Nové krajské uspořádání má především přiblížit veřejnou správu občanům. Již první zkušenosti ale ukazují, že ve školské oblasti to může dopadnout přesně naopak. Kromě toho se na nás chystají další a další právní předpisy, které dohromady tvoří poněkud zvláštní guláš.
Jedním z důvodů vytvoření vyšších územně samosprávních celků mělo být nejen vytvořit útvary podobající se územnímu uspořádání Evropské unie, ale především snaha přiblížit veřejnou správu občanům. Zatímco první důvod je zjevnou podmínkou ke vstupu České republiky do Evropské unie, u druhého důvodu lze mít vážné pochybnosti, zda byl kdy vůbec myšlen vážně.
Stávající zákony dovolují umístit správní úřady buď do vybraných okresů či městských částí, ale stejně tak je mohou soustředit výhradně na magistrátní úřad města. Dosavadní praxe například v Praze právě v oblasti školství však jednoznačně ukazuje, že nově vznikající kraje chtějí mít všechno raději pod kontrolou a o delegování pravomocí na okresy nebo městské obvody ani příliš neuvažují.
V Praze síť škol a školských zařízení obsahuje 964 škol, předškolních a školských zařízení, jejichž činnost bude zajišťovat 118 pracovníků odboru školství Magistrátu hl.m.Prahy. Opět tedy vznikají nové krajské administrativní kolosy, které jsou sice na první pohled ekonomicky levnější, ale které stejně tak s arogancí sobě vlastní si stanovují pravidla podle vlastních představ. Zářným příkladem jsou třeba úřední hodiny stanovené pouze na jediný den v týdnu. Kdyby však stávající školská administrativa měla stihnout vše, a nedej bože udržovat ještě funkční kontakt s rodiči a jednotlivými školami, což jí prakticky nařizuje zákon o krajích a obcích v části věnované školství, museli by porušovat další perlu z legislativní dílny, a to zákoník práce. Uředníci by nemohli dodržovat “nařízenou” pracovní dobu a přestávky, protože nemají-li rozhodovat většinu věcí od zeleného stolu, byli by nuceni vyrazit do velmi členitého terénu každodenní školské praxe. Taková cesta z krajského školského orgánu do konkrétní školy a zpět však často zabere třetinu pracovní doby a jenom v Praze na každého pracovníka pražského odboru školství připadá více než 8 škol. Jakou budou mít představu o jejich pedagogické činnosti a každodenních potřebách?
Ten tam je “duch zákona“ a idea přiblížení veřejných a správních služeb občanům. Místo, aby se občanovi státní správa přiblížila, tak se mu naopak vzdaluje. Ukazuje se, že takto provedená reforma veřejné správy při neujasněných kompetencích a nedostatku finančních prostředků bude stát daňové poplatníky více než jim bude v konečném důsledku přinášet.
Legislativní perla?
Ve frontě na označení Czechšmejd nyní stojí zákon o vzdělávání (školský zákon), který je další perlou z vládní dílny. Připravovaná základní norma pro oblast školství s sebou přináší smršť 216 paragrafů, jejichž výklad není jednotný nejen před jejich schválením v obou komorách českého parlamentu, dokonce jsou i pochybnosti o jejich výkladu mezi samotnými tvůrci a předkladateli. Kuriozitou dnešní doby je skutečnost, že teprve po nabytí účinnosti balíku několika zákonů vymezujících veřejnou správu v oblasti regionálního školství, legislativní borci jakoby náhodou při opakovaném čtení Listiny základních práv a svobod zjistili, že stát vlastně již žádné školy od ledna roku 2001 ve své působnosti nemá a že kraje a obce tak mohou vybírat od občanů školné. Obce a krajská zastupitelstva se sice předhánějí v ujištění, že je taková hanebnost ani ve snu nenapadla a dušují se svými upřímnými úmysly, které nepůjdou proti zájmům občanů, ale zákon jim přesto tuto možnost bez sebemenších pochybností poskytuje.
Práva dítěte a práva právnických osob
Nepochybně zajímavou kuriozitou bude stejně tak v dalších letech dodržování Úmluvy o právech dítěte, jehož ratifikací se stát zavázal podněcovat rozvoj různých forem středního vzdělání, zahrnující všeobecné a odborné vzdělávání, které by měl stát činit přijatelným a dostupným pro každé dítě a v tomto duchu i přijímat jiná odpovídající opatření, jako je zavádění nejen bezplatného vzdělání, ale v případě potřeby i poskytovat finanční podporu. Jakými kouzly chce ale stát zpřístupnit dětem informace a poradenskou službu v oblasti vzdělávání a odborné přípravy k povolání, nebude-li zřizovatelem jediné základní a střední školy či školských zařízení?
Na legislativní scénu kromě toho vstupuje další úplně nová divadelní figura s názvem “školská právnická osoba”. Nejen že ji nikdo z legislativců doposud nezná, ale nad to si tato dramatická postava klade při vstupu na scénu drobnou podmínku. Jakmile totiž vstoupí na jeviště, bude nutné přepsat všechna předchozí dramatická díla naší legislativní tvorby a tuto postavičku do tragikomických zápletek našeho právního systému zakomponovat, což je skutečně úkol hodný mistra dramatického umění typu Molliéra. Školská právnická osoba nad to zhoršuje právní prostředí pro většinu soukromých škol a značnou část uměleckých škol.
Vezmeme-li v úvahu ještě nedávno novelizovaný živnostenský zákon, tak ten, kdo chce opravdu podnikat v oblasti školství po přijetí nového školského zákona, by měl dostat vyznamenání předem za chrabrost. Mnohé soukromé školy totiž mohou zákonodárci přivést k rozhodnutí ukončit svou činnost a jít si stoupnout do fronty na pracovní úřad, neboť soukromým školám se nejen zvyšují náklady na vedení účetnictví, ale i na sledování daňových novel. Jenom novel u daní z příjmu bylo totiž během krátkého trvání nové daňové soustavy již více než 40 a další se prý do konce tohoto roku ve chvatu chystají. Kromě toho je v dosavadních daňových novelách 113krát v textu použito slovo výjimka.
Legislativní nebe nad dnešním Českem má dnes spíše podobu futuristického manifestu. Vznáší se na něm desítky létajících billboardů a vzducholodí s poutavými hesly o vizích budoucí podoby českých škol. Létající billboardy se však zatím vznášejí příliš vysoko v oblacích. Jejich poutavá hesla prozatím u většiny kantorů vyvolávají jediný pocit – palčivou bolest za krkem z toho neustálého vzhlížení do oblak.
Anna Koutňáková
0 komentářů:
Okomentovat