Kolik toho ví český rodič o instituci, které svěřuje základní vzdělávání svých dětí? A podle čeho si vůbec může vybírat z nabídky škol? Odpověď je jednoduchá: ví toho zoufale málo a rozhodovat se může pouze na základě zkušeností svých známých. A nic nenasvědčuje tomu, že se blýská na lepší časy.
Údaje o tom, jak kvalitně určitá škola vzdělává a vychovává, v čem je dobrá a kde naopak zaostává, v ČR prakticky neexistují. Existují sice výroční zprávy, ty jsou však spíše statistickým přeludem o chodu instituce a běžnému rodiči mnoho neřeknou. Dalším zdrojem jsou inspekční zprávy, které zpracovává inspekční tým. Zpráva by měla podávat hodnocení kvality práce školy nebo konkrétního učitele a zároveň navrhnout maximálně efektivní řešení v okamžiku, kdy výsledný efekt neodpovídá kladeným nárokům. Ve skutečnosti je však zpráva v drtivé většině případů informačně víceméně impotentním zdrojem, neboť vychází ze syntézy poznatků o formálních nedostatcích školní evidence, která o skutečné kvalitě práce učitele nevypovídá zhola nic. Rodiči tak za jeho peníze inspektoři podávají seznam snadno zjistitelných nedostatků na úkor skutečného mapování stavu.
Komunikace většiny škol s rodiči (jejich zákazníky) se omezuje na seznam příkazů na vybavení dětí a jejich připravenost na školní výuku, příp. jaké vybavení do tělocvičny či počítačové pracovny se jim podařilo získat. Víc se nedozvíme nic a ministerstvo školství nevyvíjí žádnou viditelnou snahu, aby měla veřejnost o výsledcích a práci té které školy co nejkonkrétnější představu. A v souladu s neochotou poskytnout informace o kvalitě škol jde i odpor odborářů vytvořit určitý kariérní systém v ohodnocování, který by zákonitě musel také stavět na výsledcích a kvalitách toho kterého učitele. Naopak se veřejnosti občas sugeruje mylná představa, že ocenění kvality takových institucí, jako jsou školy či nemocnice, není možné. Možné to je, ovšem s odvahou říkat si i nepříjemnou pravdu.
Jde o to, určit si kritéria, podle nichž budeme kvalitu školy hodnotit. Může se jednat o širokou škálu položek – od výsledků srovnávacích testů (národních i mezinárodních), počty přijatých absolventů na různé typy škol, empiricky podložené hodnocení ze strany rodičů (na základě dotazníků a anket), propracovanosti systému dalšího vzdělávání učitelů, trendy v počtech dětí zapsaných do první třídy. Určitě je možné vymyslet ještě několik kritérií, na jejichž základě by bylo možné dát škole informaci, jak si vede. Škola může srovnávat své výsledky při práci s dětmi s určitou poruchou učení s těmi, kterých dosahují jinde.
Školy jakoby se cítily vytrženy z povinnosti zpětné reflexe vlastní práce, vyhodnocení chyb a pozitivních dopadů. Kontrolním světýlkem může být i to, jestli se v lokalitě, která čerpá velké množství prostředků na prevenci sociálně-patologických jevů, skutečně projeví pokles trestné činnosti mládeže. Pracovníci školské exekutivy neradí slyší podobná srovnání, ale logicky uvažující subjekt na trhu (a trh vzdělání existuje, ať si to připouštíme či nikoli) nebude plývat zdroji do aktivit, které nemají na jeho rozvoj nejmenší dopad. Ve státním školství v ČR to tak bohužel funguje.
Naštěstí existuje několik ostrůvků pozitivní deviace, na nichž si ředitelé uvědomují, že výsledky jejich práce jsou jejich vizitkou, a snaží se je ve stále větší míře prezentovat. Logicky se jedná o subjekty, které mají co prezentovat, které se nemusejí za svou práci stydět. Nejde o to neudělat chyby, ale uskutečňovat své plány a cíle. Z chyb si můžeme vzít ponaučení a pracovat na jejich nápravě. Je ovšem potřeba o nich vědět a přiznat je.
Marek Lauermann
0 komentářů:
Okomentovat