„Vzdělání je to, co v nás zůstane, když zapomeneme, co jsme se učili ve škole,“ řekl nebo napsal Karel Čapek. Co v nás zůstane, nebo by v nás mělo zůstat, ze vzdělávání v přírodních vědách?
1. Netrpělivost vědět, zda něco jde nebo nejde. Přírodovědci inklinují k tomu, aby si mysleli, že něco jde, dokud není dokázáno, že to nejde. To je reálný optimismus, který ostatní těžce potřebují, a který může být druhou stranou posuzován jako vznášení se v oblacích, odtržení od reality.
2. Trénovaná schopnost rozlišit mezi pozorovanými fakty a jejich interpretací (hůl do vody ponořená zdá se býti nalomená – nalomená však není, jak můžeme snadno dokázat) a samozřejmě mezi interpretací a pocity. Jak často příliš věříme, tomu, co „jasně“ vidíme – stejně jako tu domněle zlomenou hůl?
3. Kladení otázek, zejména proč: Proč se ta hůl zdá býti nalomená? Láme se nikoli hůl, ale světlo, které odráží a které prochází opticky různě hustým prostředím. (Možná, že mnoho nadějných přírodovědců je ve věku batolete odrazeno od zkoumání „proč“, neboť rodiče nápor jeho / jejích „proč“ nevydrží).
4. Schopnost (až talent) věci pojmenovat. Jistý významný fyzik, zabývající se fyzikou černých děr, jednou prohlásil, že lékaře platíme za to, že dávají jména našim nemocím. Hezké, že? Ale všimněte si, jak mnoho může pomoci pojmenování: černá díra je název pro neomezeně hroutící se hvězdu, jejíž rozměry se stanou tak malými, že gravitační síly na povrchu takového tělesa nedovolí uniknout směrem od hvězdy nejen žádnému hmotnému předmětu, ale ani elektromagnetickému záření – tedy ani světlu – a tedy cokoli se dostane do určité kritické blízkosti, nenávratně do černé díry padá. Kéž by se pedagogové poučili a přestali používat tak velmi zavádějící názvy jako jednotná škola či rovné příležitosti!
5. Vědět přesně, o čem je řeč – cit pro definice. Tuto dovednost by měla kultivovat zejména matematika. K tomu mám příhodnou vzpomínku, viz šedý podtisk.
Dbát na přesnost vyjadřování a vyjasňovat si pojmy je ovšem něco zcela základního ve škole i v životě. Tento návyk, přirozeně pěstovaný v přírodovědném vzdělávání, dále využíváme například ve výchově pro týmovou práci, kde se transformuje ve známou zásadu „kritizovat názory, případně chování, ne osoby“, nedávat nálepky. Zdravé pochybování, přemýšlení o příčině a následku (co je příčinou a co je následkem, co je skutečným důsledkem a kde je tzv. logický skok) musí být součástí interkulturní a antirasistické výchovy.
Na těchto několika příkladech jsem se pokusila demonstrovat veliké šance přírodovědného vzdělávání v oblasti osobnostní a sociální výchovy. Je to šance na získání či podporu pevného návyku nezůstávat na povrchu, být opravdový, odolávat propagandě či reklamě, umět odlišit propagandu od argumentace.
Dvě kultury
„Neříkám lidem, s nimiž se chci seznámit a popovídat si s nimi třeba při společném obědě, že jsem matematik, protože by se mnou velmi pravděpodobně nešli,“ řekl Tony Cotton z University v Nottinghamu v úvodu semináře o inkluzivním vzdělávání, pořádaném Britskou radou. Byla to velmi případná poznámka právě pro tento seminář. Inclusive znamená „zahrnující“, including je „včetně“. Tony připomněl, že i v jakkoli homogenní západoevropské společnosti se lidé dobrovolně dělí na dvě kultury: humanitně vzdělané intelektuály a přírodovědce, přičemž matematikové a fyzikové jsou vnímáni jako nejodtažitější.
Podpora tohoto rozdělení je živena již od dětství a pokračuje systematicky tak, jak dítě prochází běžnou školou (jazykové třídy, matematické třídy…) až do dospělosti. Nepopírám existenci různých druhů inteligence. Právě naopak. Ale této rozmanitosti je potřeba pro úspěch třídního kolektivu využít, ne se jí zbavovat – jako je tomu ostatně se všemi odlišnostmi, a to nejen mezi lidmi, ale v přírodě vůbec. Jako dospělí jsme na mýtus o nutnosti patřit do jednoho ze dvou táborů zvyklí – aniž bychom dostatečně vnímali jeho nebezpečí. Otázka zní, jestli s tímto jevem dokážeme v systému našeho vzdělávání něco udělat.
Dokážeme to?
Existuje program, který se má o překlenutí propasti mezi dvěma kulturami pokusit. Je to ambiciózní a unikátní cíl. Místo stále více se prosazující specializace je tu najednou něco zdánlivě absurdního: osobnostně sociální výchova prostřednictvím vzdělávání v oblasti přírodních věd. Právě to je obsahem jednoho z kurzů nové generace celostátního vzdělávacího programu „Dokážu to?“ pro rok 2001. Podobných kurzů, které mají učitelům pomoci aplikovat osobnostní a sociální výchovu do různých oblastí základního vzdělávání, je několik a tvoří v programu „Dokážu to?“ celou soustavu, pojmenovanou jako OSV B. Přírodní vědy jsou však jako jediné rozloženy do dvou modulů (tj. zabírají dvojnásobek doby ve srovnání se ostatními kursy OSV B).
A jak to asi máme všechno stihnout, slyším zdálky. Myslím, že to půjde tím lépe, čím více bude praxe vzdálená už modelu „učitel = jediný motor manipulující se soupravou, vagónky samy nejedou a už vůbec samy žádné další vagónky nepohánějí, rychlost soupravy se řídí rychlostí nejpomalejšího článku“. Znamená to chápání třídy jako mozaiky doplňujících se kvalit, vyhledávání a posilování individuální kvality, očekávání vysokého výkonu každého žáka (jde však o velmi různé typy výkonů), široká nabídka vyučovacích přístupů a strategií pro žáky s různými učebními styly, edukačně pestré prostředí, cílené zvyšování kompetence každého dítěte pro své vlastní učení a pro spolupráci s druhými, vícezdrojové učení (každé dítě je zdrojem učení pro sebe a pro ostatní).
Učitel by měl být schopný a ochotný delegovat na děti část své autority. Školní kurikulum by mělo obsahovat významný podíl volitelných předmětů. Mezi nimi rozšiřující výuku přírodních věd s osobnostně sociální nástavbou – naznačenou v úvodu tohoto článku.
Ukáže škola cestu k tomu, jak rozmanitosti využít a umožnit každému, aby sám sebe našel a byl ostatními nalezen ve své třídě, ve škole a v životě? Myslím si, že to dokázat lze – a to nejen proto, že mi nikdo nedokázal opak, ale protože existují školy, které to už dokazují. To je optimismus na reálném základě.
Vyšlo v časopise Moderní vyučování.
Pavla Polechová
.png)
0 komentářů:
Okomentovat