V rámci preventivních programů je užíváno prvků relaxace, ale i motivačního přenosu, který frekventantům výcviku usnadňuje osvojené sociální dovednosti a postoje uplatnit v každodenní praxi. Velmi specifickým problémem primární prevence je malý důraz, který je v současnosti kladen na oblast diagnostiky. V oblasti prevence závislostí jsou na základních a středních školách, obdobně jako v řadě evropských zemí, rozvíjeny zejména preventivní programy, které jsou založeny na postulátech kognitivně-behaviorální teorie učení. Působení odborníka v takto koncipovaných programech probíhá v podpůrné a expertní rovině. Celkový způsob vedení skupin žáků představuje modelovou situaci práce se třídou, kde prostřednictvím výměny informací a nácviku řešení problémových situací stojí lektor v analogické roli, ve které jsou pedagogové při běžné situaci školní výuky. Na poněkud odlišném metodologickém základě jsou rozvíjeny školní preventivní (peer) programy založené na aktivní účasti vrstevníků, které jsou ve většině případů koncipovány nejen na principech aktivního sociálního učení, ale i postojové identifikace cílové skupiny potenciálních abúzerů s nositeli preventivního programu.
V rámci preventivních programů je užíváno nejen prvků relaxace, ale i motivačního přenosu, který frekventantům výcviku usnadňuje osvojené sociální dovednosti a postoje uplatnit v každodenní praxi. Řadou autorů je však obecně zdůrazňováno, že účinné preventivní programy nemohou spoléhat jen na předávání znalostí a že ryze kognitivní přístup nevede k očekávaným změnám v chování pubescentů. Peer programy vykazují zjevně vyšší účinnost především u populace neproblémových dětí a mladistvých ve všech sledovaných proměnných ve srovnání s ostatními typy intervencí. U dificilních dětí a mladistvých se zvýšeným výskytem rizikového chování však vykazují zjevně nižší míru efektivity, neboť v jejich případě nedochází k očekávané identifikaci s relativně bezproblémovými vrstevníky.
Velmi specifickým problémem primární prevence je malý důraz, který je v současnosti kladen na oblast diagnostiky. Stěžejní oblast zájmu je doposud věnována spíše přímé klinické praxi nebo terapii závislých osob, aniž by byla systematicky rozvíjena oblast diagnostických postupů, které jsou předpokladem každé efektivní preventivní péče. Kritéria pro stanovení diagnózy různého druhu závislosti jsou většinou kvantitativní (délka a frekvence abúzu drogy) a kvalitativní, která jsou méně postižitelná současnou psychologickou diagnostikou. Kritéria při stanovení diagnózy patologického hráčství jsou pak vymezována ztrátou individuální sebekontroly, impulzivitou a ambivalentním vztahem jedince k penězům.
Dnešní mládež však zneužívá drogy především pro jejich schopnost doplnit chybějící možnost přirozené imaginace a fantasie, které se v postmoderním světě jaksi vytrácejí. Droga vede nejen k manifestaci adolescentního protestu a úniku ze současnosti, ale i k pocitu zvýšených schopností nad osobní limity adolescentů. Problematika psychologické diagnostiky závislostí je mimo jiné komplikována i skutečností, že u adolescentů není přesná hranice mezi návykem a závislostí a v tomto smyslu je velmi obtížné rozhodnout, co je a co není možné diagnostikovat jako závislost.
0 komentářů:
Okomentovat