Charta o právech dítěte (1924), Konvence o právech dítěte a Úmluva o právech dítěte – toto všechno jsou mezinárodní dokumenty, které mají zajišťovat dodržování práv a svobod dětí. A i když se v podvědomí široké veřejnosti začíná zabydlovat jakési tušení dětských práv, restriktivní výchova mnohých českých tatínků a maminek se s tím dosud nesrovnala… Minulé století bývá často charakterizováno globalizací, rozvojem informačních technologií, zdravotnictví, zmenšujícím se světem a dokonalejšími válkami. Minulé století by se také dalo nazvat stoletím dětí, protože nikdy předtím jim nebyla věnována taková péče a pozornost. Spolu s ní vypluly na povrch také zlozvyky s konotací zcela negativní, např. děti se zanedbávají, týrají a zneužívají, aniž by pro ně málokdo hnul malíčkem. "Ačkoli v České republice byla v roce 1991 podepsána Úmluva o právech dítěte, vesele ji porušujeme," říká doktorka Procházková z Dětského krizového centra v Praze a stávající situaci přirovnává k situaci v Bangladéši.
Charta o právech dítěte (1924), Konvence o právech dítěte a Úmluva o právech dítěte – toto všechno jsou mezinárodní dokumenty, které mají zajišťovat dodržování práv a svobod dětí. A i když se v podvědomí široké veřejnosti začíná zabydlovat jakési tušení dětských práv, restriktivní výchova mnohých českých tatínků a maminek se s tím dosud nesrovnala. Podle Procházkové se veřejnost bojí, že přijetím práv dítěte si do něj ani nebude moci bouchnout a ono pak zvlčí (a vyroste z něj gauner, fěťák nebo jiný asociál).
Definice týrání říká, že je to jakékoli nenáhodné, vědomé či nevědomé, násilné, psychické nebo fyzické poškozování v rodině nebo institucích, zasahující blaho a práva dítěte, která tak omezuje a ohrožuje. Na třetí evropské konferenci O zneužívaných a zanedbávaných dětech pořádané roku 1991 v Praze byl vytvořen tzv. syndrom CAN (Child Abuse and Neglect). Definuje fyzické týrání, sexuální zneužívání, psychické a systémové týrání dětí, a jako by tím vyvracel některé naše oblíbené předsudky:
Škoda každé rány, která padne vedle.
U nás obvyklá restriktivní výchova, prováděná prostřednictvím zákazů a příkazů, vede často jen k tomu, že týrané děti týrají své vlastní. Fyzické týrání je podle Procházkové lze nejsnadněji zvládnout z terapeutického hlediska - často stačí rozmluva s rodiči o tom, jak jinak lze potomka vychovávat (Víte, že dokonce i liberální Anglie zrušila trestání rákoskou ve školách až v roce 1998?)
Hnusný deviant zneužil…
Faktem je, že hnusných deviantů, kteří sexuálně zneužívají děti, je zhruba 3–7 procent, zbytek jsou obvykle známí či blízcí dítěte, tedy osoby podle našich měřítek veskrze normální a obyčejné. Sexuální zneužití přitom podle zmíněné Úmluvy není jen pohlavní akt, ale patří sem také nepatřičné, neslušné vystavení nepatřičných míst, osahávání, setkání s exhibicionistou, sledování pornografie a aktu druhých. Nejvíce zneužitých dětí v České republice je podle Procházkové na jižní Moravě. Tristní přitom je, že i když matka "ví", dá často přednost manželovi a zatratí dítě.
Týrání se týká jen lidí s nízkým socioekonomickým statusem.
Opak je pravdou - při psychickém týrání jsou totiž nejrizikovější skupinou vysokoškoláci, dvoukariérová manželství apod. Mluvíme-li o psychickém týrání, máme na mysli chování, které má vážný vliv na vývoj dítěte. Je to jeho ponižování, odmítání, násilná izolace, omezování či vyvolávání permanentního strachu. Psychické týrání obvykle provází fyzické i sexuální. Pro neprůkaznost důkazů (psychickou újmu nevyfotíte) je navíc velmi obtížné dostat pachatele do vězení.
K psychologovi mě nikdo nedostane, protože buď on nebo já je blázen.
Tento výčet uzavírá týrání systémové, tj. institucí, která byla původně na ochranu dítěte - zdravotnictví, škola, policejní vyšetřování. Příliš mnoho vyšetření, příliš mnoho výslechů, které oběť sekundárně viktimizují. V českých zemích je přijatelnější být fyzicky nemocný, než jít k psychologovi, proto jsou děti často posílány od čerta k ďáblu, i když příčina může být často někde jinde.
Jak týranému dítěti pomoci a jak vlastně poznat, že je týráno?
I trpělivé naslouchání léčí. Dítě můžete dovést do krizového centra, poradny anebo se obrátit na linku důvěry, jejichž seznam je uveden např. v příručce Jak se vyrovnat s následky traumatu od Kay Marie Poterfieldové.
Příznaků a varovných signálů poukazujících na týrání je poměrně dost. Patří sem dlouhodobější změna nálady (plačtivost, přecitlivělost), smutek, deprese, agresivita, přehnané obranné reakce, tj. krčení, hrbení se či schovávání, stranění se kamarádů, nechuť jít domů, náhlé zhoršení prospěchu, záškoláctví, útěky z domova, delikvence a psychosomatické problémy, jako např. malátnost, únava, bolesti hlavy. Mezi tělesné symptomy se řadí hematomy různého stáří, mnohočetné jizvy, vytrhané vlasy, poranění pod jazykem, popáleniny od cigaret a opakované zlomeniny. Symptomy poukazující na sexuální zneužití jsou tyto: nestřídmá masturbace, opakované vaginální výtoky, noční pomočování, bolesti břicha, podbřišku anebo opakované infekce močových cest.
Následky po ataku dokáže dítě někdy překonat relativně rychle, jindy mohou být následky trvalé. Projevy posttraumatické stresové poruchy, flashbacky a noční můry, se mohou vracet i po mnoha letech, znepříjemňovat život a tížit duši.
Čtěte a pomáhejte:
http://www.vol.cz/natema/cz/index.htm
http://www-troja.fjfi.cvut.cz/~sokolovs/POMOC.HTM
Tento článek byl převzat z internetového časopisu www.pauza.cz. Udělejte si pauzu.
Zdeňka Vykoukalová
0 komentářů:
Okomentovat