Emancipující se kraje chtějí o financování mezd na středních školách, které zřizují, rozhodovat samy. Dalo se to čekat. Odbory a státní byrokracie však bijí na poplach – naše moc a vliv jsou ohroženy! Co si to ten ministr Sobotka dovolil? Je třeba zasáhnout. Nedělní Události ČT1, moudře přikyvující Špidla, rozjásaný Rössler, jednání se vydařilo. Předseda vlády ujistil odborového předáka, že ví, co je jeho povinností.
Odbory: mobilizace za zachování statu quo
Odborářští předáci říkají: pokud stát nebude financovat platy na středních školách, klesnou platy středoškolských učitelů. Kraj, když bude v nouzi, použije finanční prostředky pro jiné účely a pokrátí mzdové rozpočty škol. Tato hrozba je nesmyslná ze samotné podstaty. Budí totiž dojem, že stát tak nečiní, přestože k tomu dochází pravidelně jednou za 12 měsíců. Je to přirozený důsledek zastupitelské demokracie.
Takže v čem by měla být situace jiná? V ničem. Je zřejmé, že pro školy a učitele se nic podstatného nezmění. Je dokonce možné, že si ten či onen kraj dokonce uvědomí rychleji než stát, že je učitele dobré platit více. Třeba v Praze, kde mají učitelé ve srovnání s ostatními kraji ve vztahu k průměrným platům výrazně nejnižší příjem.
Podstatná změna by však hrozila odborům. Jednání o platech by se přenesla z centra na úroveň jednotlivých krajů. Ale k čemu by potom byla odborová centrála? Moc pražských odborových předáků by začala rychle vadnout. A to je to poslední, co si pánové Rössler i Műllner přejí. Ještě by se o svá práva mohly ozvat obce a pak už jsme opravdu zbyteční! Takže ke slovu přišla vysoká politika. Jednání Špidla – Rössler, směnný obchod, podpora za podporu (viz článek Špidla ustoupil odborům ). Podepřeme vaše vládní přežívání, vy opevněte naše pozice. Chce se mi říci – pane Sárközi, takhle se dělá ta skutečná pravá odborářská politika v sociálnědemokratickém rybníku. O vlastní zájmy je třeba se brát především.
Jsme s vámi, pane Rösslere!
Všimněme si, že za stanoviskem odborů stojí neochvějně šiky ministerských úředníků. Těm zhruba osmdesáti, co obhospodařují měšec rozpočtové kapitoly MŠMT, jde o chléb dvojnásob. Kraje jim chtějí vzít cukr i bič přerozdělování mzdového rozpočtu, chtějí jim vzít práci, moc, vliv, výhody. Ministerstvu navíc hrozí, že jej nikdo nebude brát vážně. Proto je třeba spojit síly a třeba i s čertem vytáhnout proti těm smělcům z krajů, kteří chtějí z koláče moci ukrojit na náš úkor vydatný kus. Žene je vidina mocného vlivu těch, co tu přisunou a tam odsunou, tam přidají a tu uberou. Je to velmi lákavé. Koneckonců, každý zastupitel, poslanec či senátor ví, že v rozpočtových penězích je zakleto kouzlo vlastního vlivu, osobní moci, oblíbenosti a potřebnosti. A přitom nehospodařím se svým. Všichni vědí, o co se hraje.
Proč je sousto moci tak lákavé? Jednoduchá odpověď – neexistuje výkonově normativní financování škol. Kdyby existovalo, nebylo by o co bojovat. Namísto stávajících několika set státních a krajských úředníků by se financováním zabývalo několik málo desítek. Školy by věděly, že schválením státního rozpočtu v parlamentu bude jejich regulérní příspěvek od státu (tj. platba za vzdělávací služby) dosahovat té a té výše. Školy by mohly plánovat, ty neefektivní by věděly, že se blíží jejich konec, kraje by mohly připravovat příslušná řešení, kvalitní školní manažeři by měli zájem efektivně hospodařit atd. Stát i kraje by věděly, co vlastně financují, byly by schopny také ověřit, zda výsledky odpovídají očekáváním a investovaným finančním prostředkům. Rozhodování všech by se stalo výrazně objektivně měřitelné, a tím i kontrolovatelné.
Řešení je triviální – o platech mají rozhodovat ředitelé škol
Všechny spory o moc nad školskými financemi lze ve skutečnosti utnout jediným krokem. Parlament by měl uzákonit soustavu výkonových normativů, a tím určit de facto pro každou školu nepodkročitelný objem mzdových prostředků v závislosti na oborové skladbě a počtu žáků. Tyto normativy by byly postaveny na standardu objemu pedagogické práce, určené závaznými pedagogickými dokumenty. Ve světle závaznosti tohoto právního předpisu se pak stává hašteření o moc bouří ve sklenici vody. Zároveň s tím se odbourá snad jediný racionální argument pro účinkování rozpočtové kapitoly MŠMT, totiž obava ze ztráty vnitřní soudržnosti českého školství.
Zavedením systémového vazníku v podobě plošně závazných výkonových normativů by výrazně posílilo manažerské řízení škol. Pravomoci ředitelů škol by začaly odpovídat míře zodpovědnosti, kterou za chod jednotlivých škol ve skutečnosti ředitelé mají. To je nutný předpoklad toho, aby školy byly motivovány k efektivnímu hospodaření a rozhodování a aby jejich ředitelé byli kontrolovatelní. A pokud se stát či kraj rozhodne realizovat svůj strategický rozvojový plán, bude finanční podpora formou rozvojových programů skutečně sloužit k motivaci škol, aby následovaly strategické záměry a cíle státu, kraje či obce. Koneckonců, jde to jinde, proč by nemohlo jít u nás.
Karel Hepner
0 komentářů:
Okomentovat