Jakub Mráček: Pět kroků k lepšímu školství

Posledních pět let jsem učitelem. A přestože se to nejeví jako dobrá volba pro mou životní situaci, totiž brzké zakládání rodiny, plánuji být učitelem po zbytek života, protože v tom vidím smysl. O to citlivěji vnímám nedostatky současného (zvláště středoškolského) vzdělávání a intenzivně přemýšlím o jejich nápravě. Pět kroků, které podle mě vedou k lepšímu školství, vychází z mých osobních zkušeností nebo zkušeností kolegů.

Výchova a vzdělávání jsou služba jako každá jiná - a proto závislá na lidech, kteří ji poskytují. Pokud tedy hledáme cesty k lepšímu školství, začněme u učitelů a managmentu škol.

Krok první: Zvyšme platy ředitelům

Ředitel školy je rukojmím svého pedagogického sboru: prakticky nemůže ovlivnit způsob výuky, protože ji nemůže kontrolovat jinak než po formální stránce, prakticky si nemůže dovolit nikoho vyhazovat nebo jinak trestat, protože zájemců o učitelskou práci je málo, nemůže přijít s velkými novotami, protože ho nezdřídka konzervativní sbor zažene vlnou nevole. Není divu, že ředitelé nezřídka mívají málo energie k prosazování jakýchkoli změn (případně se uchýlí k přehlížení názoru sboru, což vede ještě k horší atomoféře) a jejich manažerské sebevědomí proto prudce klesá.

Studie “Klesající výsledky českého základního a středního školství: fakta a řešení” společnosti  McKinsey & Company ze září 2010 proto navrhuje: motivujme ředitele k odvážným krokům, zvyšme jeho sebevědomí a posilme jeho manažerskou úlohu - zvyšme skokově jeho plat. Výběrová řízení na vedoucí místa ve školách by tak mohla být přehlídkou zajímavých a schopných osobností, nikoli jen potvrzením těch, kteří se pro funkci obětovali.

Krok druhý: Zvyšme platy učitelům, kteří jsou ochotní se zlepšovat

Solidně placení ředitelé a stále stejně (špatně) placení učitelé - to je samozřejmě rozbuška ke vzpouře. Záhy po prvním kroku proto musí následovat i změna systému pro finanční hodnocení učitelů.

Připomeňme, že donedávna učitelé měli fixní plat úměrný délce praxe (tzv. “věkový automat”), který pramálo motivoval k nástupu mladých lidí. Dnes už sice “věkový automat” povinný není, nicméně leckde zůstává (vzhledem k výše popsanému tlaku stávajících učitelů na ředitele se takovému stavu není možné divit) a nadále nemotivuje učitele k jakékoli práci.

Systém finančního hodnocení by měl být progresivní, postavený na sdílených a na školách testovaných metodikách. Sebevědomý (a dobře zaplacený) ředitel by se zaváděním takového systému neměl mít problém. Na vyšší příčky platového ohodnocení by mohli dosáhnout třeba ti, kteří se otevřou evaluaci (o ní více v dalším odstavci), kteří pomáhají ostatním (zvláště mladším) kolegům nebo kteří se studentům nadstandardně věnují.

Krok třetí: Pokusme se o hodnocení kvality učitelů

Přestože si vrabci na střeše každé školy cvrlikají o tom, kdo učí dobře a zajímavě a kdo svou práci vyloženě odbývá, panoptikálnost, maloměšťáckost a pokrytečnost v mnoha případech vede k tomu, že se o tom ve sboru jaksi “nesluší hovořit”. Trpí tím všichni: ti dobří se cítí nedocenění, ti špatní promarňují se studenty čas, který by mládež mohla věnovat skutečnému vzdělávání.

Pokud vím, zatím to zkusilo nymburské gymnázium - a nabízí svou zkušenost i ostatním: http://monitor.gym-nymburk.cz/. Osobně bych se přimlouval za hodnocení učitele vícero aktéry celého procesu, konkrétně myslím na

1. “zákaznické hodnocení” studenty a jejich rodiči, třeba právě tak, jak poctivě testují v Nymburku;
2. sebehodnocení samotným učitelem - domnívám se, že v tak samotářském povolání, jakým vyučování je, nesmí sebereflexe chybět; platí přitom, že ten, kdo není srovnaný sám se sebou, těžko může směrovat životy ostatních;
3. hodnocení výkonu studentů  (např. firma Scio má v této oblasti zkušeností dostatek);
4. odborné hodnocení kolegy z hospitací.

Takové složité hodnocení je samozřejmě nezbytné otestovat a rád se k tomu nabídnu.

Krok čtvrtý: Povinná atestace budoucího učitele

Problém kvality učitelů začíná u jejich vzdělávání: Nedostatek praxe a zbytečné lpění na “vědecké” přípravě budoucího učitele (kterou v takovém rozsahu nebude nikdy potřebovat) vede ke stavu, v němž mladí učitelé neumějí ani svůj předmět, ani učit.

Líbil by se mi takový model, kdy by pedagogické studium bylo pouze dvouleté magisterské (bakalářské studium by pokrylo odbornost na jakékoli vysoké škole) a bylo by založeno na rozsáhlých praxích, prokládaných důslednými reflexemi ze strany zkušených učitelů.

Podobný efekt může mít povinná atestace, během níž by kandidát učitelského povolání svému zkušenějšímu kolegovi dělal asistenta. Učení ve dvojici by mohlo být velmi efektivním způsobem předávání zkušeností, zároveň by pomohl alespoň trochu zlepšit současný stav, ve kterém učitel nemá prakticky žádný prostor na individuální práci s žáky.

Krok pátý: Střední školy jsou odpovědností komunity

Střední školy - učilišti počínaje a gymnázii konče - jsou většinou zřizovány krajem a mají statut příspěvkové organizace. Z pohledu zřizovatele se tedy jedná o bezednou díru na peníze; z pohledu rodiče (zákazníka) jde o službu, jejíž kvalitu může pramálo ovlivnit a kterou není motivovaný se na jejím rozvoji jakkoli podílet. Původní idea zákona o obecně prospěšných společnostech přitom novou právní formu přinášela mj. třeba také pro školy: ty by byly řízeny správní radou, obsazenou alespoň z části zástupci rodičů. Nejenže tak zákazníci mají možnost přímo ovlivňovat směřování školy i kroky managmentu, ale samozřejmě jsou motivováni hledat pro školu nějaké zdroje nebo kontakty. Středoškolské vzdělávání by tak bylo více řízeno a ovlivňováno těmi, kterým na něm přirozeně nejvíce záleží.

Pryč s alibismem aneb Změňme sebe

Jakákoli reforma školství nestojí na jednom kroku, ale na souboru na sebe navazujících změn. Neznamená to ale, že musíme trpně čekat na osvíceného ministra školství, který s nějakým komplexním návrhem změn přijde. Jednak změnu - jako učitelé i jako rodiče - můžeme aktivně vyžadovat a mluvit o ní (v tom je příkladná kampaň o.p.s. EDUin Česko mluví o vzdělávání), jednak ji můžeme sami realizovat.

Sám se totiž často přistihnu, že se snažím vinu za špatné školství svalit na někoho jiného (na rodiče, na špatnou dobu, na obecnou nekulturnost a úpadek mravů, na politiky…). Je to ale čistý alibismus. Dokud já sám nebudu otevřený ke změně, dokud se nebudu sám ptát, co mohu ve svých hodinách udělat pro lepší vzdělávání dětí já sám, budou všechny změny ve školství zbytečné. Platí totiž, co jsem psal v úvodu: Pokud hledáme cesty k lepšímu školství, začněme u lidí. Začněme sami u sebe.

Převzato z blogu autora na iHNed.cz