Hrozí vám, že vaše málotřídka bude zrušena a děti budou nuceny dojíždět do spádové obce? Potýkáte se s neaprobovaností vyučujících, protože ti aprobovaní v Horním Klacíkově prostě učit nechtějí? Jsou problémy malých venkovských škol způsobeny současnou společenskou a demografickou situací, nebo tenhle typ školy neměl nikdy na růžích ustláno?
Až do konce října potrvá v Polabském národopisném muzeu v Přerově nad Labem výstava „Vesnické děti před sto lety ve škole a po škole“, která mapuje vývoj školství na polabském venkově od tereziánských reforem do začátku dvacátého století. Prostřednictvím konkrétního historického materiálu ze sbírek Polabského muzea v Poděbradech přitom dokládá také obecný trend vývoje venkovského školství v českých zemích na konci 18. a v 19. století.
Vojenští vysloužilci v obecní pastoušce
První část výstavy se týká personálních a materiálních podmínek vyučování na venkově. Autoři expozice připomínají zpočátku nízkou úroveň venkovských škol, na nichž bezprostředně po zavedení povinné šestileté školní docházky (Všeobecný školský řád z roku 1774) začasté učili jen řemeslníci či vysloužilí vojáci, jejichž jedinou kvalifikací byla znalost katechismu a povšechná gramotnost. Zlepšení nastává až v první polovině devatenáctého století, kdy i do venkovských škol nastupují zkušení učitelé s rozsáhlými znalostmi, kteří bývali rovněž skvělými hudebníky. Připomenuta je pak také role těchto pedagogů v národním obrození.
Vystavené fotografie a rovněž obrazová dokumentace (perokresby) dokládají také velmi nízký standard školních budov, dá-li se vůbec hovořit o budovách školních: nebylo výjimkou, že se výuka odbývala v obecní pastoušce, v kovárně či v jakémkoli zachovalém venkovském stavení. Tomu ostatně odpovídalo i vybavení a hygienické podmínky, jak o tom svědčí zveřejněné dobové záznamy: „Přišlo-li více dětí, seděly na zemi a na břiše psaly, ač nepřekážely-li paní učitelové při vaření.“ Podobně hovoří záznamy také o postavení učitelského pomocníka: „Na peci nebo za tabulí bylo lože pomocníkovo…“ Jak vidno, institut pedagogických asistentů je zjevně daleko starší než dnešní vleklé spory o jejich statut a zdroje jejich financování.
Ke zlepšení materiálních podmínek dochází zejména po roce 1864, kdy školy přebírají od vrchností obce a výstavba nových školních budov se pro ně stává věcí prestiže. Nový školský zákon (1869) pak explicitně stanoví také některé jejich parametry: 3,8 – 4,5 m3 vzduchu na žáka, okna situována na jihovýchod, bíle stěny apod.
Podle ministerského nařízení z roku 1888 pak musely být nové školy zřízeny tam, kde bylo v obvodu 1 hodiny cesty více než 40 dětí, které musí chodit do školy vzdálené více než 4 km. Nepochybně inspirativní zkušenost i pro dnešní situaci, kdy je řada venkovských škol rušena…
Samostatný panel věnovala kurátorka výstavy PhDr. Jana Hrabětová pedagogickým aspektům výuky na jednotřídní škole, právě na venkově velmi časté. Připomíná jednak poměrně složité vnitřní uspořádání takové školy (I.oddělení – 1. třída, II. oddělení – 2.- 4. třída, III. oddělení – 5.- 8. třída), jednak náročnost práce učitele v těchto podmínkách.
Od výročních zkoušek k vysvědčení – a zpět?
Další část výstavy je věnována povinnosti školní docházky. Zmíněn je především školský zákon z roku 1869, který stanoví pravidelné dopolední i odpolední vyučování v rozsahu 46 týdnů ročně mimo přesně vymezené církevní svátky. Z této doby se také datují školní matriky, do nichž se docházka žáků denně zapisovala. Novela téhož zákona z roku 1883 pak znamenala uvolnění těchto podmínek ve smyslu úlev pro děti z nemajetných rodin, které jim byly poskytovány v různém rozsahu (na zimní měsíce, na některé dny v týdnu nebo jen na odpolední vyučování).
Obecnou část výstavy uzavírá panel věnovaný školním vysvědčením. Ta se žákům coby doklad o prospěchu začala vydávat až od roku 1884, a to čtvrtletně. Do roku 1870 přitom děti dokonce nedostávaly ani žádné známky, skládaly jen výroční zkoušky za přítomnosti vikáře a místní honorace. Jednotné a dodnes užívané známkování bylo zavedeno až v roce 1905. (Kdoví, zda pomalu nenastává jeho soumrak. Naopak myšlenka výročních zkoušek, minimálně po 5. a 9. ročníku základní školy – zdá se – prodělává svou renesanci.)
Návštěvník výstavy má možnost vidět nejen stará školní vysvědčení psaná mnohdy jen na volný list papíru, tedy nikoli v podobě jednotného formuláře, ale také modré a červené pochvalné lístky, jež se do povědomí široké veřejnosti vepsaly zejména díky filmu „Páni kluci“. V kursu byly zejména v době před zavedením výročních vysvědčení.
Tělocvik pro vyvolené
Další část výstavy je věnována obsahu vzdělávání, tedy vyučovacím předmětům. Venkovské školy bývaly zejména zpočátku především školami triviálními, učilo se v nich tedy trivium: čtení, psaní a počty plus nezbytné náboženství, jež bylo z učebních osnov ovšem vždy vyňato a jeho výuku zajišťovaly samy církevní úřady. Přelomovým byl pro skladbu vyučovacích předmětů na venkovských školách (téměř výhradně tzv. obecných) samozřejmě rok 1869 (vydání Hasnerova nebo také „velkého říšského“ zákona). Tímto rokem bylo i do obecných škol zavedeno kreslení, dále povinně tělocvik, který byl dosud vyučován pouze nepovinně na některých školách ve městech, a pro dívky rovněž povinně ruční práce. Ze základních předmětů byl vedle mateřského jazyka a počtů a měřičství vyučován také přírodopis a přírodozpyt, zeměpis, dějepis a konečně hudba a zpěv, o jehož výuku pečovali zvláštní učitelé – kantoři. (Slovo kantor pochází z latinského „cantor“, původně kostelní zpěvák, což byla ve středověku hlavní povinnost učitele. Je zajímavé, jak se význam tohoto slova rozšířil – kantorem jsem byl svého času nazýván i já, což je při mých pěveckých kvalitách téměř svatokrádež).
Závěrečná část expozice představuje navazující stupně škol: měšťanské školy a školy pokračovací (zajímavý je v tomto kontextu zejména vývoj vnímání měšťanské školy ve vzdělávacím systému). K dokreslení obrázku venkovského školství pak slouží také představení zárodku předškolních zařízení, tzv. opatroven, jež byly v Polabí koncem 19. století poměrně hustě zakládány. Sloužily zejména pro děti matek, které pracovaly na panských velkostatcích, a z panských důchodů a různých darů byly také vydržovány. Dozor nad dětmi v nich měly řádové sestry.
Půvab přerovské výstavy nespočívá jen v řadě kvalitních dobových materiálů ze sbírek muzea (učebnice, metodiky, zpěvníky, katechismy, sešity, tabulky, vysvědčení, pochvalné lístečky apod.), ale i v autentickém prostředí staré venkovské školy, v níž je expozice umístěna. Jde o stavbu ze 16. století, v níž v letech 1849 – 1883 skutečně sídlila přerovská dvoutřídní škola. Její dnešní podoba je rekonstruována podle obrázku O. L. Štěrhy z Městce Králové z roku 1868, lavice pocházejí z roku 1864.
Jak pro Českou školu uvedl Mgr. Jan Vinduška, ředitel Polabského muzea v Poděbradech, pod které Polabské národopisné muzeum v Přerově n. L. spadá, smyslem této výstavy není jen předvést veřejnosti méně známé části muzejních sbírek a představit život dětí před staletím, ale především umožnit návštěvníkům vytvořit si ucelenější obraz českého venkovského školství, zachytit dominantní trendy v jeho vývoji a nabídnout srovnání s problémy, které v této oblasti pociťujeme dnes.
Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem je otevřeno denně mimo pondělí od 9.00 do 17.00 hod.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat