Pavel Laskavec: Jak přemýšlím o plošném testování II.

pondělí 4. října 2010 ·

Jsem rád, že článek vygeneroval další otázky. Otázky, které jste vznesli, naznačují, že jsem v mnohém nebyl dostatečně srozumitelný. Proto se pokusím být srozumitelnější. Budu vděčný za komentáře.


Zopakuji

zásady plošného testování,



které je evaluací škol se záměrem školy klasifikovat pro optimálnější rozdělení prostředků

1.       Plošné testování řídí ten, kdo je odpovědný za zadání (RVP).

2.       Testuje se jen do úrovně zadání, tedy RVP.

3.       ŠVP je plně v kompetenci školy a NIKDO nemůže školám nařizovat, jak má vypadat.


4.       Plošné testování vede ke klasifikaci škol.
a.       Sestaví se pořadí škol dle provedeného testování. Pak se stupnicí rozdělí.
b.      Pokud První dostanou v prvním roce po testování o 2% více, a ti Poslední o 2% méně v normativu, a pokud se stejným postupem bude postupovat 5 let, bude činit rozdíl mezi Prvními a Posledními 22% normativu (z pohledu Posledních).
c.       Z plošného hodnocení dostane ředitel informaci o tom, jak dopadlo testování v tom kterém předmětu a může tak reagovat personálními změnami.

5.       Dítě by nemělo vůbec poznat, že se podílí na výsledku nějakého testování.Z hlediska žáka MUSÍ být testování anonymní. Ba co víc – musí být jeho anonymnost ZARUČENA. Pak je také bez problémů i možná archivace výsledků a dokonalý přehled o vývoji vzdělávacího procesu na škole. Nemyslím si, že represí motivovaný žák odvede lepší výkon. Možná žák, ale ne dítě. Jestli neumíme opravdu kladně motivovat děti alespoň na pár hodin, jsme na tom jako učitelé dost zle.  Ne, tohle není argument.

6.       Výsledky testů vedou vždy k aktualizaci RVP.
Tím není myšleno VŽDY, tím je myšlena revize. Například – před 5 lety mělo smysl mít v rámcových vzdělávacích programech výstupy týkající se základního používání počítače (na SŠ). Předpokládám, že za čas nic takového nebude potřeba definovat v RVP, protože budou potřebnější výstupy. Nehledě na to, že tyto výstupy by často nesplnili ani sami učitelé. Myšleno v dobrém a považováno za přirozené. Nejsem „tlačitelem“ technologií. Jsou prostě oblasti, kdy se vynecháním revize jeden či dva roky dostat do situace, kdy bude RVP silně zaostávat za tím, co praxe doopravdy potřebuje. Nehledě na to, že si pedagogický ústav nemůže ani na jediný týden myslet, že je hotovo. Aktualizaci RVP konzultují pedagogické ústavy s učiteli s nejlepšími výsledky. Vůbec nejde o to, že vypadne nějaké učivo. Ale lidé, kteří učivo zadávají jako společenskou poptávku, musí mít nejtěsnější kontakt na obě strany – na bojiště i na cvičiště. Škola byla, je a bude cvičištěm. A praxe bojištěm. Srandovní je, že odborné praxi jsou často blíže sami učitelé, než jejich odborní zadavatelé (NÚOV).

7.       Testování má smysl jen v případě shody nad jeho pravidly, a to všemi hráči.
Omlouvám se za nepřesnou formulaci. To, za co je učitel zodpovědný, už není budoucnost společnosti, ale jeho vlastní. To chci říct. Pro příklad nemusíme chodit daleko.  Poměr těch, kteří považují globální oteplení způsobené člověkem za nesmysl, ku těm, kteří tomu věří, nikdo nezná, ale výrazně se mění ve prospěch prvních. Ať je to však jakkoli, pokud se v budoucnosti ukáže, že pravdu mají zelení, pak nás čeká dost úmorná budoucnost v podobě zelených daní. Horší je varianta, kdy při placení zelených daní zjistíme, že nešlo o nic jiného, než o podvod, vskutku globální. To můžu zjistit třeba kolem své šedesátky, kdy budou mít mé děti den daňové svobody ne 19. června, jako my teď, ale díky daním ještě zelenějším třeba 15. srpna. To prosím není žádný katastrofický scénář, to je v současnosti velmi čerstvá realita. Mimochodem – kdyby v nás zůstaly zachovány ty hodnoty, o kterých píšete, v míře alespoň dostatečné, učitelé by byli první, kdo by nedopustil, aby se do dětí cpaly nesmysly. Víte, že v Bruselu se obsazuje pozice úředníka, odpovědného za komunikaci s mimozemskými civilizacemi, s platem, který by utáhl menší základku? Vám nevadí, že to platíte vy i vaše děti? A co se týče přípravy na budoucnost? Sdílím stejný názor, že je můžeme na budoucnost připravit. Upřesním tedy větu, aby bylo jasno: kde berem tu aroganci myslet si, že to umíme? Nebo že to dokonce děláme? Zvlášť pokud se nám nedejbože stane, že budeme muset jednou připustit, ať už se jedná o jakýkoli globální či lokální problém, že jsme tenkrát byli opravdu hloupí. A že nás to stálo více na daních, než nás stálo vzdělávání vlastních dětí.

Nejsem dostatečně vzdělán a nevím, jestli to o sobě může někdo tvrdit, na to, abych uměl určit, které učivo fixovat a které učit. Naprosto přirozené je obojí a sklánět se extrémně na jednu či druhou stranu vede k devalvaci vzdělávání. Jsem ale vděčný za každý signál, kdy pochopím, že jsem se rozhodl správně. Je to podobné jako se známkou. Pořád se všichni hádají o tom, jestli známkovat či ne, i když je zcela jasné, že jsou věci, které se známkovat MUSÍ a jiné, které se známkovat NESMÍ. Nemůžete ve výtvarce známkovat nápad, invenci, provedení, ale můžete známkovat schopnost pracovat s materiálem, dovednost připravit něco dle receptu apod. Stejně tak nemůžete v matematice známkovat tvořivost a inspiraci, kterou dobrý učitel v matematice najít umí. Správný výsledek dosažený neučeným postupem bývá často hodnocen zle.

A to jsou ty dveře, o kterých jsem prve psal. Špatným hodnocením v tuto chvíli zavíráte dítěti dveře před jeho vlastním úsudkem, před chutí hledat a nacházet.  Představte si, že existují učitelé výtvarné výchovy, kteří předstoupí na začátku hodiny před děti, vyhlásí téma (v zimě je to třeba sněhulák, v září zcela nečekaně dovolená) a rozdá ty pomůcky, se kterýma se mu chtělo se tahat. Do hodiny se vrací (i když třeba vůbec neodešel) před koncem hodiny. Postaví děti do fronty ke katedře, bere výkresy do ruky a komentuje: „dvojka, trojka, jednička (hezky Honzo), pětka (koukejte, jak to zase Tereza všechno zmazala)…..“
Další desítky přivřených dveří.

Pro anonymní tu mám několik vzkazů.

1.       Jste pokrytec, pokud si myslíte, že byste svou práci odvedl lépe, pokud byste na dítě dostal dvacet hodin denně. Naopak jste báječný učitel, pokud jim věnujete každou minutu z toho času, který vám byl vyhrazen.

2.       Příruční sex a další nesmysly jsou chybou těch, kteří neučí – byrokratů. Naučte se je ignorovat.

3.       Klasifikace škol je na rok. Na jeden rok. Příští rok si to můžete spravit. A za pět let může nárůst normativu udělat až 22%. Jestli nám to nestačí, abychom dokázali motivovat svůj tým, pak neředitelujme.

4.       Žebříček škol bude tak objektivní, jak se shodneme na jejich hodnocení. V mém návrhu je místo pro výborně prosperující málotřídku, i pro obrovskou městskou školu. Každá z nich může pracovat na kvalitě svého vzdělávání. A jestli jsem dobrý biolog na škole, na které je úroveň biologie trvale snižována idiotem, mám možnost si najít školu, kde jako učitel biologie můžu brát o 22% více.

5.       Sociální znevýhodnění škol může být dobrým důvodem pro zkonstruování nějakého podivného koeficientu. Ale to myslím není cesta. Existují i jiné možnosti. Jednou z nich je například brát v potaz samotné hodnocení učitele (z posledního vysvědčení). Já si naopak myslím, že to není nutné řešit. Pak totiž budeme muset řešit – je ještě můj kraj sociálně znevýhodněný, nebo už jsme na tom lépe? Co třeba dělat vše proto, aby té sociální znevýhodněnosti ubývalo? Prostě – nezaručíme stejné množství srážek na každém metru čtverečným našeho státu. Ve většině krajů je dost škol na to, aby se srovnávaly co nesrovnatelnější. Popřípadě, aby sociální koeficient vypadl z testování sám. Přesto – pokud na škole proto, že tam jsou slabší děti, naučím jen do trojky, u nejlepších i dvojky, nemůžu za to jako učitel chtít jedničku. Co by mě vedlo k tomu, být lepší?

6.       Co se týká kontroly – nevím, co jiného má být výsledkem školské reformy, než zkvalitnění vzdělávání? Zadání tvoří pedagogický ústav, a produktem je vzdělanec (tedy pro ně). Jak si mohou jinak ověřit, že jejich zadání v pořádku, než zjistit, jak ten vzdělanec vypadá? To je ale bolest nejen ve školství. Parlament v současnosti funguje stejně.  9 z 10 veškerého hlasování jsou seznamy ANO/NE s čísly hlasování. Učitel by měl být první, kdo by se měl takovému způsobu řízení vzepřít.

7.       Kde na to vzít peníze? Nikde. Stát to nemusí stát téměř nic. Ale to na jiný článek.

Máme šanci



Zatímco politici systematicky zapomínají vnímat odpovědnost, danou jim mocí, učitelé si neuvědomují moc, kterou jim dává jejich odpovědnost. Umím si třeba představit absolutní zákaz tvorby reklam, zaměřených na děti. Nečekal jsem, že se dá najít po letech množin ještě efektivnější nástroj na destrukci lidského intelektu.

0 komentářů:



Články dle data

Učitelské listy

Nabídka práce

Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ

Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.

Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.


Všechna práva vyhrazena.

Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.

ISSN 1213-6018




Licence Creative Commons

Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.



WebArchiv - archiv českého webu



Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.