Výzkumy ukazují propad úrovně, jaké dosahují naši školáci. A samozřejmě hledají se viníci. Opakovaně na České škole čtu články ironizující ty „nové metody“ (že daltonský systém projetového učení je přes 100 let starý opomíjím). Kdo za to tedy může?
První, co každého napadne, je probíhající kurikulární reforma. Pro většinu učitelů stačí vyslovit už ten pojem a naježí se jim hřbet. Byli donuceni k tomu naplánovat si vlastní práci, ta hanebnost! Propravdě řečeno, ačkoli nikdo nepochybuje o tom, že provedení reformy bylo hanebné a spíš se povedlo reformní myšlenky diskreditovat, samotný princip dvoupatrového kurikula i zaměření na rozvoj kompetencí (nikoli pouhých znalostí) byl správným a nutným krokem. Od začátku jsem razil, že stát má pro realizaci změn vytvořit podmínky, umožnit je a pozitivně motivovat učitele i veřejnost ke změnám, ale nemá je nařizovat. Ale to už je pasé, stalo se, jak se stalo. Jestli se ale probíhající reforma projevila na výsledcích školáků, o tom si dovolím dost pochybovat. Reforma byla provedena spíš verbálně. Asi jsem moc velký skeptik, ale zatím mám pocit, že většina škol spáchala jakési nemilované slohové cvičení, aby nadále fungovala stále stejně. Pozitivní nebo negativní důsledky reformy budeme moci vyhodnotit až poměrně spoustu let poté, co dojde k reálným změnám majoritní části škol. A podle mého přesvědčení ještě nenastala chvíle, kdy by reforma byla opravdu přijata a realizována.
Donekonečna se opakuje, že za to tedy mohou „nové“ metody. Nechápu. Vždyť učitelé jsou vysokoškolsky vzdělaní odborníci a jakoby zapoměli, že o metodách má smysl mluvit jedině ve vztahu k efektivitě dosahování cíle. Metody buď vedou k cíli snadno nebo nesnadno. Metody jsou vhodně nebo nevhodně zvolené, ale nejsou dobré nebo špatné. Debata o metodách - vedená zejména zastánci těch "starých" pořádků - mi přijde neuvěřitelně plytká a zbytečná. Stokrát ovařená a ohryzaná.
Jestli máme debatovat, musíme začít u cílů. A rovnou si pojďme uvědomit, že se nemusíme zcela shodnout. Že sotva je možné mravné a přípustné nadefinovat univerzálně platé cíle, ke kterým budou povinně vzdělávány a vychovávány všechny děti. Zdravý vzdělávací systém bude mít nejspíš jakýsi mainstream, o kterém budeme debatovat nejvíce, ale musí připouštět i paralelní existenci alternativ. Vnímejme prosím, co píšu. Neříkám, že se naše školy mají stát „aletrnativními“, což si mnoho lidí vykládá jakožto školami nonkonformími. Bude-li systém takto pestrý a jednotlivé školy hlásící se transparentně k různým vzdělávacím systémům dostatečně čitelné, bude možné smysluplně posuzovat, jak různé vzdělávací systémy dosahují různých cílů. Tuto možnost zatím nemáme, zatím (krom třeba jasně profilovaných škol Waldorfských) máme škol velice nečitelné a rodič má velmi obtížnou možnost ověřit, že daná škola, kam své dítě zapíše, sleduje ty cíle, které on jako rodič preferuje. Obloukem se dostáváme k tomu, že kvalitní škola by tuto informaci mohla deklarovat kvalitně zpracovaným ŠVP, který by pravdivě a věcně popisoval směr, terým škola kráčí. Ale zpět k těm výzkumům: Dnes je situace ve školách naprosto netransparentní a nedovoluje nám jakkoli hodnotit, které školy, které metody práce, které vytyčené cíle atd. jsou ve finále odpovědné za onen propad. Určitě si platíme dost výzkumných pracovišť a přímořízených organizací, abychom to měli analyticky zpracované. Dokud takovou analýzu nemáme, je nesmysl se bavit o příčinách na jiné úrovni než na úrovni hospodského plkání.
Za povšimnutí stojí – možná zcela mimoběžný – trend na vysokých školách, které dnes bojují za své rozpočty a za své akademické svobody. Přitom své studijní obory provozují bez vědomí jakékoli odpovědnosti. Máme neuvěřitelné množství kunsthistoriků, kulturologů, sociologů apod. ale schází nám technici, zubaři atd. Je to trend. Technické, modelářské a další kroužky zmírají na základkách na úbytě. Za otázku by stálo, jak kvalitně je vyučována matematika, fyzika… Opět rozsáhlé zapletené klubko problémů. Je jednoznačné, že pokles výkonu našich školáků v matematice sem zapadá.
Vliv, o kterém si nikdo netroufne mluvit, je otázka, jak vypadají naše pedagogické sbory? Je situace lepší nebo horší? Jsou ve školách lidé aprobovaní / neaprobovaní? Baví je to, nebo je učení jenom nutným východiskem shánení peněz na obživu? Jsou na základkách stejně kvalitní učitelé matemaiky jako dějepisu? (Mimochodem má zkušenost z Japonska říká, že Japonci výší platu mj. vyjadřují poptávku po kvalitních učitelích daného oboru. Dlouhodobě mají málo kvalitních angličtinářů, proto kvalitní angličtinář bere i dvojnásobek platu jeho kolegy z méně „nedostatkového“ oboru. Je-li příčinou nedostatek kvalitních fyzikářů a biologů, nemají ředitelé kvalitním učitelům těchto aprobací nabídnout úměrně vyšší mzdu?) Pokud tolik středoškoláků touží spíš po humanitních oborech než po přírodovědných nebo technických, musí zde hrát roli tento fakt. Máme zpracovaný nějaký dlouhodobý kontinuální výzkum na toto téma? Po té, co jsem jako ředitel léta vyplňoval stohy formulářů pro zmíněné ministerské ústavy se s trochou rozhořčení ptám, kde jsou smysluplné výstupy? Bez nich opět řečníme o ničem.
A poslední vliv: Myslíme si, že svět se posledních 100 let vůbec nezměnil? Že žijeme pořát stejně, i naše děti vyrůstají v naprosto stejných podmínkách jako naši dědečkové? Zkusme si uvědomit, jaký kotrmelec udělala naše civilizace za posledních dvacet let – a česká společnost tím spíše. Co když se všechno má úplně jinak a naše vzdělávací soustava se nezhoršuje, jen tiše plyne málo proměnlivým stylem ve světě, který je už úplně jinde? Co když je opravdový problém právě v tom, že školou poskytované vzdělání prostě nereflektuje svět kolem?
Je mi jasné, že mluvím v otázkách, že konstatuju nedostupnost relevantních hodnotitelných dat. Třeba by naše debaty mohly začít soustředěným tlakem na to, aby ta data někdo pořídil a zpracoval. Abychom se měli o čem bavit. Jestli nám jde o změnu trendu (je to opravdu trend a ne jen výkyv?) a ne jen osobní exhibici „já měl pravdu“, nemáme moc alternativ.
Tomáš Houška
.png)
0 komentářů:
Okomentovat