Ministerstvo školství asi nikdy nebylo vzorem fungující státní správy. Zdá se však, že sestupný trend nastartovaný bývalým ministrem Zemanem hodlá ministryně Buzková důsledně dotáhnout do konce. Jedná se o učebnicový příklad úřadu, který po ztrátě tří čtvrtin svých kompetencí má vbrzku zvýšit početní stav úředníků na 140 % stavu před reformou veřejné správy. A že se ti úředníci činí! Z početné řady kauz vyjímám čtyři aktuální podařené kousky.
Kauza „Jazyky a počítače“
Národní ústav odborného vzdělávání ve své zprávě o nezaměstnanosti absolventů škol poukázal na letitý problém v kvalifikační vybavenosti našich absolventů – na nízkou úroveň jazykových znalostí a na nedostačující dovednosti v práci s informačními technologiemi. Tímto sdělením se NÚOV zařadil do dlouhé fronty těch, kteří tento fakt opakují každoročně po mnoho let, většinou s dodatkem, že se jedná o velmi vážný problém. O tom není sebemenších pochyb. Jde o dvě zcela zásadní a klíčové dovednosti, které rozhodují a budou ve stále větší míře rozhodovat o úspěchu jednotlivců na pracovním trhu, a o dovednosti, s nimiž většina kvalitních zaměstnavatelů počítá jako s naprostou samozřejmostí.
Zjevně jde o problém systémový, což mimo jiné dokladuje jeho dlouhodobost. Jeden by si tedy řekl, že ministerstvo školství již po druhém upozornění začne hledat příčiny tohoto problému a začne jej řešit. Po osmi letech setrvalého varování však není na obzoru žádná změna a dokonce ani náznak, že by se ministerstvo problémem chtělo vážněji zabývat.
Mezi několik hlavních příčin patří zjevně nedostatek kvalifikovaných učitelů a neatraktivnost učitelského povolání pro ty, kdož vládnou cizími jazyky a IT. Na konci kauzálního řetězce stojí nízké platové ohodnocení, způsobené zčásti obecně neefektivním způsobem financování školství, a tudíž trvalým nedostatkem finančních prostředků, a zčásti tím, že ředitelé mají při stanovení platů svých učitelů „holé ruce“. Jádrem pudla je zvyšující se podíl nárokových platových složek, který neumožňuje ředitelům dostatečně zaplatit učitele těch aprobací, jejichž reálná cena na pracovním trhu je stále vysoko nad obecným průměrem.
Co na to ministerstvo školství? V zájmu klidného panování a udržení potřebného „sociálního smíru“, ministryně na základě dohodnutého politického obchodu s odbory mlčky ustupuje rafinovanému tlaku odborářských bossů na platovou unifikaci. Dramaticky rostoucí podíl nárokových platových složek ve skutečnosti vyhání ze škol ty „aprobace“, které neregulovaný pracovní trh cení draho, mj. jazykáře a informatiky.
Naši absolventi a žáci tak platí nízkou úrovní výuky jazyků a informatiky klid paní ministryně. To je cena, dle mého, poměrně vysoká.
Kauza „Slučování ročníků“ a „Udělování výjimek“
Pohříchu husarským kouskem ministerstva školství je čerstvý pokyn proti slučování tříd na druhém stupni základních škol. Zabaleno do iracionálního hávu péče o vzdělanost našich žáků ministerstvo školství s citem sobě vlastním zase jednou významně přispělo k urovnání vztahu s územní samosprávou. Vlasoštěpný problém (bůhví kolikátý již) tak opět rázem dostal politickou známku. Ministerstvo opět jaksi pozapomnělo, že stát obce neřídí, a proto administrativní opatření nepatří do arsenálu komunikačních nástrojů mezi státem a obcemi.
Z podobného „eintopfu“ je udělování ministerských výjimek podměrečným školám. Zamyslíme-li se nad podstatou tohoto opatření, stát ve skutečnosti blahosklonně schvaluje, že si obec smí ze svého rozpočtu doplatit náklady školy, o jejíž nezbytnosti je jako nejvyšší a zcela autonomní samosprávná autorita v obci, ve jménu voličů přesvědčena.
Oč jednodušší a plně odpovídající současnému rozdělení kompetencí je nastavení „tvrdých“ pravidel normativního financování, která jasně vymezí rozsah státní podpory malých obcí a rozsah spoluúčasti obce. Pravidla mohou obci napovědět. Musí jí však nechat právo na rozhodnutí, zda je existence malé „drahé“ školy pro ní takovou prioritou, že oželí priority jiné. I když si státní úředník v Praze může myslet, že je to špatně.
Administrativní „utahování šroubů“ z centralistického myšlenkového arsenálu odborářského náměstka Müllnera nemohl tedy vyvolat nic jiného, než že obce řeknou „dost“. Koncepční impotenci ministerstva školství tedy ministryně podepřela prokazatelným politickým diletantismem.
Nezbývá, než se paní ministryně zeptat – co je to za sílu, která jí brání sesadit z funkce náměstka, který své působení ve funkci dláždí nekompetentními a politicky necitlivými rozhodnutími (waldorfské školy, tři nepodařené pokusy o nový školský zákon, pedagogická centra) a který se svými podpisy podílel zároveň na historicky největším školském tunelu? Odpověď je jednoduchá. Jsou to odbory.
Kauza „Pedagogická centra“
Nejsem sice schopen posoudit efektivitu fungování sítě pedagogických center, nemaje dostatek informací. Mohu však označit za velmi pozoruhodné, že někdo šmahem zruší jediný nástroj svého vlivu na školy v době, kdy se připravuje kurikulární reformu, aniž má připravenu funkční alternativu. Zjevně tím ministryně podpořila mé přesvědčení, že ani ona, ani samotný úřad dosud nezaregistroval skutečnost, že jakákoli změna (natožpak rozsahu a hloubky kurikulární reformy) nejde nařídit papírem.
Bezesporu existuje několik výrazně citlivějších a inteligentnějších řešení, které lze hledat například ve způsobu financování toho, co zajišťují coby „státní zakázku“. K tomu je však třeba ze strany paní ministryně elementárního zájmu o osud školství a naopak menší pozornosti tomu, jak přežít.
Kauza „Ministerstvo samé“
Rušení pedagogických center pod praporem rozpočtových a personálních úspor poněkud koliduje s bujením samotného úřadu MŠMT. V dobách, kdy bylo ministerstvo zodpovědné prakticky za vše, co se ve školství šustlo – tedy před reformou veřejné správy – ve dvou budovách v Karmelitské ulici pracovalo zhruba 400 úředníků a pomocného personálu. Poté co ministerstvo školství ztratilo tři čtvrtiny svých pravomocí, by jeden očekával změnu stylu práce, zeštíhlení, restrukturalizaci. Jaké překvapení, když tři roky po slavném výroku ministra Zemana „já si tu reformu nevymyslel“ se počet úředníků nesnížil, ale narostl na bezmála 500 a nástup dalších zhruba 60 se údajně připravuje. A protože budovy nejsou nafukovací, ministerstvo školství již nyní sídlí ve třech budovách.
Pro korektnost je třeba dodat, že v Karmelitské ulici je stále ještě více těch budov, kde ministerstvo školství nesídlí. Nicméně vzhledem k potřebě ještě kvalitnější státní správy církevního školství je třeba se obávat o osud slavného barokního chrámu. Stojí totiž až nápadně nešikovně mezi budovami, kde si – čistou extrapolací vypočteno – bude v roce 2010 podávat dveře zhruba tisícovka ministerských úředníků. Důvodů se jistě najde dost. Teď je to Evropská unie.
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat