Návrh nového školského zákona je nyní v připomínkovému řízení. Vládní koalice je v poslední době soudržná – ministři se bojí o své křeslo a poslanci zase předčasných voleb, v nichž by vyhrála ODS. Je tedy velmi pravděpodobné, že zákon, který přinese zásadní změny v českém školství, bude většinou 101 hlasů přijat. Je to ale zákon kvalitní? A pakliže není, jaký vlastně potřebujeme?
Školský zákon je vlastně nový pouze zdánlivě (návrh je k dispozici ZDE). V parlamentu už byl dvakrát a pokaždé byl zamítnut. Nyní se tam zřejmě vrátí potřetí.
Ministryně školství asi věří na magická čísla, protože se její úřad neobtěžoval zákon oprostit od nejvíce kritizovaných paragrafů, které zavádějí povinnou školní docházku (namísto vzdělávání) nebo školskou právnickou osobu. Zákon navíc ignoruje stanovisko největší profesní asociace ředitelů škol a zavádí maturitu v mnohem širší a evidentně nesmyslné podobě (tři společné zkoušky namísto dvou, navíc z předmětů, které se na některých školách nevyučují nebo jejichž kvalitní výuku nejsou ředitelé schopni zajistit). Není divu, že se reprezentanti krajů shodli na tom, že “zákon není z tohoto století" a že jakékoliv pozměňovací návrhy ho nemohou zachránit. Musel by se napsat celý znovu…
Jak ale vytvořit kvalitní školský zákon? Cesta politického zadání, která kopíruje ideologii ČSSD, a touha úředníků ministerstva školství mít vzdělávací ústavy co nejvíce pod kontrolou se ukázala jako neefektivní. Mnohem lepší zákon by patrně vznikl následujícím postupem:
- Ustavil by se tým složený ze zástupců všech důležitých organizací působících ve školství (ministerstev, poslanců, krajů, obcí, Unie rodičů, Unie školských asociací-CZESHA, odborů a dalších sdružení a asociací).
- Tento tým by zformuloval základní teze, které by měly být do zákona vtěleny.
- Právníci by dali tezím náležitou formu a předložili by výsledný zákon k připomínkovému řízení. Dále už by se postupovalo, jak je obvyklé.
Co by měl kvalitní školský zákon obsahovat?
Především musí vytvořit mantinely pro fungování jednotlivých institucí a účastníků vzdělávání. Musí stanovit jejich práva a povinnosti a případné sankce při jejich porušení. Nejdůležitějšími subjekty v tomto smyslu jsou rodiče, žáci a učitelé, dále ředitelé, školy a zřizovatelé a také ministerstvo školství a instituce jím zřizované.
Vzdělávání je veřejná služba, kterou rodiče “nakupují” pro své děti. Měli by mít tedy hlavní slovo ohledně způsobu, obsahu o rozsahu vzdělávání. Rodičovská rada školy by měla mít právo rozhodovat o tom, které předměty se budou vyučovat a jakým způsobem. Přání rodiče by tak nahradilo diktát rámcových vzdělávacích programů, který připravuje ministerstvo školství a který znemožní fungování ve světě běžných alternativních škol a dalších forem vzdělávání jako je domácí škola. Rodiče by také měli mít k dispozici co nejvíce informací o škole. Proto by ředitelé měli mít povinnost zveřejňovat nejen inspekční zprávy, ale také počet nekvalifikovaných učitelů, texty stížností a způsoby jejich řešení a další informace, které dnes tají. Rodič by rovněž rozhodoval, jakou formu má mít vysvědčení (slovní hodnocení či klasické známky). Rodiče by také měli mít (spolu se zřizovatelem) hlavní slovo při výběru ředitele.
Pravomoci ředitele by se měly maximálně rozšířit. Navrhoval by konkrétní podobu školního vzdělávacího programu, který by mu schvalovala rodičovská rada (v případě nezájmu rodičů zřizovatel). Mohl by volněji zacházet s finančními prostředky a svobodně rozšiřovat obory, o které je zájem.
Financování škol musí být vícezdrojové. Stát by garantoval normativ na žáka. Také by financoval navýšení normativu u žáků znevýhodněných, jak je tomu např. v Nizozemí. Další peníze by mohl poskytnout zřizovatel (např. na malotřídní školy nebo nadstandardní vybavení). Určité služby by si platili rodiče. Škola by si mohla vydělat i vlastní peníze (např. pronájmem učeben), ty by byly pak volně k dispozici řediteli. Nabízí se také otázka, zda by rodiče, kteří učí své dítě doma, neměli dostávat určitou část prostředků přímo, protože služeb školy využívají minimálně. Kontrolu finančních prostředků by měli na starost ti, kteří je poskytují (část stát, další zřizovatel a zbytek rodiče).
Úloha státu by se tak omezila na kontrolu efektivnosti využití finančních normativů. Dále by musel zajistit minimální kvalitu výuky, a to formou takových výstupů, jako je maturita. Její obdoba by se měla zavést i v případě základních škol. Vždy je ale nutno mít na paměti, že nelze stanovovat konkrétní znalosti ve všech předmětech, ty by měly nahradit cílové kompetence.
Zákon také musí obsahovat prvky vedoucí ke zkvalitnění výuky. Například formou cílených grantů vyhlašovaných ministerstvem, nebo ještě lépe nezávislou institucí pro reformu školství.
To je jen několik námětů, které vám předkládám k zamyšlení. Určitě vás napadnou další. Budu rád, když je také zveřejníte. Myslím si, že k základním cílům vzdělávání patří vyrovnávání šancí dětí z různého prostředí, osobnostní rozvoj žáka a zařazení jedince do společnosti. Kvalitní školský zákon by takové věci rozhodně neměl opominout. Možná by ani nemusel být nijak rozsáhlý. Současná předloha má přes 100 stránek a řeší takové detaily jako, kdy začíná a končí školní rok, jak dlouho trvá hodina, za jakých podmínek se může vyučovat náboženství, kolik procent učebnic má škola vlastnit atd. Forma a ideologie v něm tak zcela vítězí nad obsahem.
Radek Sárközi
0 komentářů:
Okomentovat