Reakce na nedávný článek Davida Hawigera Školní informatik - druh na vymření… Situace informatiků na školách se nemění a díky ukončení projektu Státní informační politiky ve vzdělávání můžeme očekávat jen obrat k horšímu.
Úvod
K článku uveřejněnému na České škole Školní informatik - druh na vymření… těžko něco namítat. Stojí však za to zpřesnit situaci, kterou pan Hawiger v tomto článku nastínil. Jeho příspěvek totiž správně popisuje neutěšený stav a jeho rizika, z nichž bych vypíchnul tři velmi trefné body.- Relativně vzdělanější učitel a zkušenější vedení školy vyžaduje stále komfortnější prostředí a bezproblémový chod celého informačního systému školy. Komfort a bezproblémovost však není samo sebou.
- Berme taktéž v potaz fakt, že počítačová gramotnost kolegů-učitelů roste. Tato skutečnost však často bývá spojena s jevem, který popisuji příměrem „když to funguje u mě doma, musí to stejně fungovat i ve škole - zvláště když doma se o to dokáže postarat můj syn“.
- Kurikulární reforma (ŠVP) se stává ve škole prioritou (někdy i noční můrou) a povětšinou se automaticky předpokládá (nebo doufá), že pro tento účel bude ve škole k dispozici funkční informační systém.
Tyto body však popisují především důsledky existujícího stavu, kdy je vlastně najednou nutno upozorňovat, že „nic nefunguje samo sebou“. Už tento postoj značí, že informatik musí vlastně obhajovat svoji činnost jako takovou. To je posíleno tím, že ve školství je zatím ještě možný „úkrok k tužce a křídě“ – tj. když zrovna nefunguje počítač, uděláme to ručně a ještě zkritizujeme informatika, že „mu to zase nechodí“. Zda má podmínky pro to, aby toho mohl dosáhnout, to už není čas řešit. A navíc, už od začátku svého působení je často informován stylem „víte, že ve školství nejsou peníze“ – a chce-li z nějakých důvodů ve školství pracovat, mlčky na tuto praxi přistupuje. Jenže ho to neochrání před tím, aby v době rostoucích nároků nebyl odpovědný za služby, které svým uživatelům (učitelům a žákům) poskytuje. A ty, jak je správně uvedeno ve výše zmíněných bodech, se musí trvale zlepšovat, dávno jsou pryč doby, kdy vrcholem školské informatiky byl odpolední kroužek s robotem Karlem. Že informatik nemohl koupit nové stanice nebo software, protože na ně neměl peníze, to je uživateli (a právem) jedno. Ten potřebuje rychle vytisknout písemku, protože už zvoní…
Je proto vhodné se podívat po příčinách takového vývoje, protože právě to je klíčem k možným řešením.
Dva druhy škol
Vzhledem k tomu, že bylo prakticky upuštěno od centrální realizace vzdělávací politiky v oblasti informatiky (a SIPVZ bylo výkřikem, sice silným, ale dílčím výkřikem), je na každé škole, jak se k této problematice postaví. Především je evidentní, že existuje duální pojetí informatiky ve školách. Jedno chápe informatiku jako nástroj k výkonu učitelské profese, podobně jako jsou to tabule, křída, školní hřiště a podobně. V rámci tohoto pojetí jsou preferována standardní vyzkoušená řešení a jejich nasazení je podřízeno jejich běžným možnostem. Cokoli nad rámec takové standardní funkčnosti je chápáno jako složité, neefektivní a de facto pro školu zbytečné.Druhé pojetí usiluje o integrální provázanost informatiky do školních procesů, maximální využití dostupné technologie, vytváří pole pro tvořivost, občasné experimenty a inovaci, která se škole vrací ve větších možnostech a náskoku ve využití informačních technologií. Tato dvě pojetí jsou vzájemně nepříliš slučitelná, ale je také třeba zdůraznit, že ve školách se vyskytují obě tato pojetí a do určité míry je to i správně – ne každá škola bude z hlediska informatiky inovativní institucí. Konec konců, i realita ukázala, že školy se vyvíjely ohledně počítačů diferencovaně, což bylo nutno v rámci SIPVZ respektovat (formou dělení na „zelené“ a „červené“. Proto podle mého názoru není reálná situace, že by všechny školy fungovaly z hlediska informatiky stejně. To neznamená, že by žáci v jedné ze skupin tímto výrazněji trpěli – počítačové učebny byly nakonec všude. Jen některá škola je spíše „zelená“ (odpovídající prvnímu pojetí popsanému výše) a některá spíše „červená“ (odpovídající druhému typu). Jistě, že se to odvíjí také od financí, ale neméně významný je právě přístup k informatice, který se v dané škole vyvine a bude také vedením školy adekvátně institucionálně podporován. Je jasné, že školy prvního typu budou spíše inklinovat k outsourcingu, zatímco školy druhého typu k informatikovi-zaměstnanci. V rámci ICT plánu (nebo jiných dokumentů školy) by však mělo být jasně řečeno, jaké řešení škola preferuje. Často se vyskytuje oscilace mezi těmito dvěma póly – tj. když mám svého informatika, přemýšlím, jak bych mohl ušetřit, když bych ho neměl a zadal jen to nejnutnější firmě, a naopak, když mám externí firmu, přemýšlím, jak by to bylo dobré, mít „svého člověka“, kterého mohu využít v rámci běžného pracovně-právního vztahu. neprospívá ani vedení, ani informatikovi, ale především využití počítačové sítě jako takovému. A tato nejistota ohrožuje i informatika jako takového, protože vlastně je trvale pod nevyřčeným tlakem ve stylu „když ti to nebude dobře chodit, tak si na to vezmeme firmu“. Je samozřejmě možné tyto přístupy i kombinovat, ale to už předpokládá skutečně citlivé vymezení vzájemných vztahů vedení-informatik-firma, a to i z hlediska bezpečnosti.
Nákupy techniky
Z hlediska techniky samotné je největším oříškem absence systematického financování provozu ICT techniky. Školy oscilují od nákupu nákladné techniky v rámci investičních akcí nebo grantových projektů až k odkupu vraků z bank a pojišťoven. Trvale se objevují pobídky k řešení nákupů pomocí právě nákupu starší techniky, což lze v určitých případech akceptovat jako doplňkový zdroj, ale protože obvykle ve škole už taková starší technika je, z ekonomického a technického pohledu to při stále klesajících cenách nové techniky a jejím poměrně rychlém zastarávání výhodné není. Přitom metodika financování ICT techniky je, při správné koncepci, poměrně jednoduchá záležitost. Uvažujeme-li ve školství typickou životnost jedné nové stanice s LCD monitorem 6 let a její nákupní cenu 25 000 Kč, pak jeden rok „života“ této stanice stojí 4166 Kč. V ICT standardu je uveden počet počítačů na počty žáků a učitelů, stačí si tedy vynásobit tento počet cenou roku života stanice, a dostaneme roční částku, kterou bychom měla investovat do čisté reprodukce počítačů ve škole. Dáme-li více, bude se informační infrastruktura rozvíjet a zlepšovat, dáme-li méně, bude upadat. To je jednoduchá matematika, kterou neobelstíme diskusemi o efektivitě využití techniky – počítač stojí stejně, ať se používá v souladu s pedagogikou nebo nikoli. Možné je diskutovat o jejich počtu, ale ne o tom, zda se investice do něj „vyplatí z hlediska výuky nebo přínosu pro školu“, pokud už se rozhodneme ho na daném místě mít. K tomu připočtěme náklady na služby serverů a software.Úloha školních informatiků je v tomto směru poměrně tristní, protože vlastně nikdy nevědí, kolik v daném roce budou mít na informatiku peněz a vše se láme do dílčích nákupů či investičních akcí, k nimž se vyjadřuje kde kdo, takže si mnohdy milý informatik připadá, jako kdyby tu techniku snad chtěl pro sebe. Zejména obtížně se prosazují nákupy serverů a jiných centrálních „výbav“, což znesnadňuje realizaci konceptu „výkonný server – levnější stanice“ (ne nutně tenké klienty). To následně náklady zvyšuje. Dále je obtížné koupit levnější stanice, protože nikdy nevíte, jestli za dva roky budou peníze na to, abyste v nich např. rozšířili operační paměť – což by bylo nejekonomičtější, protože na začátku života stanic je paměť „ještě“ drahá. A tak bych mohl pokračovat. Tedy vlastně nejistota ve financování způsobuje to, že náklady rostou nebo jsou nakoupeny věci, které by púři systematickém financování mohly být nakoupeny jinak a lépe.
Rozsah činností
Na počítačích ve školách mě také vždy fascinoval rozsah činností, k nimž se využívají a tomu odpovídající pestrost software. Zatímco v běžné firmě je základním software ten, který slouží k danému předmětu podnikání, na školních sítích se vyskytuje změť desítek výukových programů, školní matrika, účetnictví, evidence školního majetku, program pro školní knihovnu a řada dalších programů, které „musí fungovat“. Těžko říci, který je důležitější, fungovat musí všechny. A tak zatímco v běžných sítích informatici vyšívají nad tím, aby konečně rozběhli ten základní ekonomický software, tak ve školních sítích řeší častokrát spíš to, aby všechny ty programy vlastně spolu vůbec na síti chodily. Stejně tak je ale diferencovaný soubor uživatelů – od tělocvikáře, který si jen přečte maily k matikáři, který pomocí počítače kreslí grafy a zadává žákům úkoly v tabulkovém editoru. Jak správně uvedl pan Hawiger, ty požadavky se ale v průměru posouvají nahoru, a onen efekt „mě to chodí i doma tak proč ve škole ne“ je také stále častější, a běžnému uživateli prakticky nevysvětlitelný (protože rozdíly mezi domácím počítačem a síťovou stanicí jsou pod rozlišovací schopnost většiny z nich). Částečně to souvisí právě s diverzitou software a uživatelů, kdy je nutno mít síť do značné míry univerzální, aby byla co nejvíce kompatibilní.Závěr
Tento článek obsahuje jen vybrané body, které druh školních informatiků ohrožují. Jistě by se jich dalo najít i více – ale shrnuto do jedné věty, je to v nejhorším případě absence pravidel, pravomocí a nejasná pozice informatika, zbytkový charakter financování počítačů, velký rozsah a různorodý charakter požadavků na informatiku a informatiky kladených. To ohrožuje reálnou motivaci schopných lidí věnovat se informatice ve školách, které by měly být přirozenými centry zavádění počítačů do života, protože většina dětí se v systematické podobě setká s technikou právě v rámci školní výuky (a navazuje samostatným „hraním si“ doma).Samozřejmě, že jsou školy, kde je to lepší – ale to je výsledek osvícenosti a úsilí jejich vedení, nikoli vzdělávací politiky samotné nebo systému školství jako takového. S případným příchodem vedení jiného nebo také nedostupnosti financí se mohou věci velmi rychle měnit. Určitá standardní úroveň je pro informatiku a informatiky ve školách přitom nezbytná, chceme-li mít moderní školy a možnost se na tu všechnu techniku skutečně spolehnout. Nezbývá než doufat, že institucionální a organizačně-právní vymezení práce informatika se bude zlepšovat, a že bude doprovázeno i adekvátním financováním. V opačném případě hrozí jediné – suboptimální využití draze nakupované techniky a její trvale poddimenzované skutečné zapojení do výukových procesů, případně reálná závislost škol na „velkých hráčích v oboru“, kteří vezmou školy „pod křídlo“ tak, jak to kdysi udělal AutoCont s Telecomem. Ne že by to byla taková tragédie, ale jako obecný model to, jak ukázaly i výhrady k SIPVZ, aplikovatelné není.
Jan Mertl
0 komentářů:
Okomentovat