Česká škola: Radek Sárközi: Jak se dělá školní časopis (4)

Dříve než studenti začnou psát vlastní pokusy o novinářské články, měli by být seznámeni s hlavními zásadami novinářské práce. Musejí si uvědomit (a přijmout za své), že opravdového novináře nedělá jen znalost pravopisných a typografických pravidel, literární talent nebo gejzír skvělých nápadů, ale především dodržování pravidel novinářské profese.

Pokud si tato pravidla studenti neosvojí a nebudou je plně respektovat, nemohou se považovat za skutečné novináře. Stanou se z nich pouze pochybní pisálkové a podvodníci, kteří se za novináře jenom snaží vydávat, ale rozhodně jimi nejsou…

Morální pravidla bývají většinou nepsaná, což je velký problém. Řada lidí je totiž nedodržuje, protože nabyli mylného přesvědčení, že co není psáno, není ani dáno… Etické zásady jsou ale základním kamenem, na kterém byla postavena lidská civilizace. Najdete je ve všech náboženstvích (např. křesťanské Desatero), dobách, státech i menších společenstvích lidí. Některá z nich se stala prostřednictvím zákonů normami závaznými (např. přikázání nepokradeš a nezabiješ) a jejich porušení není trestáno až při Posledním soudu, ale ještě za života pachatele. Kde jinde než ve škole by si je měli studenti vštípit?

Ve vyspělých zemích (Čechy sem nepatří!) má většina profesí vlastní etické normy, které nejsou vyžadovány přímo zákonem, ale „pouze“ danou komunitou a společenskou atmosférou. Pokud některý novinář poruší závažným způsobem příslušný etický kodex (např. ukradne článek a vydává ho za svůj nebo nenapíše pravdu), vyhodí ho nejen z konkrétních novin, ale uzavřou se mu dveře do všech profesionálních médií. Stejný osud čeká nemorální politiky, lékaře, učitele atd. Už mi věříte, že Čechy mezi tyto země vůbec nepatří?

Pokud se chcete stát profesionálním novinářem (uvažujete o členství v Syndikátu novinářů ČR), měli byste dodržovat Etický kodex novináře, který najdete na webových stránkách www.syndikat-novinaru.cz/etika/kodex.htm. Trochu širší materiál vydala redakce časopisu Týden na konci roku 1998, ale možná se k němu už nehlásí, protože ho nevystavila na svých současných internetových stránkách… Etický kodex časopisu Týden (Týden 98/41) je maximalistický, a proto s ním seznamuji studenty na svých hodinách žurnalistiky. Co požaduje po členech redakční rady tento dokument?

Etický kodex novináře

Profesionální novinář by měl usilovat o co největší přesnost, pravdivost, nestrannost, různorodost, vyváženost, slušnost, otevřenost, objektivitu, nezávislost, zodpovědnost a originalitu. Nevidím důvod, proč by tyto zásady nemohli dodržovat také redaktoři školního časopisu.

Jak poznáme, že je určitá informace pravdivá? Prostě ji ověříme z několika nezávislých zdrojů. Různé zdroje informací mají samozřejmě odlišnou váhu. Např. pokud nám řekne uklízečka, že se budou od března zvyšovat platy učitelům, může mít pravdu, nebo nemusí. Její informaci si samozřejmě nebudeme ověřovat u vrátného, ale v instituci, která o platech rozhoduje – musíme tedy kontaktovat tiskového mluvčího české vlády. Ten nám informaci potvrdí a doplní, že se zvýšení platů netýká jen učitelů, ale všech státních zaměstnanců. Ověřili jsme tedy toto konkrétní rozhodnutí přímo na místě, kde vzniklo, a zároveň jsme upřesnili obsah původní informace!

Hlavním úkolem novináře je pravdivě informovat, lépe ověřenou informaci zprostředkovat čtenáři a nechat mu prostor na vytvoření vlastního názoru. Proto by neměl psát, že se všichni státní zaměstnanci jenom flákají a to jejich klábosení u kafe nás přijde zase o pár miliard dráž… Jednak tím uráží všechny zaměstnance, kteří pilně pracují, dále je nepřesný, protože někdo pije čaj, a informace o nákladech, které si zvýšení platů vyžádá, musí být co nejpřesnější. Novinář ale může oslovit hlavní aktéry této události a ocitovat v článku jejich reakce. Může dát slovo předákovi odborů, které zvýšení platů vymohly, ministrovi sociálních věcí, případně stínovému ministrovi a dalším lidem. Tak dosáhne vyváženosti a větší objektivity.

Dalším etickým problémem je zveřejňování informací ze soukromí osob. I když budou pravdivé, má na to novinář právo? Neuškodí tím dané osobě? A co je soukromé v případě politiků? To, že byli vedeni jako agenti StB, že jejich dcera krade v samoobsluze, že jsou homosexuální, že mají rádi zmrzlinu, že mají tři milenky? V takových případech se nadřazuje zájem veřejný zájmům osobním. Činnost v StB je společensky nebezpečná, dceřina krádež spíše ne, homosexualita rozhodně ne, oblíbené jídlo vůbec do této kategorie nepatří a množství milenek rozhodně nelze považovat za klad… Solidní časopis by tedy zveřejnil pouze informaci první, bulvár, který si s novinářskou etikou nedělá těžkou hlavu, by se vrhl na všechny.

Každý člověk (tedy nejen novinář) by se měl vyvarovat plagiátorství. Nesmí tedy vydávat práci někoho jiného za svoji. Plagiát je vlastně krádež duševního vlastnictví a je v rozporu s autorským právem. Je zcela nepřípustné otisknout cizí článek nebo jeho část pod svým jménem, stejně je ovšem nepřípustné zveřejnit článek bez vědomí jeho autora. Dovoleny jsou pouze citace nebo parafráze, které ale musejí obsahovat jméno skutečného autora! (Plagiátorství a porušování autorského práva je velkým nešvarem školních časopisů. Často v nich vycházejí křížovky, kvízy, vtipy i celé články ukradené z oficiálních tiskovin, aniž by o tom jejich autor nebo příslušná redakce věděli. Vydávat školní časopis pouze z originálních článků studentů je velmi těžké, ale jinak to nejde.)

Dalším problémem může být např. konflikt zájmů (novinář by neměl být zároveň politikem nebo vlastníkem firmy, o které píše – neměl by mít tedy ze svého článku nějaký vedlejší prospěch) a řada jiných dilemat. Právě neustálé poměřování, co je správné, co je na hranici a co už za ní, je hlavním znakem novinářské profese. Nejde totiž ani tak o povolání, jako spíše o poslání. Vždyť novináři jsou považováni za „hlídací psy demokracie“. Proto by měli být vzorem demokratického chování a neměli by štvát nevinné.

Novinářská etika a školní časopis

Souhlasíte s tím, že jsou novináři „hlídací psi demokracie“, nebo je považujete za „hnůj a póvl“, jak tvrdí český premiér Miloš Zeman? Aktuální etické problémy kolem médií mohou být vděčným námětem k diskuzím uvnitř redakce školního časopisu. Česká mediální scéna jich bohužel nabízí nebezpečně mnoho… Jenom v poslední době to bylo trestní oznámení na týdeník Respekt českou vládou (neúspěšné), vystavení reklamního billboardu na lyže s Václavem Klausem (má být odstraněn), soudní řízení s ředitelem televize Nova Vladimírem Železným (probíhá), licenční spory o televize Nova a Prima a hrozící mezinárodní arbitráže (neukončeno), stávka zaměstnanců České televize proti bývalému řediteli (úspěšná), nepravdivý článek v deníku Super o hercích Abrhámovi a Šafránkové atd. atd. Určitě budou zajímavé i názory studentů na obecné otázky, jako je propojení médií s politikou nebo podnikateli.

Studenti by ale měli diskutovat hlavně o svých článcích. Dodrželi jsme všechny zásady novinářské etiky? Ověřili jsme pečlivě pravdivost informací, které chceme zveřejnit? Neublíží někomu náš článek? Nezneužíváme školní časopis k osobním výpadům? Jsme objektivní?

Garantem kvality jednotlivých článků je v profesionálních redakcích šéfredaktor. Ve školním časopise to musí být učitel. Je na něm, aby zajistil, že se všichni redaktoři pod své články podepíšou svým jménem a příjmením. (Anonymita vede pouze k větší drzosti a povrchnosti, protože zbavuje člověka osobní zodpovědnosti za vlastní činy. Myslíte si, že by lidé kradli, vraždili a podváděli, kdyby museli na místě činu nechat svoji vizitku? Možná by ani nedemonstrovali a nerozbíjeli výlohy.) Věřte mi, že podepsaný článek bude vždy kvalitnější než nepodepsaný. Některým tématům se možná studenti nebudou ochotni věnovat, protože se budou bát případné odvety… Kdo chce být novinářem, ale musí jít se svou kůží na trh a musí si za svými články stát. Vyžaduje to špetku hrdinství a rozhodně nejde o práci pro prospěcháře a zbabělce.

Také počítejte s tím, že pokud ve školním časopise vyjde nějaký článek, který se nebude vašim kolegům líbit, nebude k zodpovědnosti hnán ani tak jejich autor, jako spíše vy… Jestli vedete nějaký studentský časopis, určitě jste zažili několik neuvěřitelných historek. (Já jsem se ocitl „na koberečku“ u zástupkyně ředitele a jeden čas mně polovina pedagogického sboru neodpovídala na pozdrav. Co si kolegyně říkaly v době mé nepřítomnosti, radši ani nechci vědět…)

Cenzura

Možná by mě zachránilo, kdybych nepohodlné články prostě zakázal zveřejnit. To bych se ale ocitl za hranicí zákona, protože cenzura je v České republice a dalších demokratických státech zakázána. To ovšem neznamená, že může kdekoliv vyjít cokoliv. Stalo se mi už několikrát, že můj článek nebyl zveřejněn v novinách, kam jsem ho poslal, přestože byl kvalitní – vedoucí rubriky prostě usoudil, že danému tématu už byla věnována dostatečná pozornost. Stačilo ho poslat do jiného listu, kde už se zveřejněním nebyly žádné problémy. Ovšem článek, který je v rozporu s novinářskou etikou, by neměl vyjít nikde a za žádných okolností. Pokud se to stane, měl by se šéfredaktor co nejdříve omluvit a zveřejnit tiskovou opravu. Obojího se samozřejmě můžete domáhat i soudně! (Bulvární noviny sázejí na to, že to neuděláte, protože české soudy jsou drahé, zdlouhavé a rozhodují nevyzpytatelně, nebo že zveřejněním nepravdivých informací stoupne náklad natolik, že ze zisku klidně zaplatí i prohraný soud…)

Není lehké vysvětlit studentům, že nevydání špatného článku není cenzura. Je to naopak důsledné dodržování pravidel novinářské profese! Musíte jim ovšem zcela jasně vysvětlit, proč článek nemůže vyjít. Může být např. přímo v rozporu se zákonem (rasistický, pornografický), může někoho poškodit (spolužáka, učitele), může být nepravdivý, neobjektivní, anonymní atd. Sílu vašich argumentů může podpořit etický kodex vašeho školního časopisu, který sepíšete společně se studenty a jehož body se budete důsledně řídit.

Doporučená literatura

Etický kodex časopisu Týden (Týden 98/41) – přepsáno pro Českou školu, k dispozici zde
Defleur, Ballová-Rokeachová: Teorie masové komunikace, Karolinum, Praha 1996, 169 Kč
Příručka pro novináře zpravodajství v rozhlase a televizi, Centrum nezávislé žurnalistiky, Praha 1995, neprodejné (zkuste antikvariáty nebo Centrum nezávislé žurnalistiky)
Encyklopedie praktické žurnalistiky, Libri, Praha 1999, cena 195 Kč (www.libri.cz)

Doporučené internetové stránky