisky kláves a kliknutí myši.
Stále více firem a startupů se zapojuje do vývoje aplikací, jejichž hlavním cílem je taková uživatelská data generovat. Své základní služby většinou poskytují na první pohled „zdarma“. Samozřejmě pouze proto, aby je později co možná nejlépe zpeněžili. Je až s podivem, kolik investorů do tohoto sektoru aktuálně vkládá peníze. A nejsou to malé částky. Audrey uvádí jako příklad několik známých případů:
- Remind101 – nástroj pro “bezpečnou” komunikaci v rámci výuky (3.5 mil. $);
- Codecademy – online výuka programování (12.5 mil. $);
- Udacity – poskytovatel MOOC kurzů (20 mil. $);
- Edmodo – systém řízení výuky s prvky soc. sítě (40&bbsp;mil. $);
- Coursera – poskytovatel MOOC kurzů se 4.3 mil. uživateli (65 mil. $).
Celý článek na spomocnik.rvp.cz
.png)
0 komentářů:
Okomentovat