Jak celý projekt prožívala a jak jej zpětně vnímá jedna z jeho přímých účastnic, učitelka kladenské základní školy?
Pedagogický projekt Dokážu to?, který pod patronací střediska volného času Labyrint Kladno probíhal uplynulých osm měsíců, je u konce. Učitelé i lektoři se ohlížejí zpět, hodnotí vzpomínají.
Než jsme vůbec začali, přečetla jsem si nabídku nového projektu Dokážu to? v informačním listu PAU. Uvažuji: Jako členka tohoto sdružení se akcí pravidelně zúčastňuji a nikdy mě nezklamaly, garantem je paní Soňa Hermochová, jejíž knížky jsou mými pravidelnými pomocníky, organizací je pověřen Labyrint, jehož sídlo je ve městě, kde pracuji. Než se vydám do Labyrintu shánět informace, osloví mě telefonem pan Ivo Jupa a já si beru týden na rozmyšlenou. Dokážu to?
Hlavou se mi honí myšlenky: práce s dětmi mě baví, metody běžné v našich školách mě neuspokojují, hledám nové cesty, nové nápady a lidi „stejné krevní skupiny“, s nimiž si o tom mohu popovídat (v mém pracovním kolektivu je to téměř nemožné). Proč váhám? Často slyším, jak je nová mladá generace zkažená, cynická, rozmazlená a nevychovaná, jsem si však jistá, že děti potřebují hlavně otevřít dveře k pochopení sebe sama, vést k sebeúctě, sebepoznání, zdravému sebevědomí a empatii jinak než kázáním.
Odrazový můstek
Mé váhání končí, vyplňuji přihlášku a jedu na úvodní konferenci. Program projektu i celé organizační zajištění vypadá lákavě, nelituji, těším se na nové kolegy a novou práci. Na první seminář jedu s chutí, v hlavě mám slova paní Soni Hermochové pronesená na úvodní konferenci: „Lidé se snadno spojí k tomu, aby proti něčemu bojovali. My se chceme spojit k tomu, abychom něco nového vytvořili. Agresivní děti by nebyly agresivní, kdybychom my nebyli agresivní. Budeme- li my duševně zdraví, budou zdravé i děti, sousedé, partneři.“
Vzpomínám i na paní Pavlu Polechovou, která řekla: „Nesmíme si myslet, že jsme lepší než oni. Máme-li mít dobrou komunikaci s dětmi, musíme mít dobrou komunikaci s ostatními. Jsme ti, kteří by měli ostatní zapálit, ne vyhořet.“
Semináře v Unhošti i Harrachově splnily mé očekávání, dny nabité smysluplnou prací jsou dobrým odrazovým můstkem pro dobrovolná setkání s dětmi. Poznávám skvělou partu, po návratu domů shromažďuji a třídím materiál, chystám čtvrtky, fixy, kostky, obrázky, modelínu, srovnávám si v hlavě, s kterými dětmi chci vlastně začít. Jsem třídní v osmé třídě, vedu si ji od páté třídy „ k obrazu svému“, jezdím s nimi každý rok na školu v přírodě, v rodinné výchově a při všech společných akcích objevujeme vzájemně své hodnoty, sbližujeme se, poznáváme své „plusy a mínusy“ a učíme se s nimi žít. Do hodin literatury, slohu, dějepisu i výchov promítám své představy a vedu děti k tomu, aby si o sobě i o nás uměly povídat. Je to jasné, se svými dětmi to dokážu.
Neruš mi mé kroužky
Učím na 10. ZŠ v Kladně-Sítné, což je základní škola s rozšířenou výukou jazyků. Děti bydlí ve všech kladenských čtvrtích, ale dost jich také dojíždí z okolních obcí. Jsme výběrová škola s nabídkou jazyků ve větším rozsahu, než dokáže běžná ZŠ. Rodiče mají zájem, aby jejich děti měly široký jazykový základ. Ve větší míře než v jiných školách dbají na to, aby děti využily volného času co nejvíc k dalšímu vzdělávání, vybírají jim různé kroužky v Labyrintu, platí hodiny v ZUŠ, přihlašují je do sportovních klubů, často je však rovněž přetěžují. Jsou to děti rodičů, kteří díky svému vzdělání nesou často zodpovědnost za pracovní kolektivy, jsou časově vytížení, mnohým nezbývá čas na popovídání s dětmi. A tak posílám první informace o našem projektu právě jim, rodičům.
S dětmi porovnáváme rozvrhy, abychom našli společné odpoledne. A jsme u první překážky – chtěly by téměř všechny (20 z 24), ale brání jim kroužky všeho druhu – nelze najít společný volný čas. A tak zapisuji 12 dívek, které mi v prvním rozhovoru naznačí, že by rády zůstaly samy, nemají odvahu otvírat své duše před „cizími“. Tady se přiznávám k první chybě, kterou jsem udělala a která poznamenala celou mou práci – souhlasila jsem s tím, aby děti z vedlejší osmičky, které mají o projekt zájem, mezi nás nechodily. (Úmyslně se o tomto „zádrhelu“ zmiňuji, protože věřím, že může pomoci někomu z mých následovníků vyvarovat se čehosi podobného. Proč jsem své děti nepřesvědčila, že místo je pro všechny? Bojím se komplikací, když právě tady byla příležitost využít vzniklé situace a popovídat si o toleranci, důvěře a chuti poznat druhé?) Teď však není čas o tom uvažovat, děvčata vyplní úvodní dotazník, zaškrtnou si v rozvrhu středu a můžeme začít.
Pojďte ke mně všichni
Jak to všechno začalo, si vzpomínám, jako bych se dívala na film. První setkání probíhá v klidné až vážné atmosféře, ke všem cvičením děvčata přistupují vážně a zodpovědně. Program každého setkání se snažím naplánovat tak, aby se střídaly aktivity statické a pohybové, verbální a neverbální, přemýšlivé a rukodělné, vážné i s veselým obsahem. Dbám na to, aby nikdo nebyl k činnosti nucen, všechna cvičení provádím s dětmi, cítím, že to oceňují. Samozřejmě platí dohoda, že to, co „propereme“, zůstane jen mezi námi. Vzniknou-li dokumenty (obrázky, dopisy, vzkazy apod.), mohou si je dívky schovat, mohou je zničit nebo odevzdat pro mou další práci. Společné obrázky vždy zdobí stěny naší třídy. Scházíme se 2 až 3 hodiny každý týden (ale až od května, celá třída pracuje totiž na projektu Občan a ten nás časově dost stravuje), najdeme si společný čas i na škole v přírodě.
Přichází závěr školního roku, máme za sebou celoroční práci, třídenní pražské setkání účastníků zmíněného projektu Občan, týdenní školu v přírodě. Dostavuje se únava, konec června zůstává bez setkání. Po velkých prázdninách jsou z osmáků deváťáci, hrozba přijímaček kouká ze všech stran, ozývá se z úst učitelů i rodičů, hrajeme o čas. Vidím rozpaky, dávám svým dvanácti děvčatům týden na rozmyšlenou, zda se chtějí scházet, nebo ne. Zůstávají mi čtyři, mrzí mě to, ale uznávám jejich důvody. Vzpomenu si na děti, pro které jsem v květnu neměla místo. Váhám. Vedu přece třídnici, práce je určena pro kolektiv dětí, máme sledovat, jak je program ovlivnil. Ale jenom o to přece nejde!
Důležitější než písemný závěr a třídnice vedená se stejnými jmény jsou přece Dobrovolná setkání. Kroužek s dětmi, které se chtějí o sobě bavit, něco se dozvědět o sobě i o druhých, „zařádit si“, postěžovat si, prožít něco hezkého, a to způsobem, který většina z jiné než mé třídy vůbec nezná! Odměnou je mi pocit, že je vidím spokojené, pozorné, zaujaté činností, ale i překvapené, co všechno na sobě i na mně odhalily. A já musím přiznat, že mám silnější pocit uspokojení právě s novými dětmi. Už druhý den je jejich ranní pozdrav jiný, jako by mi očima říkaly, že „my víme“. Čtyři dívky, které zůstaly z původní skupiny, jsou trpělivé, když některé činnosti opakujeme, jsou mými tichými asistentkami. Zjišťuji, že nová setkání je obohacují i tím, že hovoří se spolužáky z vedlejších tříd a že smíšený kolektiv je dynamičtější, kluci dávají hodinám nový náboj.
Dobrovolná setkání nekončí
Dobrovolná setkání naplňuji zejména aktivitami, které jsem sama prožila na seminářích v Harrachově a v Unhošti nebo na akcích PAU. Věřím, že co člověk prožije, dokáže lépe přenést na ostatní. I tak jsem zažila mnohá překvapení, protože děti samozřejmě reagují jinak než dospělí. Kde my hledáme vážný problém, ony spontánně najdou řešení, to, co nám trvá dlouho, je splněno s dětmi mnohem dříve, obrázky mají konkrétnější, jednoznačnější.
Všechny hry je možno provádět s dětmi od 11 do 15 let. Za důležité považuji, aby byl vedoucí vždy perfektně připraven. Děti jsou upozorněny na to, že každý má právo projevit svůj názor. U obrázků není důležité, zda je obecně hezký, soustřeďujeme se na to, co my si o něm myslíme, jak na nás působí, o čem vypovídá, co nám přináší. (Ve škole jsou děti vedeny k tomu, že někdo je lepší, druhý horší, někdo umí kreslit, druhý ne, a i zde děti zpočátku takto přistupují k úkolům.) Rovněž hrajeme-li scénky, nejde o herecký výkon, to je třeba zdůraznit, aby se nebály zapojit i děti, které běžně nevynikají při recitaci apod. Po každé aktivitě nezapomeneme na reflexi a sebereflexi a vyzýváme děti, aby se upřímně vyjádřily, zda se jim hra líbila, zda splnila jejich očekávání, nebo je zklamala a čím. Všechna cvičení jsme dotáhli do konce, o žádném nemohu říci, že bylo neoblíbené. Končím svou seminární práci, ale nekončím Dobrovolná setkání. Těším se na další středu, protože vím, že děti přijdou rády, ochotně vyklidí lavice a čekají, čím je překvapím, nebo co budeme hrát znovu, protože nás to baví. Přijde i Helena, která minule ode mne dostala pětku. Obě jsme věděly, že nás to mrzí. Jednu scénku jsme pak zahrály spolu, já máma, ona dcera, která přijde domů s „jobovkou“. Scénka uvolnila napětí z hodiny a odpoledne se skvěle rozvíjelo.
Mgr. Anna Chocholová
10. ZŠ Kladno
Vyšlo v Moderním vyučování č.10/99
Moderní vyučování
0 komentářů:
Okomentovat