Dalibor Martišek: Obdélník? Neznám...

…říká stále větší procento našich čtvrťáků. Kantoři, kteří dlouhodobě varují před úpadkem matematického vzdělávání, byli léta okřikováni. Co byste chtěli? Ano, naše děti mají problémy. Podle mezinárodních testů se neumějí vyjadřovat, nechápou text, který čtou, nejde jim to ani ono. Ale v matematice? V matematice jsme vždycky těsně za těmi nejlepšími!

Léta jsme si to nalhávali. Až do dneška. Dnes jsme spadli z výšin tvrdě na ústa. V mezinárodních testech, v testech, kde jsme se matematikou vždycky chlubili, naše děti tentokrát propadly. Čtvrťák před sebou vidí dvě sousední strany obdélníka a má ho dokreslit. Nezvládne to. Čeští školáci v mezinárodním srovnávání zahučeli hluboko do podprůměru a ministerstvo školství chce pátrat po důvodech. Je možné, že za tím účelem založí několik dalších výzkumných ústavů. Ty pak asi začnou místo rámcových manuálů a rámcových vzdělávacích programů produkovat manuály a programy podrobné. Takže místo stovek stránek nesmyslů budou tisíce stránek blábolů…

Svoje názory na podobné snahy jsem již mnohokrát vyjádřil a nechci se opakovat. Lze si je připomenout např. v mých dřívějších článcích Bludy reformní obludy I a tytéž Bludy, část II. Situace bohužel není jen špatná. Je přímo katastrofální. V článku Quo vadis, inženýre jsem se snažil tento sešup názorně demonstrovat na příkladu z geometrie. Nedávno se mi dostaly do rukou další zajímavé výtvory, které ukořistili kolegové. Hle, jak může vypadat písemná práce z matematiky, kterou vyprodukoval dvacetiletý vysokoškolák:  

Jiný uchazeč o inženýrský titul měl v písemce použít jistou kvadraturní formuli (pro nezasvěcené budiž zhruba řečeno - jistý vzoreček, kterým se zjišťuje přibližná hodnota integrálu). Jeho řešení nadchlo mého kolegu natolik, že udělil dva body za originalitu. Já bych dal možná i tři. Posuďte sami: 

Najednou jsme zděšeni, že čtvťáci nedovedou sestrojit obdélník. Mě to příliš nepřekvapuje. Znám spoustu vysokoškoláků, kteří neumějí sestrojit čtverec. Zadání měli pravda poněkud obtížnější - neznali dvě sousední strany, ale jen úhlopříčku. Je ale opravdu tato konstrukce

natolik obtížná, aby ji nezvládl vysokoškolák?

Jestliže si odpovíme ano, nezbývá, než všechny školy zrušit, protože naše mládež je nevzdělatelná a každá škola je tedy zbytečná. 

Jestliže odpovíme ne, je třeba zrušit všechny reformátory, experimentátory a výzkumníky. Poslat je k čertu i s jejich šílenými plány a ve školách zase začít učit. Jinak dopadneme špatně. Všichni. A možná dřív, než se nadějeme. 

---

P.S.: Naprosto chápu všechny, kteří mi nevěří. Zvláště pro ně připojuji důkaz, že nepřeháním:

L. Frydecká: Obdélník? Co to je, tápou čtvrťáci, MF DNES, 11.12.2008

 

P.P.S.:

 

V našich školách jsou pochopitelně i dobří studenti. A nejen dobří. I studenti výborní a vynikající. Jejich počty ale dost dramaticky klesají a tito studenti se stávají "ohroženým druhem". Navíc mám obavu, že jejich znalosti jsou čím dál víc jen jejich osobní zásluhou a že se na nich naše školství už příliš nepodílí. Dokonce bych se o mnohých dokonce nebál říct, že jsou výborní přesto, že chodí do našich škol. "Průměrní" studenti prakticky přestávají existovat, protože většinou rozmnožili řady těch (nebojím se toho slova) pologramotných.

Na VŠ byly tyto trendy zcela zřetelné už v době, kdy sdělovací prostředky naše studenty chválily. Dnes už i noviny píší, že je to katastrofa, a tak si prosím představte, jak to musí vypadat.

Když noviny připouštějí, že dvanáct procent čtvrťáků neví, co je obdélník, musí být situace ještě horší. Když noviny píší, že osmáci nejsou schopni řešit nejjednoduší úlohy, pak vězte, že polovina z nich neumí trojčlenku. Když říkám, že roste počet vysokoškoláků, kteří neumějí sestrojit čtverec, prosím, věřte mi.

A bude-li i za této situace trvat neskutečný tlak na masové udělování vysokoškolských titulů, pak za dvacet let budeme mít sice tři miliony inženýrů, ale inženýrů, kteří si nebudou schopni spočítat ani vlastní výplatu.

Zcela chápu nevěřícné hlasy těch, kteří školstvím nežijí. Zcela chápu, že se tomu věří opravdu těžce. Ale tím naléhavěji znovu prosím - věřte! Jak je totiž vidět, na boj s neuvěřitelně se šířící lidskou blbostí kantoři sami nestačí. Jedinou šancí asi je, abychom začali "řvát" všichni. A i tak je, obávám se, naše budoucnost dost nejistá.

 

Článek byl převzat s autorovým laskavým souhlasem z jeho blogu martisek.blog.denik.cz/.

Dalibor Martišek