V tuto chvíli si opravdu nevzpomenu na zuboženější oblast, která by naléhavěji potřebovala zásadní změnu, než je naše zanedbané školství, zejména základní. Lze snad namítnout, že zdravotnictví, věda a kultura na tom nejsou o nic lépe, ale přesto všechno jsem přesvědčena, že zlepší-li se škola, zlepší se za nějakých dvacet let ostatní oblasti jaksi samovolně, přílivem chytrých, vzdělaných a orientovaných mladých lidí. Docent brněnské fakulty sociálních studií Ivo Možný podotkl nedávno v Lidových novinách v úvaze věnované českému vysokému školství, že není možné být nejprve bohatou společností a potom investovat do školství. Postup je právě opačný: nejprve investujme do školství, potom se staneme bohatou společností, ať už si pod tím pojmem představíme blahobyt hmotný či duchovní. Pan docent měl na mysli zejména vysoké školství, ale stejně tak - a snad i více - to platí pro školy základní. Vždyť nebude-li kvalitní základní škola, kdo bude studovat na středních a později na vysokých školách?
Nemohu se zbavit stále silnějšího dojmu, jenž se v poslední době mění v nezvratné přesvědčení, že náš školský systém je postaven na průměrnosti a podporuje ji, ba dokonce ji vyžaduje. Platí to naprosto stejně pro obě strany nacházející se před i za katedrou: pro učitele i jejich žáky.
Jak si vysvětlit situaci, kdy nadprůměrně nadaný žák s citem pro přesné vyjadřování, s bohatou slovní zásobou a s rozsáhlými znalostmi literatury, který dokáže vnímat a ocenit stejně tak Kolářovy básně jako Shakespearovy sonety, který nechybuje v diktátech a píše překvapivě originální slohové práce, má z češtiny trojku? Vysvětlení je prosté: nezná větný rozbor a chybuje ve stanovení druhu vedlejších vět v rozvinutém souvětí. Napadá mě jediné: dokud je systém výuky češtiny postaven tak, že znalost větného rozboru (a vzpomeňme si, kdy jsme naposledy potřebovali rozeznat přívlastek volný od přívlastku těsného?) má stejnou, snad dokonce vyšší váhu než znalost literatury, pravopisu a komunikace v rodném jazyce dohromady, není něco v pořádku. Uznávám, že pro unavenou a snad i znechucenou paní učitelku je patrně snazší známkovat podle naučeného schématu starý dobrý větný rozbor, než hodnotit žáka podle jiných a hůře uchopitelných kritérií, ale nepovažuji to za omluvu. Vadí mi to. Nerada bych se dotkla oněch pedagogů s velkým P (snad někde ještě jsou, já sama si vzpomínám pouze na dva), ale z vlastní zkušenosti mohu uvést mnohem více odstrašujících než zářných příkladů.
Nedávno mi moji přátelé ukazovali sešit svého jedenáctiletého syna se slovy, podívej se na to, jak zkazil slohovou práci. Opravdu, slohovka se nepovedla a červenila se až až. Na první pohled hrůza, na druhý pohled ještě větší. Paní učitelka totiž spoustu chyb neopravila, a pochybuji o tom, že to bylo z čirého milosrdenství vůči nešťastnému páťákovi. Byly to sice chyby subtilnější než -i a -y ve vyjmenovaných slovech, ale přesto bych od učitelky češtiny očekávala, že se nebude plést v mě a mně, že bude přesně vědět, kam patří v české větě čárka a co více - že to dětem vysvětlí! Chci snad tolik?
Něco z jiného soudku: jak si mám vysvětlit situaci, kdy děti v jedné docela průměrné třídě měly poměrně slušné známky, v následujícím školním roce dostaly jinou učitelku a všechny - až na několik málo výjimek - mají známku o dva stupně horší? Nechce se mi věřit, že během pěti měsíců začalo najednou lajdat třicet dětí! Předmět zůstal stejný, děti zůstaly stejné. Změnil se jediný parametr: učitelka. Jak dětem vysvětlit, že kromě všech svých zmatků a hledání (jsou to pubertální děti) mají ještě brát ohled na to, že každý učitel je jiný a že co rok (nebo dokonce co pololetí), to jiný učitel? Neměl by to být naopak právě učitel - je to přece profesionál a neměla by mu být cizí psychologie a vnímání dětské duše -, kdo bere ohled na zvláštnosti jednotlivých dětí, rozeznává jejich přednosti a slabiny, ty první rozvíjí a ty druhé pomáhá potlačit? Bohužel to tak není.
Vrátím se k poznámce o průměrnosti, která zazněla v úvodu. Neřeknu nic nového, když budu tvrdit, že do škol chodí děti nerůznějšího nadání a schopností. Od těch podprůměrných, kterým prostě není shůry dáno, přes průměrné až k těm nadaným a někdy i geniálním. Bojím se toho, že současný systém základního školství prostě nedokáže rozeznat ty jednostranně nesmírně nadané děti, které se vzpírají zařazení do dávno nalinkovaných kolonek, ale vždycky nějak přečnívají a jsou nepohodlné.
Marně zatím hledám školu, kde je ne jeden, ale plná sborovna učitelů pro nadané děti. Měli by mít dokonalou kvalifikaci ve svém oboru, ale ještě více pedagogického talentu a touhy vzdělávat děti a rozšiřovat jejich obzory. Nemusí mít nutně absolutně vyšší IQ než jejich nejchytřejší žáci, ale měli by u dětí rozeznat nadání a rozvíjet je, i za cenu jisté originality a nekonformnosti, nikoli je srážet do tabulkových průměrů. Vždyť k čemu nám za dvacet nebo třicet let budou šediví, průměrní a neoriginální lidé, kteří snad kdysi v dětství v sobě měli jiskru, ale škola ji dávno dávno uhasila? V takové společnosti nechci žít.
Změní se české školství?
Tento článek najdete na www.pauza.cz.
Johanka Spálená
0 komentářů:
Okomentovat