Přesně za týden začne ve Sněmovně projednávání nového zákona, který by měl v případě schválení výrazně změnit tvář našeho školství. A nejde zdaleka jen o gymnázia. Nyní je tedy správný čas shrnout si základní pilíře i sporné body návrhu. Proč je zákon na rozdíl od Bílé knihy tak nevídaným jablkem sváru?
Na dobu nejméně dalších deseti let má změnit tvář celé vzdělávací soustavy nový školský zákon, který schválil vládní kabinet počátkem března po předchozím a naprosto jednomyslném přijetí Národního programu rozvoje vzdělávání s názvem Bílá kniha.
Zpracování školského zákona však bylo koncipováno v duchu poněkud odlišné strategie než v případě Bílé knihy. Jeho obsah i konstrukce byly na rozdíl od Bílé knihy formulovány spíše “shora”, bez úzkého kontaktu a zpětné vazby s pedagogickou veřejností. Konečný návrh školského zákona pak vyvolal vzrušenou diskuzi jen o dílčích tématech, nikoli však o jeho celkové podobě. Jádro problému nespočívá ani tak v tezích zákona, jehož základy vycházejí z Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v České republice, ale spíše ve skutečnosti, že o obsahu zákona neproběhla srovnatelná diskuze jako o obsahu Bílé knihy. Zatímco polemika s jejími materiály probíhala v relativně delším časovém období a všechny klíčové orgány včetně Národní rady pro vzdělávání se s materiálem ztotožnily, stanoviska ke školskému zákonu se doposud nepodařilo ani v hrubých rysech sjednotit.
Školská právnická osoba
Jedním z nosných pilířů předkládaného zákona je nový, jednotný institut školské právnické osoby. Snaha o překonání zdánlivě chaotické situace, která vznikla v průběhu devadesátých let, by pak měla zároveň čelit i komplikacím, které přinesla reforma veřejné správy. Vzrůstající nerovnováha mezi jednotlivými úrovněmi škol je pak v rámci školského zákona interpretována nikoli jako přímý důsledek nedostatečně formulovaných cílů vzdělávání, ale jako výslednice rozdílů ve vzdělávání vyvolaných příliš širokým spektrem zřizovatelů škol. Že v této oblasti přetrvává řada otevřených otázek, je více než zřejmé, neboť doposud nebyly například jednoznačně vyjasněny ani námitky bývalého ministra financí Mertlíka, který snesl řadu vážných připomínek vůči snaze o zavedení tohoto nového pojmu do českého právního systému.
Nová maturitní zkouška a reforma primárního vzdělávání
Dalším velmi zásadním pilířem je pokus vyrovnat celkovou úroveň na příslušných vzdělávacích stupních. Nikoli ovšem zdola, ale z pomyslného piedestalu závěrečné maturitní zkoušky na středních školách. Zatímco stěžejním tématem Bílé knihy je reforma primárního a sekundárního vzdělávání, je tato oblast v návrhu školského zákona, na rozdíl od reformy maturitní zkoušky, zmíněna jen okrajově v podobě rámcových vzdělávacích programů. Ministerstvo školství dalo přednost inkluzívnímu přístupu ve vzdělávání a útlum víceletých gymnázií by měl hypoteticky najít ve školském systému adekvátní náhradu v podobě školních vzdělávacích programů rozvíjených samotnými školami.
Co ovšem tvoří rodinné stříbro českého školství, není-li jím primární vzdělávání? Sociálně demokratický ministr po nástupu do funkce v září 1998 zdůraznil, že jeho prioritou je učňovské školství, “které bylo drasticky postiženo a hrozí mu dokonce existenční ohrožení.” Na tuto myšlenku v nedávné době navázala i skupina CZ-21 svým návrhem na zavedení státní středoškolského zkoušky, která získala podporu většiny profesních asociací sdružujících učitele základních a středních škol. Alternativa k návrhu reformy maturitní zkoušky poukazuje na rizikové atributy společné části maturitní zkoušky a zdůvodňuje, proč by další práce na ní měly být zastaveny: reforma upevňuje tradiční pojetí encyklopedičnosti ve vzdělávání a výrazným způsobem posiluje selektivitu našeho vzdělávacího systému, které jsou nejen ministerstvem školství, ale i autory Bílé knihy razantně odmítány. Právě naznačená snaha vyvolat tlak na kvalitnější vzdělávání zejména žáků základních škol s průměrným a podprůměrným prospěchem si získala paradoxně ve velmi krátkém čase mnoho stoupenců, kteří v právě těchto tezích spatřují základ budoucí reformy primárního a sekundárního vzdělávání.
Financování škol
Obecné výhrady vůči školskému zákonu zdůrazňují skutečnost, že nerespektuje především základní princip rovnováhy mezi pravomocí a odpovědností. Někomu dává pravomoci, ale nedává mu k tomu patřičné nástroje, aby tuto pravomoc mohl realizovat. Školský zákon by měl podle části oponentů být postaven především na rovnosti zřizovatelů a na akceptaci veřejného zájmu. Zákon o by měl obdobně respektovat rovnost příležitostí, která znamená nejen rovnost v přístupu ke vzdělávání, ale současně i rovnost toto vzdělávání zájemcům nabízet.
Velmi specifickým problémem jsou konkrétní námitky vůči zamýšlenému financování školství, které je kritiky vnímáno jako neprůhledné a nedávající stejné šance nejen všem zřizovatelům, ale ani žákům samotným v možnosti jejich přístupu ke vzdělávání. Zvolená koncepce financování veřejných škol potom vyvolává obavy z výrazného zasahování školské administrativy. Podle pravicových stran, ale i většiny pedagogických asociací, by financování vzdělávacích institucí mělo být založeno na principu jasně formulovaného a jednotného normativu pro všechny žáky, který by respektoval i náklady na pedagogickou a zejména provozní činnost škol. Tato část normativních prostředků by údajně neměla podléhat vlivu zřizovatelů či orgánů státní správy, ale uvolněné finanční prostředky by měly být poskytovány přímo školám.
Zvláštní školy a víceletá gymnázia
Dalším sporným tématem školského zákona je transformace zvláštních škol na základní školy se speciálním vzdělávacím programem, a zejména pak návrh na postupný útlum víceletých gymnázií, který příliš nereflektuje pedagogické tradice našeho školství, stejně jako i stav personálních a zejména finančních zdrojů, jimiž disponujeme. Je ovšem poměrně kuriózní, že myšlence na zrušení víceletých gymnázií původně předcházel záměr ministerstva školství, aby “první cyklus studia na víceletých gymnáziích korespondoval z důvodu prostupnosti vzdělávacího systému se vzdělávacím programem pro druhý stupeň základní školy”. Náhlá a neočekávaná relativizace pedagogických tradic speciálního školství a nedostatečně formulovaná koncepce primárního a sekundárního vzdělávání pak zcela zákonitě vyvolaly pochybnosti vůči těmto částem nového zákona.
Velké šance, ale i velká rizika
Přestože návrh zákona zavádí do školského systému některé nové prvky a umožňuje například individuální vzdělávání žáků, zavádí právo na umístění dítěte do posledního ročníku mateřské školy před nástupem do školy či počítá s existencí přípravných tříd pro děti se sociálními nebo komunikačními problémy, nesetkal se zákon s výraznější podporou nejen na straně učitelů samotných, ale ani široké veřejnosti. Tyto změny jsou chápány jen jako dílčí fragmenty, které nevyvažují jiné závažné nedostatky. Řada výhrad zaznívá i vůči obsahu vzdělávání a státní kontrole vzdělávacího procesu. Námitky směřují zejména vůči stávající roli České školní inspekce, jejíž funkce je řadu let založena na velmi obecně stanovených premisách o kontrole kvality pedagogické činnosti, která dlouhodobě nevede ke změnám metod vzdělávání a celkového stylu vyučování.
Požadavky, které jsou kladeny na školský zákon, většinou akcentují variantu jednoznačné, stručné a přehledné právní normy. Stávající návrh zákona je ovšem natolik komplikovanou právní normou, že již dnes vyvolává obavy z opakovaných novelizací, které se stejně tak nevyhnuly některým rozsáhlým zákonným normám. Například jenom novel u daní z příjmu bylo totiž během krátkého trvání nové daňové soustavy již více než čtyřicet. Kromě toho je v dosavadních daňových novelách 113krát v textu použito kouzelné slovo “výjimka”.
V časovém stresu a bez vyjádření nových krajů
Diametrální rozdíly mezi pojetím školské reformy prosazované menšinovou vládou a školskou politikou opozičních stran jsou více méně pochopitelné. To samo o sobě není na závadu další politické diskuze o vývoji českého školství, protože jedině ta je zárukou nalezení obecně přijatelné podoby vzdělávacího systému. Pravděpodobnost, že školský zákon se pod vlivem několika pozměňovacích návrhů jakoby zázrakem během dvou následujících měsíců promění v obecně oslavovanou právní normu, je velmi malá. Je tedy nutné se schválením tolik spěchat?
Jiným znepokojivým faktem je, že k nové podobě školského zákona se neměly možnost vyjádřit nově vznikající kraje jako zřizovatelé většiny škol a školských zařízení. Ignorovat tuto skutečnost není nejen logické, ale ani strategicky únosné a prozíravé, neboť kraje se nepochybně stanou dominantním garantem kvality školského systému s jednoznačnou odpovědností.
Rada pro vzdělávací politiku, stejně jako Sdružení školských asociací, poukazují na skutečnost, že přijetí školského zákona je naprostou prioritou pro další fungování regionálního školství, přestože některé části zákona jsou pro řadu uživatelů a poskytovatelů vzdělávacích služeb naprosto nepřijatelné. Opakovaně zaznívající výzvy ke vstřícnosti a spolupráci poslanců s předkladatelem školského zákona jsou dobře míněnou radou. Mohou však obě strany v krátkém časovém období svár vyřešit?
Významným krokem k destabilizaci regionálního školství v době, kdy probíhá zásadní reforma veřejné správy, může být totiž nejen nepřijetí zákona jako celku, ale i jeho urychlené či ukvapené schválení v podmínkách časové tísně a pod tlakem řady politických kompromisů.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat