Oddělené chlapecké a dívčí školy u nás známe už jen z historických románů. Vždyť koedukované vzdělávání mládeže je v Čechách zavedeno již od roku 1918. Studie západoevropských a amerických vědců, jejichž země mají trvalé zkušenosti s oddělenou výukou, však přinášejí překvapivé závěry: žákyně čistě dívčích tříd jsou ve studiu úspěšnější než studentky tříd smíšených.
Daným problémem se příznačně začal zabývat až feminismus v souvislosti s utvářením genderové identity. Koedukovaná výuka ve školách byla totiž dlouho brána jako nenapadnutelný projev rovnoprávnosti pohlaví - a v Československu a dalších zemích pak i rovnoprávnosti třídní, protože soukromá chlapecká i dívčí gymnasia nahradily smíšené školy státní. Tím jsme přišli o možnost srovnání výhod, popř. nevýhod obou typů škol.
Diskuse o koedukovaném vzdělávání se týká především období dospívání, kdy se dotváří genderová identita jedince. S ohledem na individuální rozdíly a rychlejší vyspívání dnešních dětí se tedy jedná více méně o druhý stupeň základních škol a střední školy.
Přirozené rozdíly mezi mužským a ženským pohlavím se ve třídě projevují tak, že zatímco kluci vytvářejí ovzduší konkurence a zejména v mladším věku o sobě neustále dávají vědět, děvčata jsou klidná, hloubavější, zaměřená spíše na spolupráci (samozřejmě sem nezapadají extrémně ambiciózní studentky). Učitel či učitelka tak nevědomky zaměřuje více pozornosti na chlapce, kteří např. častěji přicházejí s inovativními nápady. Dívky v tomto prostředí mohou působit jako poněkud zakřiknuté, či dokonce neobratné a pomalé.
Navíc chlapcům v pubertě "patří svět", staví se do role mužných drsňáků a citovější přístup děvčat často odměňují opovržením. Proto se například dívka raději nepřihlásí při rozboru literárního díla v hodině českého jazyka, neboť pravděpodobný posměch spolužáků jí v tom zabrání. K tomuto výčtu zásadních rozdílů mezi dívkami a hochy musíme přičíst ještě diskrepanci v rychlosti jejich dospívání - holky řeší první lásky a menstruaci v době, kdy většina kluků ještě raději pořádá závody na kolech.
Možná, že po takovém předložení dříve netušených aspektů koedukované výuky se mnohým čtenářům vybaví, jak sami tehdy své spolužáky či spolužačky nenáviděli, jak se styděli zpívat v hudební výchově, recitovat před třídou v českém jazyce, jak nechtěli jít do školy kvůli akné, které se objevilo přes noc, jak se hoši o přestávkách honili po třídě a děvčata si povídala shromážděna do hloučků kolem lavice, jak se holky a kluci vzájemně oslovovali jedině příjmením. Trpěli bychom těmito frustracemi, kdybychom chodili do třídy složené z jedinců stejného pohlaví?
V tento okamžik se již možná začíná čtenářům zdát, že otevřít diskusi o koedukovaném vyučování není tak zcela nesmyslné. Na druhé straně zůstávají nezodpovězeny otázky vlivu oddělení výuky na vývoj dětí. Jak by pak studenti a studentky reagovali na náhlou přítomnost opačného pohlaví např. na vysoké škole? Věděli by vůbec, jak se k sobě chovat? Nezpůsobilo by toto oddělení místo podpory rozvoje obou pohlaví spíše jejich propastnou separaci? V České republice jsou však takové úvahy teprve v plenkách a soudě podle naprosté absence tohoto tématu v médiích, opětné zavedení dívčích a chlapeckých škol zatím nehrozí.
Článek byl převzat z www.pauza.cz. Vaše zastavení na Internetu.
Bohdana Rambousková
0 komentářů:
Okomentovat